3. listopadu 2015 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Ptejte se Severokorejce: Porno v
kapse? Lístek do koncentračního tábora

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 26Diskuse
Kim Čong-un na zasedání severokorejského Nejvyššího lidového shromáždění. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kim Čong-un na zasedání severokorejského Nejvyššího lidového shromáždění. | foto: Reuters
Existuje v KLDR pornografie? Mluví se o ožehavém tématu uprchlíků veřejně, nebo jen šeptem a potají? A co Američané - jsou pro Severokorejce skutečně arcinepřítelem, jak hlásá režimní propaganda? Unikátní seriál serveru NK News dává čtenářům možnost ptát se přeběhlíků na život v totalitní Severní Koreji. Přinášíme výběr z publikovaných odpovědí.

Existuje v KLDR pornografie?

(Odpovídá Kim Jo-sung. Pochází z provincie Severní Hamgjong. Z KLDR utekl v roce 2005).

„Možná vás to zklame, ale pornografické filmy a časopisy jsou v Severní Koreji velká vzácnost. Když už na nějaký natrefíte, s největší pravděpodobností pochází zpoza hranice, odkud ho propašovali na černý trh. Není to jako v Americe nebo v Jižní Koreji, kde si můžete nejnovější vydání Playboye koupit u stánku, kdykoli vás napadne. Na Severu je pornografie nezákonná. Režim ji zkrátka a dobře nepovoluje.

V Jižní Koreji jsou filmy a dokumenty rozděleny na mládeži přístupné a nepřístupné a abyste mohli legálně sledovat porno, musí vám být aspoň 19. Chápu, že lidé, kteří nejsou se severokorejskou kulturou více obeznámení, se mohou domnívat, že porno je i její součástí. Koneckonců, lidé jsou stejní všude, kam přijdete, není to tak? Ale bohužel, v KLDR na sexuální scény zapomeňte. V tamních filmech je velmi vzácné dokonce i líbání.

Tohle všechno je ovšem součástí komplexnějšího problému: nic takového jako sexuální výchova v severokorejských školách neexistuje. Když jsem byl středoškolák, studenti spolu chodili na rande, ale už tulení pro nás bylo nepředstavitelné, natož líbání. To nejodvážnější, na co jsme si troufli, bylo držení za ruku, a to jen v postranních uličkách, kde nás nikdo neviděl. A pokud (zamilovaný pár) na někoho přece jen nečekaně narazil, vyděsil se a předstíral, že nic tak ‚obscénního‘ jako držení se za ruku nedělal.

ČTĚTE TAKÉ:

Proč by měli Severokorejci považovat propletené ruce za obscénní? Asi je to všechno o srovnání: severokorejští středoškoláci nemají šanci dívat se na porno, zatímco jejich jihokorejské nebo americké protějšky se k němu dostanou bez větších obtíží.

Víte, co mě po příchodu na Jih šokovalo ze všeho nejvíc? Když jsem v televizi viděl zprávu o náctileté dívce, která byla v kritickém stavu po potratu. S takovými zprávami jsem se v KLDR snad nikdy nesetkal.

Severokorejská vláda pornografii v zemi striktně zakazuje a všemožně se snaží o to, aby mezi lidmi nekolovala. Pokud někoho přistihnou, že sleduje porno nebo ho dokonce šíří, pošlou ho do nápravného vězeňského tábora. Na útěku z KLDR jsem potkal jednoho muže, který prchal před severokorejskou policií, protože ho chytila při distribuci jihokorejského porna. Takže musel ze země.

Jestli se Severní Korea otevře světu, (nebo dokonce) sjednotí s Jižní Koreou, předpokládám, že pornografické filmy a časopisy proniknou i na tamní trh. Ale samozřejmě by měly být jasně označeny a chápány jako mládeži nepřístupné.“

Severokorejská privilegovaná rodina. Na pozadí usměvavé sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila.

Severokorejská privilegovaná rodina. Na pozadí usměvavé sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila.

Přeběhlíci: veřejné téma, nebo nebezpečné tabu?

(Odpovídá Kim Jo-sung. Pochází z provincie Severní Hamgjong. Z KLDR utekl v roce 2005).

„O tom, že někdo uprchl ze země, zprávy v severokorejské televizi a novinách mlčí. Důvod je prostý: pokud by dělaly opak, inspirovaly by k útěku další lidi, což by pro režim mělo neblahé důsledky.

Navíc, jak jistě sami víte, v KLDR nic takového jako svoboda tisku neexistuje. Média nejsou ničím jiným než loutkou v rukách severokorejské vlády. I kdyby novináři o přeběhlících mluvit chtěli, jednoduše jim to nedovolí.

ÚTĚK Z KONCENTRAČNÍHO TÁBORA

Když Severní Koreu v 90. letech ničil hladomor, hodně lidí z mého rodného města uteklo za lepším do Číny nebo Jižní Koreje, ale žádné noviny o tom nepsaly. Cizinci se mohou domnívat, že mimo Pchjongjang existují regionální noviny a televize, stejně jako v Jižní Koreji, kde jich je spousta. Ale tak to není. Nejsou. A i kdyby existovaly a chtěly do lokálních zpráv zařadit ty o přeběhlících, kvůli strachu z vlády by se toho neodvážily.

Takže když někdo z nižších vrstev uteče ze země, v novinách ani v televizi se to neobjeví. Sousedé uprchlého si samozřejmě rychle všimnou, že dotyčný zničehonic zmizel. V soukromí si o tom šeptají, ale na veřejnosti o tom otevřeně nemluví. Vědí, že kdyby si troufli, mohl by je zaslechnout někdo z ministerstva lidové bezpečnosti a skončili by u výslechu.

Dřív, když někdo utekl, ho sousedé kritizovali a nazývali ho zrádcem. Ale dnes mu naopak závidí: ‚Podívejme se, vybral si život na mnohem lepším místě. Kéž bychom to mohli udělat i my!‘ Dokazuje to, že mezi lidmi roste nespokojenost se severokorejskou vládou. Režim ztrácí popularitu a důvěru.

SVĚDECTVÍ PŘEBĚHLÍKŮ

Když z KLDR zběhne někdo vysoce postavený, do televizního zpravodajství to nepronikne, ale dotyčný se stane terčem kritiky na veřejných přednáškách. Tam ho mluvčí odsoudí jako zrádce vlasti a Korejské strany práce a zdůrazní, že uprchlíka je nutné stíhat třeba i na konec světa, abychom ho za jeho čin potrestali.

Jako vysokoškolský student jsem se jedné takové přednášky zúčastnil. Tehdy tam nemilosrdně tepali do Hwang Čang-jopa, kdysi významného představitele režimu a skutečného autora koncepce čučche. Musí být vypátrán a ztrestán, a bez sebemenšího slitování se musíme vypořádat i s těmi, kteří by chtěli jít v jeho stopách, prohlašovali o Hwangovi. (Čučche: teorie absolutní soběstačnosti, jež je spolu s další oficiální doktrínou songun neboli „armáda na prvním místě“ páteří státní ideologie KLDR. Hwang Čang-jop se do historie zapsal jako dosud nejvýše postavený zběhnuvší severokorejský hodnostář. Kim Ir-senův ideolog a někdejší učitel Kim Čong-ila upadl v 80. letech do nemilosti a v roce 1997 uprchl na Jih. Zemřel o 13 let později – pozn. red.)

Pokud dnes uteče obyčejný Severokorejec, ministerstvo lidové bezpečnosti splní svou práci jen do té míry, že sleduje přeběhlíkovy příbuzné. Když se ovšem útěk podaří nějakému důležitému činiteli, tak pokud vím, pošlou jeho rodinu buď do tábora pro politické vězně, nebo ji rovnou popraví. Ostatně, když utekl Hwang, jeho rodinu a příbuzné usmrtili a další, kteří mu byli blízko, putovali do politického vězení.

Zkrátka: když z KLDR zběhne někdo nevýznamný, média mlčí. Když zmizí někdo vysoce postavený, mlčí taky. Ale rodina, kterou za sebou přeběhlík zanechal, se to rozhodně dozví – a to dost extrémním způsobem.“

Režim prohlašuje USA za arcinepřítele. A obyčejní Severokorejci?

(Odpovídá Lee Če-son. Pochází z korejsko-čínského pohraničí, z oblasti kolem hory Pektu. Z KLDR utekla v roce 2011.)

„Severokorejská vláda veřejně prohlašuje, že Spojené státy jsou hlavním nepřítelem KLDR. To ale neznamená, že s tím všichni Severokorejci souhlasí.

Ideologie je v KLDR pochopitelně nesmírně důležitá a režim v ní svůj lid neúnavně školí. Největší prioritou je vymýt lidem mozky, aby zbožňovali Kim Ir-sena, Kim Čong-ila, Kim Čong-una a Kim Čong-suk (matka Kim Čong-ila a první žena Kim Ir-sena, jež po boku „věčného prezidenta“ působila v řadách komunistického odboje – pozn. red). Ale zároveň nezapomíná věnovat dostatek času a úsilí, aby lidem vštípil nenávist k Japoncům a Američanům.

Kim Ir-sen
Kim Čong-suk, první manželka Kim Ir-sena a matka Kim Čong-ila.

Kim Ir-sen a Kim Čong-suk.

Jenže nedaří se mu to tak absolutně, jak by si přál. Většina lidí v mém rodném městě, mě nevyjímaje, Japonci opovrhovala a nahlížela na ně s odporem a záští. Ale že bychom nenáviděli Američany? To ne. Starší lidé, kteří zažili korejskou válku, nám říkali, že Američané nespáchali ty strašlivé válečné zločiny, co před námi kreslil režim. Nebo je přinejmenším oni sami nezažili. Severokorejský režim prohlašuje, že američtí vojáci nevinným Korejcům trhali údy a uřezávali jim nosy, rty a oči, načež je věšeli na stromy.

ČTĚTE TAKÉ:

Já ale těmhle režimem šířeným zvěstem nevěřila. Staří lidé u nás vyprávěli jiné příběhy. Říkali, že američtí vojáci měli rádi korejské děti a zahrnovali je čokoládou a žvýkačkami. Líčili nám, že Američané se chovali lidsky a nepáchali tak odpudivé věci jako Japonci. Možná i proto měli pro Japonce hanlivé přezdívky, zatímco o Američanech mluvili pěkně. S takovými příběhy jsem vyrůstala, a proto jsem si o Američanech nemyslela nic zlého.

A navíc: americké akční filmy a trháky byly v KLDR tak populární, že pochybuji, že by Severokorejci vnímali Američany v nějakém špatném světle. Nejpopulárnější filmy v Severní Koreji byly série o Jamesi Bondovi, Sám doma a Mission Impossible. A do KLDR pronikla i spousta dalších amerických filmů, dokonce jsme se na ně dívali i bez titulků. Milovali jsme je tolik, že nám to bylo jedno.

Hodně amerických filmů nám přitom přišlo přehnaných. Všechny ty technologické vymoženosti a dotykové obrazovky nás ohromovaly. Nemohli jsme uvěřit, že taková technologie existuje! Mysleli jsme si, že něco takového je možné jen ve filmu. Ale americké filmy jsme milovali především kvůli hlavním postavám, hrdinům a hrdinkám, kteří své město, nebo rovnou celý svět, vždy zachránili před zloduchy. To nás přitahovalo.

Severokorejší pionýři.

Severokorejší pionýři.

Severní Korea učí své obyvatele, že ti, kteří zachrání svou zem a lid, jsou ti skuteční hrdinové. Severokorejci vyrůstají v učení, jak důležité je stát se právě takovým hrdinou. Většina z nás, hlavně muži, přesně o tom sní. Jenže je to sen, který se vám nikdy nesplní, dokud žijete v KLDR. Proto Severokorejce tak fascinují americké akční filmy.

Severokorejská společnost je velmi patriarchální a dívky k hrdinství příliš nevede. Byla jsem malá, když jsem ty snímky hltala, přesto ve mně zanechaly hluboký dojem. Snila jsem o tom, že hrdinně zachráním svou Severní Koreu! A taky jsem si pořád říkala: ‚Co je ta Amerika asi za místo? A jaké by to bylo, žít tam?‘

A zrovna teď v Americe jsem, jako studentka ESL kurzů (English as Second Language; jazykový program pro nerodilé mluvčí – pozn. red.) Na Američanech mě zaskočilo, jak moc jsou individualističtí. Vím, že žijí v kapitalistické zemi, kde kolektiv neznamená to samé jako v KLDR. Jenže Američané byli takoví individualisté a sobci, že mě to až šokovalo. Dokonce jsem v restauraci viděla rodinu, která si dělila účet! Zpočátku mi to vyráželo dech – ale pak jsem si na místní život začala zvykat a teď si spíš myslím, že spíš než sobectví je to prostě jejich kultura.

Koneckonců, na Američany jsem nikdy nekoukala skrz prsty. I když jsem žila v KLDR, vždycky jsem měla ráda americkou popkulturu. A teď, když tu jsem, mám tuhle zemi ještě radši. Lidé jsou přátelští a je tady skvělé životní prostředí. Ráno po cestě do školy vidím lidi, jak sekají své trávníky.

Miluju vůni čerstvě posečené trávy!“

Kim Čong-un na zasedání severokorejského Nejvyššího lidového shromáždění.
Severokorejská rodina. Na pozadí usměvavé sochy Kim Ir-sena a Kim Čong-ila
mslMagdalena Slezáková
  • 26Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!