Ptejte se Severokorejce: Strašidla v KLDR? Po mystické říši mrtvých baží i diktátoři

Věří Severokorejci v duchy a strašidla?

(Odpovídá Kang Či-min. Narodil se v hlavním městě KLDR Pchjongjangu v uměleckém prostředí - otec byl spisovatel, matka hudebnice. Rodina byla vzhledem ke svému nepříznivému třídnímu původu perzekuována; Kang ze Severní Koreje utekl v roce 2005.)

„Principy vlády v Severní Koreji se zakládají na ideologii čučche, a ta zase vychází z marxistického materialismu. Marx organizované náboženství kritizoval, seč mohl, tvrdil, že je „opiem lidstva“. Základní principy severokorejského socialismu jsou tudíž v přímém rozporu a neslučitelné s náboženskou vírou.

A ačkoli ústava KLDR deklaruje svobodu vyznání, v praxi taková svoboda zkrátka a dobře neexistuje. Od dětství mi do hlavy vtloukali škodlivost a nebezpečnost náboženství. V důsledku této výchovy vyrostli z mnoha Severokorejců agnostici, na druhou stranu je pravda, že jiní náboženství praktikují za zavřenými dveřmi, i když tím vážně riskují.

Takže - pokud je uctívání Boha na Severu tak obtížné, znamená to, že nevěříme v duchy, strašidla a posmrtný život?

Přestože křesťanství v KLDR málem neexistuje, víra v duchy a přízraky je tam velmi silná. Šamanismus, komunikace člověka se zásvětím, je na Severu nesmírně populární, nejčastěji v podobě věštění. Je to jako všude jinde na světě: když se věci zkomplikují a život je najednou nesnesitelně těžký, lidé touží vědět, co je čeká. Bytosti ze záhrobí mohou leccos prozradit, a tak hodně Severokorejců vkládá do věštění nemalé peníze. Raději budou věřit duchům, než Straně nebo národní vládě.

Do některých z nás zapustila lidová víra tak hluboké kořeny, že od věštců chceme poradit dokonce i v tom, kdy se přestěhovat nebo uzavřít manželství. A hodně přeběhlíků (z KLDR) s věštci konzultuje i nejvhodnější datum, kdy přivést na Jih svoji rodinu.

Občas věštci vyprávějí strašidelné příběhy o posmrtném životě a hodně Severokorejců jim chce věřit, z nejrůznějších důvodů. Přestože marxismus učí, že žádný život po smrti není, ve světě duchů vystupuje všudypřítomné převtělování – a reinkarnace je myšlenka, která řadu lidí utěšuje. Nehledě na to, že se, stejně jako všude jinde, nejvíc bojí smrti.

Asi vás nepřekvapí, že severokorejskou vládu tyto praktiky znepokojují a oficiálně proti nim rázně vystupuje, čas od času dokonce uspořádá speciální propagandistickou kampaň, v níž obyvatele od šamanů odrazuje. Jenže věštění prorostlo do společnosti tak hluboko, že na propagandu už je pozdě. Ve skutečnosti jsou vůči ní skeptičtí i samotní představitelé vlády, kteří ji rozšiřují – i oni důvěrně znají ty příběhy o přízracích.

Navzdory oficiální linii jsou totiž severokorejské elity vyhlášené tím, že si zvou slavné věštce do Pchjongjangu, často kvůli tomu, aby zjistily, co pro ně budoucnost uchystala. A nejen to: prý se s nimi radí i to nejvyšší vedení! Nemůžu samozřejmě zaručit, že je to pravda, ale můj známý šaman mi prozradil, že Kim Čong-il se s věštci radil o příznivých datech, kdy se vydat ven na (oficiální) návštěvy!

‚Dáte si lajnu?‘ Manželky severokorejských kádrů si udržují štíhlou linii pervitinovou dietou

Já osobně, když jsem ještě žil v Pchjongjangu, jsem k věštcům chodil často. Vzpomínám si na jednoho z nejslavnějších, říkalo se mu ‚věštec miminko‘. Byl to starý muž se šedivými vlasy a každou noc se mu ve spánku zjevil duch, který mu prozradil, kdo ho v nadcházející den navštíví, včetně celého příběhu jejich minulosti i budoucnosti. Byl tak slavný, že za ním cestovali i lidé z dalekých krajů. A někdy na čas zmizel, aby se pak často objevil s drahým autem a spoustou dárků. Sám říkal, že ho navštěvují manželky nejvyšších elit.

Svým způsobem se Severní Korea stala velkým věřícím národem – ale spolu s tím i hrobem plným lží. Severokorejská propaganda je totiž náboženstvím sama o sobě. Hlásáním Kim Il-songovy (Kim Ir-senovy) ideologie říká, že nesmrtelnost je možná a že zatímco vaše tělo zahyne, politický život je nesmrtelný. Tato víra stvořila Kim Il-songa jako jediného boha v KLDR – a věroučný systém, který občas žízní po lidských životech.“

Poklona Kim Čong-ilovi na severokorejském zastupitelství v čínském Tan-tungu.

Jaké postavení mají v KLDR homosexuálové?

(Odpovídá Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti pohoří Pektu. V regionu vystudovala střední školu a začala navštěvovat i univerzitu. Její zoufalost z restrikcí totalitní společnosti ji nakonec přiměla k útěku. V roce 2011 dorazila do Jižní Koreje.)

KVÍZ: Jaké cigarety má Kim Čong-un nejradši? Otestujte své znalosti o vládcích KLDR

„Hodně jsem slyšela o tom, co se děje v armádě. Povinností severokorejských mužů je absolvovat desetiletou vojnu – a deset let je snesitelné pro někoho, kdo slouží na základně poblíž měst a větších obcí, ale ti, které pošlou hluboko do hor, nevidí ženu i deset let v kuse.

Služebně starší důstojníci jsou svou slabostí pro ‚hezké vojáčky‘ známí. Někteří mohou být gayové, ale u jiných jde prostě jen o to, že tak dlouho nemohli mít ženu.

Když jsem dospívala, často jsem chodila na pracovní brigády na venkov. Severokorejští středoškoláci musí strávit zemědělskou prací vždy jeden měsíc z roku. Právě v jedné z odlehlých horských vesnic jsem poprvé v životě viděla ‚jiného‘ muže. Seděl na kameni u potoka.

Už z dálky byste řekli, že jde o muže, ale když jsem přišla blíž, ukázalo se, že má na sobě tlustou vrstvu makeupu. Zdálo se mi to tak divné, že jsem se na něj vyptala místních. Ukázalo se, že původně žil ve městě, ale protože pořád používal líčidla a oblékal se do ženských šatů, poslali ho jeho rodiče daleko do hor.

Ale lesby? To bylo něco jiného. Snad je to tím, že jsem sama žena, ale znala jsem jich hodně a s některými se i přátelila. Většina mých lesbických kamarádek měla nakrátko ostříhané vlasy a oblékala se do mužského oblečení. Jako muži se také chovaly. Jsou na své přítelkyně tak milé, říkávalo se u nás o lesbách, že jakmile se do nich jednou zamilujete, muži vás už nebudou zajímat. Na druhou stranu, vztah s osobou stejného pohlaví rozhodně není něco, co by v KLDR mělo dobrou pověst, naopak.

A nijak se to nelíbilo ani rodičům. Udělali by cokoli, aby od nich své dcery udrželi dál – včetně toho, že je bili, nebo volali na pomoc policii. Jenže nebylo to proti zákonu, a tak policie nezatýkala. Provinilou jen donutila napsat dopis, kde přislíbila, že nebude nosit mužské oblečení, a nechala ji jít.

Homosexuální ženy tak nejsou v severokorejské společnosti vysloveně ostrakizované, je ale pravda, že se často stávají terčem posměchu a pomluv.

V KLDR samozřejmě žijí i transsexuálové, ale podstoupit z tohoto důvodu změnu pohlaví je tam nemožné. Takové operace se provádějí pouze z fyzických lékařských důvodů, například pokud se narodí bezpohlavní dítě. Navíc je třeba mít na paměti, že lékařská technologie v KLDR je v porovnání se světem za hranicemi zaostalá – a i kdyby tomu tak nebylo, kdo z (běžných Severokorejců) by si mohl takovou operaci dovolit?

Severokorejská politika není Kimova one man show, říká koreanistka

Každopádně znala jsem lidi, jejichž genderovou identitu bylo těžké určit. Ve vedlejší čtvrti žila jedna osoba, která vzbuzovala neustálé klevetění. Byla vdaná za muže a měla dvě děti, ale kromě svého manžela měla vztah i s ženou. A když jste ji potkali poprvé, přísahali byste, že je muž – ačkoli byla hodně kyprá, s výraznými křivkami.

Byla přátelská a ke všem se chovala mile, takže mi vždycky byla sympatická. Pravda je, že jsem ji znala osobně, protože žena, s níž se stýkala, byla ovdovělá kamarádka mé matky. Doma se starala o práce, které normálně dělá muž, ale kromě toho byla svým dětem dobrou matkou. A také celou rodinu živila. I to mohl být důvod, proč ji sousedé tak pomlouvali – nejen kvůli její bisexualitě, ale také kvůli žárlivosti, že vydělává hodně peněz a štěstí jí přeje i v rodině.

Přesto jsem se o LGBT problematice poprvé dozvěděla až po svém příchodu na Jih. Během svého života v Severní Koreji jsem termíny „gay“ nebo „lesba“ neznala. Myslela jsem si jen, že mají jiné sexuální preference. A jestliže to byli hodní, dobří lidé, přátelili jsme se s nimi a na preference se přitom neohlíželi.“