Když se i v Evropě rozjela na začátku roku 2020 epidemie nového koronaviru, který se sem dostal z Číny, jedním z cílů výtek se stal i Brusel. Část politiků i občanů tvrdila, že EU zaspala a že nedokázala na pandemii včas zareagovat. Nebyla to ale tak úplně pravda.
Evropská komise varovala už v únoru členské země před šířením covidu a jeho možnými dopady, nabízela zároveň společné nákupy zdravotnického materiálu či postup k omezení jeho vývozu. Nic víc nezmohla. Evropská unie nemá v oblasti zdravotnictví vlastní pravomoci. Organizace a poskytování zdravotní péče mají v gesci jednotlivé členské země. Úlohou EU je pouze doplňovat politiky jednotlivých zemí a pomáhat jim dosahovat společných cílů, úspor z rozsahu či v řešení společných výzev jako jsou například pandemie.
Evropská energetická krize a ruský plyn. Současné vysoké ceny mají několik důvodů |
Členské země tehdy na tuto nabídku komise nereagovaly a větší celoevropské úsilí tak nakonec přišlo až s takzvaným covidpasem, který byl výsledkem snahy opět zprůchodnit vnitroevropské hranice a obnovit schengenský prostor bez hraničních kontrol. Jednotlivé země totiž ve snaze ochránit své obyvatele před nákazou novým koronavirem zcela či částečně uzavřely své hranice pro normální provoz. Představitelé orgánů Evropské unie se ale dlouho v kritice těchto uzávěr raději drželi zpátky, aby nebyli obvinění z toho, že trváním na otevřených hranicích podporují šíření viru. První snaha znovu zprůchodnit hranice uvnitř Evropy, respektive nedovolit jen tak jejich znovu uzavření, přišla až na podzim 2020 jako doporučení Rady EU, tedy orgánu složeného z představitelů vlád jednotlivých členských zemí.
Obavy z ohrožení svobody pohybu uvnitř unie se ale podařilo definitivně zažehnat až zavedením tzv. evropských covidových pasů v létě roku 2021 po dlouhých měsících jednání. K tomu došlo v době, kdy už bylo k dispozici očkování proti nemoci covid-19. Výsledkem akcí jednotlivých členských států vedoucí k podkopávání unijních zásad tak nakonec paradoxně bylo posílení evropských struktur.
Brusel v roli nákupčího
Navíc Evropská komise byla pověřena vyjednáváním o prodeji a dodávkách vakcín do jednotlivých zemí. Jednání začala v létě 2020 a v srpnu komise uzavřela první předběžnou. Za nákupem ochranné látky stála jednoduchá úvaha. Pokud bude každá z unijních zemí vystupovat sama, bude mít jako zákazník nižší vyjednávací sílu. Farmaceutické firmy požadovaly předem značné částky na vývoj vakcíny, protože vývoj a výroba očkovací látky je riskantní záležitost a často se nevyplatí. A bylo jednodušší, pokud o nich jednala unie jako celek.
Brzy začal závod o to, kdo dřív dostane vakcíny proti novému koronaviru, protože výrobních kapacit nebylo nazbyt. Evropa získala dodávky díky své vyjednávací síle poměrně levně, tedy ve srovnání se Spojenými státy, Velkou Británií či Izraelem, ale rubem levnějších očkovacích látek bylo to, že je dostala později. Kdo víc zaplatil, ten byl dřív na řadě, ale Evropané chtěli ušetřit.
Symbolická bitva o jádro. Otázka jaderné energetiky štěpí Evropskou unii |
Smlouvy s farmaceutickými firmami, které jsou zčásti neveřejné, ale vzbudily zejména v Evropské parlamentu určité pochyby a parlament vyzval k jejich zveřejnění. „ Evropa potřebuje více transparence. Postupovali jsme sice při nákupech společně, ale to nestačilo. Evropská komise dělala tajnosti se smlouvami, čímž omezila prostor pro veřejnou kontrolu a dala možnost farmaceutickým společnostem zvyšovat ceny,” tvrdí Mikuláš Pexa, který byl zvolen do Evropského parlamentu za české Piráty a je součástí parlamentní skupiny Zelení/Evropská svobodná aliance.
Každopádně ale role komise jako nákupčího je zcela nová a je dost pravděpodobné, že se může někdy opakovat i při nákupu dalších strategických výrobků, ať již půjde o zdravotnický materiál, léky či některé suroviny, které Evropa nemá k dispozici. Zkušenosti z přerušení dodavatelských řetězců v době pandemie pak vede k tomu, že v Evropské unii se čím dál tím více mluví o „strategické autonomii“. Může to mimo jiné znamenat podporu evropských firem vyrábějících „strategické“ zboží od léků přes respirátory až po počítačové čipy. Například loni šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová ve svém projevu o stavu unie před Evropským parlamentem vyzvala právě k vytvoření lokálních kapacit na výrobu vlastních mikročipů a jejich vývoje tak, aby Evropa už nebyl závislá například na dovozech z Asie.
Mezi průmyslovou politikou a liberalismem
Zabývat se tím chce i současné francouzské předsednictví Evropské unie. Francie přitom uvažuje o koordinaci či dokonce spojení některých evropských výrobců klíčových komponentů s tím, že by získali unijní finanční podporu či by se na ně nevztahovala omezení v oblasti hospodářské soutěže aplikované na ostatní evropské firmy. „Pandemie odhalila až příliš nebezpečnou závislost unie v některých klíčových oblastech na dodávkách ze třetích zemí.
Evropa si i díky tomu plně uvědomila, že musí více pracovat na své soběstačnosti. vytváření vlastních kapacit a obecně podpoře vlastního průmyslu. Jako tenká červená linie se vším ale táhne riziko protekcionismu u jednotlivých zemí,“ říká europoslankyně Martina Dlabajová, která byla zvolena za hnutí ANO a je součástí skupiny evropských liberálů. Ona i někteří další europoslanci chtějí protekcionismu bránit, ale rozhodovat o tom patrně bude nakonec spíše postoj vlád jednotlivých členských zemí unie.
Tento článek je součástí autorského seriálu EU v době covidu.
