Dlouhá léta to nikoho příliš nezajímalo, teď ale záležitost vyvolává mezinárodní napětí: komu vlastně patří vody východního Středomoří a kdo má právo na využívání surovin z tamějšího mořského dna?
Žhavým se toto téma stalo na konci listopadu podpisem memoranda mezi Tureckem a Libyí, v němž obě země souhlasí s vymezením vzájemné „námořní hranice“. Ta má probíhat mj. i v těsné blízkosti řeckého ostrova Kréty.
To se zejména Řekům samozřejmě nelíbí. Athény v těchto dnech zahájily diplomatické tažení, jehož cílem je vytvořit alianci států, které by „společně čelily turecké rozpínavosti“. Poté, co nové turecké nároky odsoudila Evropská unie, USA, Egypt i další státy, usiluje nyní řecký ministr zahraničí Nikos Dendias o podporu arabských zemí: v úterý navštívil Saúdskou Arábii (kde korunní princ Muhammad bin Salmán vyjádřil pro řeckou pozici „pochopení“), včera Spojené arabské emiráty (zemi, s níž Řecko již delší dobu spolupracuje i vojensky) a dnes jedná v Jordánsku.
Turecko zatím neprojevilo žádnou vůli svůj nárok na široké středozemní vody zmírnit a jeho politici hovoří „o výsostné ekonomické zóně, na jejíž využití má Turecko nezcizitelné právo“. Fakt, že turecký nárok je ve zjevném rozporu s Úmluvou OSN o mořském právu (UNCLOS) z roku 1982, není v tomto případě zásadní – Turecko totiž, jako jeden z mála států světa, úmluvu nepodepsalo.
Za vším hledej plyn a ropu
Současný pokus o „mořskou anexi“ je ze strany Turecka již druhým v krátké době a v obou případech jde primárně o nerostné suroviny. Od počátku roku 2018 totiž Turci – též v rozporu s principy UNCLOS – provádějí průzkum potenciálně bohatých ložisek zemního plynu ve vodách kolem Kypru. Zde turecká vláda argumentuje výsostnými vodami takzvané Severokyperské turecké republiky (tu však kromě Turecka žádný stát světa neuznal).
Zjevným cílem nového turecko-libyjského paktu má být podíl na rozsáhlých podmořských polích zemního plynu, která jsou již prokázána v oblasti nazvané Talos jižně od Kréty. V některých sektorech již s průzkumem (na základě koncese udělené řeckou vládou) začalo konsorcium nadnárodních firem v čele s francouzským Totalem. Část lukrativních ložisek však zůstává „neobsazená“ – a na ně turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zjevně míří.
Turecko se sice nyní může zdát ve východním Středomoří diplomaticky izolované, budoucnost však může být složitější. Přinejmenším Izrael a Libanon totiž mají zájem na tom, aby mohli plyn a ropu ze svých výsostných vod v budoucnu prodávat do Evropy. To je nejjednodušší pomocí produktovodů, které by se v Turecku napojily na již existující síť – proto nejspíš nebudou mít zájem si turecký režim znepřátelit.
