12. 2. 19:35
Rybáři pod ocelárnou - tihle mi byli ze všech nejsympatičtější - rybáři lovící rybky pod závodem Azovstal chrlícím zřejmě vodu, co rybám chutná.
„Přesně u té výpusti prý nejvíc berou. I když bude válka, říkali, i když bude vládnout na Ukrajině kdokoliv, oni prý své rybky vždy na červa nalákají. A tak bude co jíst,“
12. 2. 13:20
Jako průmyslový skanzen působí obří ocelárny v Mariupolu, které patří nejbohatšímu Ukrajinci Rinatu Achmetovovi.
„Dělnická třída, se kterou jsem strávila středeční ráno, je názoru, že všechno musí vyřešit Putin a Obama. Oni sami nic nezmohou. Musejí fachat od nevidím do nevidím, nemají na nic čas ani myšlenky, válku platí oligarchové a politici, a prostý nebohý človíček je jen hračkou v jejich všemocných rukách. Jaký rozdíl mezi touto masou, a mladými lidmi z dobrovolnických organizací, kteří už pochopili, že za ně ani Obama ani Putin nic nevyřeší...“ píše Petra Procházková.
12. 2. 12:25
Tady ji máme, lavičku smíření, liduprázdnou a trochu pochroumanou. Mariupol. Východní Ukrajina.
12. 2. 12:20
Lavička smíření. Ale zatím jsem na ní neviděla nikoho sedět a to jsem kolem chodila každý den. Že by veškerá naděje celé Ukrajiny spočívala v tom, zda na tuhle lavičku bude fronta?
11.2. 10:20
Každý den se objevují nové kryty. Není to zásluha radnice, ale zase dobrovolníků. Nejen, že kryty čistí, ale informují i lidi, kde je ten nejbližší. Zkušená uprchlice z Doněcka mi vyprávěla, jak rozezná podle zvuku, kam raketa dopadne. Nejhorší je ale prý, když neslyší nic. Buď žádná raketa neletí, a nebo je to ta „tvoje“.
11.2. 9:30
Prodat byt, získat pas a vízum do Evropy... to je cíl obyvatel Mariupolu a vesnic v okolí. První odjíždějí ti, kdo na to mají. Nejdřív mizejí lidé v mercedesech, pak v žigulících a nakonec zůstávají ti, kdo nemají ani na autobus. Nejčastější oběti? Staří a chudí.
11.2. 8:15
Raketový útok na Kramatorsk obyvatelům Mariupolu připomněl, že jsou fakt na dostřel. Prodávají se byty, ale velký zájem není. Kupte si byt na minovém poli... Dneska máte obývak a zítra třísky na topení.
10.2. 21:30
V Mariupolu pracuje pres 30 tisíc lidí v nejruznejsich hutich, ocelárnách a metalurgických závodech. Azovmaš, Azovstal či závod Iljiče jsou fakt gigantické podniky, které chrlily milióny tun trubek, spoustu železničních cisteren, ale i tanků. Respektive jejich kovových částí... Zatím většina fabrik funguje. Dělníci, co do nich chodí, nepatří mezi nejaktivnější občany města. Prý vyrazí demonstrovat, až jim seberou odměny nebo až továrny uzavřou. Teprve pak vyjdou do ulic s hesly o míru a požadavkem, aby Mariupol opustili ukrajinští vojáci. Protože jen tak oligarcha Rinat Achmetov, kterému podniky patří, zase obnoví výrobu a Rusové začnou produkci opět odebírat. Achmetov má teď osud města v rukou - jakmile dělníci vystrnadí armádu, na její místo přijdou separatisté.
10.2. 15:30
Maminka našeho kamaráda je v doněcké nemocnici. V bezvědomí, v těžkém stavu. Je zapotřebí ji co nejdřív dostat z města, kde to s lékařskou pomocí není zrovna nejlepší.
„Mám v Mariupolu dva kamarády. Ona je lékařka, on aktivista, sportovec. Poté, co spadl ze skály, je také invalida: chodí jen o berlích. Oba etničtí Rusové, kteří o sobě říkají, že se změnili za poslední rok v ukrajinské vlastence. Ptám se Nataši, zda by bylo možné tu ženu nějak dostat z ostřelovaného města ovládaného rebely a v Mariupolu ji pomoci. „Bez problémů,“ řekne a ani se nezeptá, kdo ta žena je. Musíte ji nějak dostat přes poslední vojenské stanoviště rebelů a my už tam pro ni dojedeme“, řekne. Nezajímá ji, zda bude riskovat život pro někoho, kdo hlasoval v loňském referendu za připojení Donbasu k Rusku, nebo kdo je ochoten položit život za jednotnou Ukrajinu.
10.2. 15:00 Mariupolské ženy chodí po práci podle instrukcí vojáků vyrábět maskovací sítě. V neděli napadl sníh, tak se dělají bílé.
10.2. 13:30 Dobrovolníci běhají po městě a co jde, přetírají na modrožluto. Do ukrajinských barev. Je to až dojemné.
10.2. 12:27
10.2 8:30
Takhle to vypadá na místě, kam 24. ledna dopadaly rakety a zabily jedenatřicet lidí. Desítky těžce zranily.
Takhle to vypadá na místě, kam 24. ledna dopadaly rakety a zabily jedenatřicet lidí. Desítky těžce zranily.
9.2 20:40
Člověk se hned cítí bezpečněji, když má okna zalepená izolepou, aby se mu v případě raketového útoku nevysypala na hlavu.
9.2 20:20
Od města Melitopol dál na východ jsou všude pečlivě označeny bombové kryty.
9.2 19:13
Melitopol je poslední velké město cestou z Oděsy na východ Ukrajiny, kde se lidé zatím nemusí bát, že jim na hlavu spadne granát.
9.2 18:50
Zastávka v polích, široko daleko není vidět žádný dům. Kam odsud lidé odjíždějí?
9.2 17:15
Míša je Armén a majitel kavárny na cestě z Chersonu do Mariupolu. Říkal, že za SSSR to bylo lepší.
9.2 15:05
Čím blíže k frontě, tím slabší sortiment u stánků s rychlým občerstvením. Vojákům to stačí.
Čím blíže k frontě, tím slabší sortiment u stánků s rychlým občerstvením. Vojákům to stačí.
9.2 13:20
Čím dále na východě, tím víc se tady cítím jako doma. Provoz slabý, prodejci benzinu a nafty mají malé tržby, skuhrají a nadávají na válečné poměry. Tanky u nich zatím prý netankují.
Benzín je potřeba vždy a všude
9.2 12:30
Dněpr - podle některých zvrácených ruských teorií by hranice toho jejich podivného Novoruska měla být pravě na této řece.
„Tahle řeka je moc krásná na to, aby byla hraniční a lidé na sebe z jejich břehů mířili samopaly a hlavněmi tanků,“ píše Petra Procházková.
Ukrajinský veletok Dněpr
9.2 10:59
Čerstvé zásoby jedou na frontu... Kolonu jsme předjeli u Melitopolu, bylo v ní i pár děl. „Fotit kanóny je ale dost riskantní, vojáci to nemají moc rádi,“ píše Petra Procházková
Konvoj jede na frontu i s děly
8.2 19:12
Je to směs symbolů, tahle východní Ukrajina... některé padají, jiné přetrvávají (z pronajatého bytu)
Stalin na procházce
8.2 19:12
Projeli jsme Mykolajev a lekli jsme se... těžko říct, zda se téhle sociální reklamě smát, či se nad ní pohoršovat
Sociální reklama na Ukrajině
8.2 11:25
Ukrajinští Češi, kteří žijí v hodně drsných podmínkách, se stali tak trochu obětí českých politických svárů a intrik... Výsledek? Někteří nebyli informováni včas, ze existuje možnost rychle vyřídit dokumenty a přestěhovat se do ČR.
„Nyní je v Oděse diplomaticko-politický výsadek ve formě dočasného konzulátu, tam se ale vypravili jen ti, kteří se o tom náhodou (?) dozvěděli. Nepatří mezi ně kupodivu ani pan starosta ani předsedkyně českého spolku. Nic ale není ztraceno, budou-li chtít, určité jim pomohou v Kyjevě. Do hlavního města to mají jen krapet dál. Jen mi vrtá hlavou, jak ty seznamy vyvolených vznikaly...“ píše z Ukrajiny Petra Procházková. Velkou reportáž z vesnic českých krajanů najdete v pondělních Lidových novinách.
8.2 10:50
Sobotní odpoledni výuka našich krajanů z obce Novgorodivka, dříve Čechohrad ležící na jihovýchodní Ukrajině. Učí je zde pan učitel Jiří Bernkopf. Obec je vzdálená 200 kilometru od fronty. Jsou tu mílí a pracovití lide, bude to krásná reportáž.
7.2 10:05
Tak konečně míříme na východ. když nám půjčovali auto, upozorňovali nás, ze nesmíme do doněcké a luhanské oblasti, kam právě míříme. Máme Toyotu a doufáme, že nás přes satelit nebudou sledovat a že nám nějací zbojníci nezabaví naší Toyotu ve jménu revoluce. Nebo že nás nenabourá nějaký tank.
7.2 8:32
Tak hřivna se fakt dala do pohybu, asi je to spis volny pad. Obchodníci nestačí měnit ceny a směnárníci kurzy valut. Od včerejška nemohu najít nikde bankomat, který by fungoval. Nejspíš si lidé vybírají hřivny snaží se je utratit nebo měnit na dolary, aby o úspory úplně nepřišli. Takže jsem bez hotovostii. No, naštěstí je to civilizovaná země a ve všech větších sámoškách lze platit kartou....
Vše se rychle mění...
6.2 15:30
Zbožňuji ten „ukrajinský McDonald“ se skvělým borščem, červenou řepou a obsluhou v ukrajinském národním kroji. Jmenuje se PUZATA CHATA a je to po celé zemi.
Kdyby nebyla válka, působí snaha zdůraznit vše ukrajinské, národní a propojit to třeba s falešnou antikou, snad trochu jako kýč. Ale takhle.... takhle je to dojemné. Za 45 hřiven se člověk v ukrajinském fast foodu nají dosyta a mrzí ho, že v Čechách nic podobného s českými dobrotami nemáme. Mimochodem, majitel a zakladatel sítě ukrajinského rychlého občerstvení Vjačeslav Konstantinovskij, jak jinak, milionář, oligarcha - a jaký by to byl oligarcha, který by nebyl v ukrajinském parlamentu - vloni prodal vlastní Rolls-Royse Phantom a nakupoval za peníze to, o co si mu velitelé dobrovolnických praporů psali. Pár měsíců byl sám na frontě - dobrovolně - v řadách praporu „Kyjev-1“. Přežil, byl zvolen do parlamentu a pořád je to 41. nejbohatší Ukrajinec. Těžko říct, zda ho válka neučinila lepším... Dřív to byl dost nafoukaný chlapík s kriminálními sklony. Oligarcha
6.2. 10:10
„Dnes se posunu na východ... zkusím něco z cesty, ale teď jdu shánět auto, takže bude pár hodin prodleva.“
6.2. 9:00
Největší hit na Ukrajině nejsou chytré telefony, ale generátory. Čím méně vyzařují teplo, tím lépe.
„Obchodníci berou objednávky na generátory na mnoho měsíců dopředu. I ve městech stovky kilometrů vzdálených od fronty je o ně rvačka (I tady se dost často kvůli nedostatku uhlí pro tepelné elektrárny vypíná elektřina). Vloni se jich prodalo v celé Ukrajině za 70 miliónů dolarů. Jak se blíží fronta, mění se požadavky kupujících - které tedy nelze vždy uspokojit. Chtějí, aby stroje byly co nejtišší a nevzbuzovaly pozornost okolí. A za velký nedostatek považují to, že vyzařují teplo - některé druhy zbraní se totiž na teplo navádějí a váš osvětlený dům se tak může stát nejen předmětem závisti méně majetných sousedů, ale i cílem pro nějakou raketu, co má ráda teplo,“ píše Petra Procházková, zvláštní zpravodajka LN, která cestuje po válkou sužované zemi.
ČTĚTE TAKÉ: |
5.2. 21:00
Tak nám rebelové z Donbasu právě přes internet vzkázali, že se chystají na masivní ostřelování Mariupolu.
„Z humánních důvodů svůj plán oznámili předem, aby se prý stačili všichni civilisté sbalit a odjet mimo dostřel. Má dvě vady tato humánní zpráva - podle vojenských stratégů mohou povstalci Mariupol obsadit jen pokud ho zcela srovnají se zemí. Jako doněcké letiště. Kromě toho Mariupol je i podle dohod z Minsku na ukrajinské straně. Druhá vada? Lidé se ve válce chovají všude podobně - dokud jim nespadne bomba do obýváků, většinou v něm sedí a nevěří, že je nějaký šílenec může vyrušit od sledování seriálu.“
Ppl of #Mariupol record video address to intl community. Tell #Putin: stop killing us! https://t.co/aN3CKMMxnm |EMPR pic.twitter.com/jVg5PPlnuj
— EuroMaidan PR (@EuromaidanPR) 3. Únor 20155.2. 15:00
Včera se euro ještě měnilo za 21,50, dnes za jedno v Oděse dávali 22,50 hřivny. Fronty u okýnek s nápisem обменный пункт na ulicích nejsou. Naopak. Místní radí, ať si valutu schováváme, bude prý hůř a za pár dní za naše eura dostaneme prý celý balík hřiven. Nedokážu si představit, kolik pak bude stát skvělá polévka soljanka v restauraci v centru, která dnes přijde na 65 hřiven. Řada místních lidí by si v takové hospodě nemohla dát ani čaj. A ať už se bude s kurzem hřivny dít cokoliv, důchody a platy zůstanou ještě dlouho stejné. Běžný důchod = 1000 hřiven.
Kurz eura v Oděse.
5. 2. 13:30
Ukrajina jako zaostalá země? Oděsa i celá Ukrajina je neuvěřitelně skvěle pokrytá wifi. Připojuji se na každém rohu v Oděse, na každé pumpě i v každém obchodě. Ve městě si můžu přímo na ulici sednout na tzv. wifi lavičku a zjistit, co upekl Kerry v Kyjevě.
Wi-Fi lavička v Oděse II.
5. 2. 9:00
„Jazyk opravdu není problém Ukrajiny. V Oděse mluví rusky, v Kyjevě se mluví rusky. Nikdo se nepohoršuje, když si ve lvově objednáte rusky kafe. V televizi během jedné reportáže přecházejí z jednoho jazyka do druhého, jak se komu chce. V armádě i dobrovolnických praporech se vojáci domlouvají rusky a velitele dávají příkazy v ruštině. Prostě jazykový problém není to, co Ukrajinu dovedlo k válce. Nakonec ale nebylo tady něco špatně, když hlavně na východě etničtí Ukrajinci neznali svůj rodný jazyk, protože se ve škole učili v ruštině?“
V bistru. Momentky z Ukrajiny od Petry Procházkové.
4. 2. 22:00
„Stále v Oděse. Paní Valja má syna. Je mu dvacet let. Dnes celý den strávila na vojenské správě. Mobilizovali ho. Jenže on studuje vysokou školu. Mobilizovali ho neprávem, snaží se Valja dokázat důstojníkům. Nechtějí jí uvěřit. Valja je zoufalá, protože, jak sama říká, ví, že muži musejí jít bránit Ukrajinu. Na druhou stranu má jediného syna. Nevím, co jí říct. I já mám syna, naštěstí bydlíme v Čechách. Co bys mu řekla, kdyby na vás zaútočili? Nevím, co jí odpovědět...“
4. 2. 14:00
„Jsme v Oděse. V tomhle městě je dost lidí, kteří závidí Krymu jeho ruský osud. Nic tady nepřipomíná, ze na východ odsud se válčí... Snad jen větší koncentrace policistů se samopaly a dva mladíci ve žlutých vestách s nápisem občanský aktivista, kteří organizují pomoc rodinám padlých. Dobré znamení je, že se nebojí po ulicích Oděsy chodit s odkrytým hledím.“
Momentky z Ukrajiny od Petry Procházkové
4. 2. 10:00
„Pár hodin čekáme na vlak v jídelně u hlavního nádraží v Kyjevě. My míříme do Oděsy, mladí muži většinou v maskáčích na východ. Je jich tu spousta. Vedle nás sedí dva muži. Neslušně poslouchám. Je to otec a syn. Kýčovitý příběh. Otec si dává jednu vodku za druhou a výjimečně nalévá i synovi. ‚Dej na sebe pozor‘. Opakuje. Jako hollywoodský cajdák. Jenže tohle je ukrajinská realita. Mobilizace.“
