Výzkumníci oslovili online 55 tisíc lidí po celém světě, což projektu dává velkou váhu – běžné průzkumy veřejného mínění, například před volbami, pracují s mnohem menším vzorkem, kolem tisíce respondentů. I geografický zásah byl široký, výzkum pokryl téměř všechny státy světa.
„Často“ či „velmi často“ osamělí se cítí 40 procent mladých lidí ve věku mezi 16 a 24 lety, což je obrovský podíl. Mnohem vyšší než u nejstarších osob. Tuto skupinu vědci definovali jako osoby nad 75 let. Tam vyjádřilo pocit osamění „pouze“ necelých 30 procent respondentů.
O důvodech, které ukazují nejvyšší míru pocitu osamělosti mezi mladými lidmi, lze jen spekulovat. Jednou z možností je závislost celé řady mladých na sociálních sítích, jejichž uživatelé sice mohou získat celou řadu virtuálních „přátel“ – které ve skutečnosti nikdy neviděli nebo kteří ani neexistují –, ale s navazováním fyzických mezilidských vztahů mají problém. Nebo na to nemají čas, který místo toho tráví na Facebooku či Instagramu.
Mohou existovat ale i jiné důvody. „Jsem, myslím, velmi komunikativní – nemám problém se dát do hovoru s kýmkoli. S kolegy z práce často zajdeme na drink. Pak se ale večer vrátím domů, koukám do zdi a jdou na mě deprese,“ vyjádřila pocity části mladé, vzdělané a finančně zajištěné generace 33letá Michelle Lloydová.
„Jedna věc je nezávazná konverzace; navázat vážný vztah znamená ale něco úplně jiného. Myslím, že mnoho lidí také svůj pocit osamělosti skrývá před ostatními,“ dodala mladá Londýňanka.
Snad ale není všechno tak zlé. Podle výzkumníků totiž není málo těch, kteří jsou „docela rádi, když jsou sami“, nebo to alespoň tvrdí. O pocitu sociální izolace mluví jen třetina osamělých a je zřetelné, že žít sám či sama nutně neznamená být nešťastný.
Nepřekvapí, že klíčem k relativně spokojenému – byť osamělému – životu jsou koníčky, jasná mysl či umění radovat se i z malých věcí.
V rodině je to lepší
Výsledky výzkumu osamělosti nedopadly vůbec dobře pro celou řadu států, které vynikají ekonomickým výkonem a důrazem na lidskou individualitu. Tedy například pro země západní a severní Evropy či USA.
Lidé z těchto oblastí jsou také méně ochotní o pocitech osamění otevřeně mluvit, neboť to zřetelně ukazuje na nějaké selhání – a neúspěch není v zemích, kde výkon stojí na prvním místě, věcí, kterou by se většina lidí chtěla chlubit.
Menší podíl osamělých lidí výzkum zaznamenal v zemích, kde se tradičně klade důraz na rodinné a klanové struktury. Například v jižní Evropě či Latinské Americe. Podobně jako podobná předchozí šetření i toto prokázalo velký vliv manželských svazků či stabilního dlouhodobého soužití. Lidé žijící v manželství vyjadřovali pocity osamělosti v daleko menší míře než svobodní, případně ovdovělí jedinci.
Zda jsou také šťastnější, to výzkum nezmiňuje.
