Maďarský vládní činitel a šéf muzea přirovnal židovského finančníka Sorose k Hitlerovi |
Rusové k prvnímu dni druhé světové války přistupují s pokorou. Potvrzují to i sociologické průzkumy, například od agentury Levada Centr: Rusové mají rozdílný přístup k zahájení války a k jejímu vítěznému konci.
V Rusku je 22. červen vnímán jako začátek existenčního boje, kdy se rozhodovalo o bytí a nebytí nejen Sovětského svazu jako státního útvaru, ale především lidí žijících na jeho území. Ovšem 9. květnu, dni ruských oslav porážky nacismu, tato pochmurná pokora chybí. S ním se pojí spíš vítězoslavný patos.
Oficiální vzpomínkové akce jsou dnes komornější. Ve čtvrt na jednu moskevského času, poté co ruský prezident Vladimir Putin položí věnec k hrobu neznámého vojína u kremelské hradby, se po celé zemi bude držet minuta ticha. Loni uzákoněná pieta se odkazuje k rozhlasovému projevu sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova, ve kterém právě před 80 lety oznámil napadení SSSR.
Oznámil to Molotov
„Žili jsme v komunálním bytě na Leninově ulici v Leningradu. Pamatuji si, jak máma pustila naplno rádio a otevřela dveře do společné chodby. Přišla k nám stará sousedka, aby si poslechla hlášení rozhlasu. Tehdy jsem nechápala, co se děje. Jen jsem si všimla, že stařenka začala plakat a všichni okolo začali říkat slovo válka,“ vzpomíná na zahájení útoku proti Sovětskému svazu Ludmila Sedláková, rozená Muchina.
Jako sedmiletá zažila hrůzy válečné blokády. Z nacisty obklíčeného Leningradu se dostala po takzvané cestě života. Šlo o ledovou silnici přes Ladožské jezero, která byla jediným zásobovacím kanálem a cestou na svobodu pro více než půlmilion obyvatel někdejšího hlavního města carského Ruska.
„Nejtěžším dnem války byla evakuace z Leningradu. Máma mi zabalila nějaké nejnutnější věci, aby se to dalo nést. Držela jsem ji za ruku a dlouho jsme šli na shromaždiště. Pak nás naložili do nákladního auta, které se právě vrátilo z fronty, a vydali jsme se přes Ladožské jezero. Jediné, co mi máma řekla, bylo: když se objeví německá letadla, utíkej pryč od auta. Naštěstí jsme po cestě nepotkali žádná,“ popisuje Ludmila Nikolajevna útěk z obklíčeného města.
Sladký konec války
Jeho život řídil Hitler. Nevěřte, že svět je horší, než kdy byl, vzkazuje mladým exporadce Havla Franz Reiss |
Po osvobození Leningradu koncem ledna 1944 se vrátila do bombardováním rozdrásaného a blokádou mořeného města. Tam se dozvěděla o porážce nacistického Německa. „V domě, kde jsem žila v roce 1945, byla okna hrozně vysoko. Když kolem procházeli lidé, tak jsem viděla, jak se míhají vrcholky hlav. Jednou ráno jsem uslyšela, jak někdo holí tluče na parapet. Vstávejte, zvítězili jsme, křičel neznámý muž. Tak jsem se dozvěděla, že válka skončila.“
„Jako malá jsem se těšila na konec války. Myslela jsem si, že můj táta hned přijede z fronty domů. Vrátil se ale až po několika letech, protože sloužil na severu. Jen máma k němu někdy jezdila,“ vypráví Sedláková.
S koncem války má spojeny i drobné radosti. „Za války nám někdy na příděl dávali malinký kousek cukru. A 9. května mi máma přinesla talíř vrchovatě plný cukru. To bylo něco neuvěřitelného,“ popisuje svůj dětský zážitek.
Pamětníci žijí dlouho
Ludmila Nikolajevna po válce vystudovala fyziku. Na Leningradské státní univerzitě se seznámila s československým studentem Jaroslavem Sedlákem, za něhož se provdala, a po ukončení studií společně odjeli do Československa. Posléze působila v Ústavu jaderného výzkumu ČSAV a v České republice dlouhodobě vede Společnost blokádníků Leningradu.
„Těch, kdo přežili válku, je už velmi málo. Někdy si říkám, že se na nás všechny zapomíná, protože příliš dlouho žijeme,“ říká se smíchem. Jak dodává, je ráda, když ji pozvou na vzpomínkou akci na ruské velvyslanectví v Praze.
Žádné zvláštní výhody z toho, že přežila druhou světovou válku, ale nemá. „V Rusku ti, kdo přežili blokádu Leningradu, dostávají speciální příplatek k důchodu. Ale to se mě netýká, protože jsem si změnila občanství,“ uzavírá Ludmila Sedláková.