Jak Egypťané rádi připomínají, jejich země je národnostně a do značné míry i nábožensky jednolitá. Významnou menšinu tvoří jen koptští křesťané, kteří se ovšem s Egyptem etnicky zcela identifikují.
Následovníci Ježíšovi činí v zemi asi deset procent populace. Zbytek představují z drtivé většiny muslimové sunnitského směru, kteří Egyptu i díky početní převaze vládnou. A to již řadu století. Jinými, poněkud cynickými slovy řečeno: křesťanů žije v Egyptě právě tolik, aby byli vidět, je jich tu však málo pro případ, že by se je sunnité případně rozhodli zničit. (Nikdo směrodatný o tom samozřejmě nemluví).
ČTĚTE TAKÉ: |
Jakkoli se hněv islámských extremistů po středečním zásahu obrátil také proti kostelům i majetku Koptů a soužití obou komunit není zcela ideální, v zemi teď jistě neprobíhá válka mezi muslimy a křesťany. Muslimští bratři jako celek byli - a snad i budou - v koptské otázce poměrně opatrní i vstřícní. Pravdou ale také je, že většina egyptských křesťanů je vůči bratrstvu ostražitá a přivítala sesazení jeho prezidenta Muhammada Mursího, které 3. července zařídila armáda.
Pokud tedy Egyptu hrozí nestabilita, její příčinou mohou být ti radikální sunnitští islamisté, kteří se rozhodnou bojovat se státem. Víceméně sunnitským, pro radikály ale málo náboženským a proto nepřátelským. Egypt podobné útoky zažil v minulém století. Lze předpokládat, že by se extremisté uchýlili k co nejspektakulárnějším teroristickým útokům.
Sýrie je z historických důvodů ve zcela jiné situaci. V Damašku vládne režim diktátora Bašára Asada, který se opírá o heterodoxní náboženskou společnost alavitů. Tato skupina podle některých sunnitských autorit vůbec nepatří k islámu, třeba i proto, že za jistých okolností připouští třeba cosi jako stěhování duší. Alavité našli inspiraci v šíitské verzi islámu, o který se Asadova diktátorská rodina opírá i politicky (Sýrii vládl již Bašárův otec Háfiz, a to mezi roky 1970 a 2000).
Ačkoli i syrské protesty začaly - podobně jako ty egyptské - z touhy po svobodě, demonstrace přerostly de facto v sektářskou válku mezi sunnity (rebelové) a alavity, respektive jejich šíitskými spojenci. Není tedy náhoda, že syrské rebely nejotevřeněji podporují převážně sunnitské státy jako Turecko, Emiráty, či Saúdská Arábie, zatímco na Asadově straně stojí - co se muslimského světa týče - především šíitský Írán. A hnutí Hizballáh, které sdružuje radikální libanonské šíity.
