„O české škole jsem moc nevěděla, ale v polském školství pracuji patnáct let a nedělala jsem si iluze. Popravdě jsem cítila úlevu, že moje děti zažijí něco jiného,“ řekla listu středoškolská učitelka Katarzyna z Hajnówky na polsko-běloruském pomezí, kde se během migrační krize seznámila s českým dobrovolníkem. Pak si ho vzala a přestěhovala se i s dcerami do Českého ráje.
V polské škole jí nejvíce vadilo odtržení od praxe a velké přetížení učivem. Obrovské množství znalostí podle ní zvládnou možná tři procenta žáků, ačkoliv by stačilo, aby věděli, kde si informace najdou. Děti jsou v polských školách unavené a „vyhořelé“.
A i polští učitelé mají důvod k frustraci – pedagogové v Česku podle Katarzyny „vydělávají dvakrát až třikrát více“. „V Polsku nejsou peníze, aby se investovalo do vzdělávání. Raději myslíme na minulost, než na budoucnost naší společnosti,“ tvrdí.
O poměrech v Česku se dozvěděla od dětí svého českého manžela, ale protože dcery neuměly česky, dala je do soukromé waldorfské školy v sousední obci. „Vůbec nemají strach ze školy, jak tomu bývá v Polsku,“ říká.
„Tady v Česku mají děti víc času na osvojení si základních schopností, například čtení s pochopením anebo násobení. Osnovy nejsou přetížené, znalosti získávají po menších dávkách. Vše je jednoduší, pomalejší a učitelky se snaží, aby děti se dobře učily,“ pochvaluje si.
„Je tu více pohody, nenucenosti a volnosti, což vůbec neodporuje dobré organizaci a kázni,“ míní Katarzyna a líbí se jí, že české děti vědí, že se smějí splést i plácnout hloupost bez ustavičného peskování – a také se jí zdají zvědavější a kreativnější.
Jiný polský pár v listu chválí zkušenosti se školkou v Orlickém Záhoří, kde syn dál pokračuje v české škole, kterou „miluje“. „Češi si myslí, že od učení je škola a že po škole mají děti něco jiného na práci. Strašně se mi to líbí,“ říká i polský otec, podnikatel Marek, který po prvních zkušenostech se soukromou církevní školou v polském Těšíně převedl dceru a syna do školy na české straně.
Zamlouvá se mu i to, že v Česku si rodiče na učitele „nevyskakují“, jak bývá zvykem v Polsku, ale kantoři jsou tu „svatí“. A ředitele školy si syn považuje „bezmála jako (polského fotbalisty Roberta) Lewandowského“. Českému školství by snad jen doporučoval přidat v angličtině.
