„V Paříži připojily všechny státy svůj podpis, nebylo na tom ale nic zvlášť složitého. Pařížská dohoda totiž postrádá základ, díky němuž by bylo možné dosáhnout stanoveného cíle - udržet oteplování planety pod méně než dvěma stupni Celsia oproti předindustriálnímu období. Rozdíl mezi požadavky a realitou je obrovský. O tom, že by všem vznikla povinnost dbát na životní prostředí, nemůže být řeč,“ konstatoval rakouský deník Die Presse.
Stejně to vidí i levicový norský list Dagsavisen. „Je tato dohoda dostatečně silná a závazná? Bohužel je tu vcelku velké nebezpečí, že ne a že svět před dalekosáhlými změnami klimatu neochrání. OSN se samozřejmě snaží, aby dohoda vypadala jako úspěch. Je ale snadné nahlédnout za oponu.“
Zázrak vs. katastrofa
George Monbiot v komentáři pro britský deník The Guardian shrnul výsledky konference lapidárně: „Ve srovnání s tím, jak to mohlo dopadnout, je to zázrak. Ve srovnání s tím, jak to mělo dopadnout, je to katastrofa.“
Klimatická dohoda z Paříže byla schválena. Sobotka: Je to historický kompromis |
I když se podle něj státy připojily k dohodě v dobré víře, její obsah bude znamenat, že se světové klima může nebezpečně změnit. „Ale abychom byli fér, chybu nelze hledat jen v pařížských jednáních, ale v celém procesu. Hranice 1,5 stupně, která se teď jeví jako příliš ambiciózní a nesplnitelný cíl, se dalo dobře dosáhnout v roce 1995, kdy se klimatická konference konala v Berlíně.
Dvě desetiletí zdržování a odkládání... spojené s neochotou vlád vysvětlit voličům, že myšlení zaměřené jen na blízkou budoucnost bude mít v dlouhodobém horizontu nedozírné následky způsobily, že náš manévrovací prostor už je jen velmi malý. Konference v Paříži dopadla lépe, než dřív kterákoli jiná. Což je vlastně děsivé konstatování,“ napsal Monbiot.
Osudu napospas
Příliš optimismu nevzbudily výsledky z Paříže ani v dalším komentátorovi Guardianu Billu McKibbenovi, podle nějž svět nyní předstírá, že splnil svou povinnost už tím, že si stanovil nějaký cíl. „Není tady žádný důvod k uspokojení, nebo k optimismu. Každý teď ponechán svému osudu stráví další dekádu hlavně tím, že se bude rozhoupávat k tomu, aby něco opravdu dělal,“ domnívá se.
Stejný autor to ve svém textu pro americký list The New York Times čtenářům vylíčil zcela bez pozlátka. „To, k čemu se světoví lídři ve skutečnosti zavázali, vypadá následovně: dobrovolné omezení emisí, jež nebude možné nijak vymáhat, dobrovolná hlášení o plnění dobrovolných cílů a dobrovolné příspěvky do miliardového klimatického fondu. Závazného tady není vůbec nic, až na to, že každá země musí co pět let revidovat své dobrovolné národní závazky - a dokonce tu existuje výjimka pro rozvíjející se státy.“
Ale i on přiznává, že politici vlastně ve srovnání s tím, jak se věci vyvíjely dosud, dosáhli maxima.
„Ironií je, že kdyby se něco takového přijalo už v roce 1995, mohlo to docela dobře fungovat,“ uzavírá McKibben.