Tak hovoří o událostech bouřlivého léta 1950 někdejší analytik americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) John R .Schindler. Za víc než deset let trvající kariéru v této kontroverzemi stíhané organizaci zpracoval jako interní materiál NSA mimo jiné v roce 2000 odborný článek Odvrácení armagedonu: třetí světová válka, k níž málem došlo. Text až dosud zůstával zrakům veřejnosti ukryt. NSA materiál nedávno zveřejnila na internetu bez autora. Schindler se k němu nyní přihlásil na svém blogu.
Souboj maršálů
Odtajněný materiál ukazuje, že již krátce po konci druhé světové války se lidstvo nacházelo na pokraji dalšího globálního konfliktu – na pozadí sporu Josifa Vissarionoviče Stalina a Josipa Broze Tita. Dvou autokratů v mnohém tolik podobných, a přece diametrálně odlišných. Dvou maršálů, jejichž rudá hvězda strmě vystoupala z nuzných poměrů a na výsluní se udržela díky zadušení jakéhokoliv odporu hned v zárodcích.
Ruští komunisté vztyčili pomník Stalina: Vůdce nesmí být zapomenut |
Jejich ega na sebe však v poválečném novém řádu tvrdě narazila, když se Titova Jugoslávie odmítla jako jiné země komunistického bloku podvolit diktátu Moskvy. Tito, ač někdejší loajální špion sovětské tajné policie NKVD, jenž roky brázdil Evropu pod falešnými identitami, si budoucnost své země v železném objetí Moskvy nepředstavoval a začal praktikovat vlastní politiku.
Vzepřít se takto Stalinovi se rovnalo výzvě k absolutní likvidaci. Jak poznamenává odborník na sovětský totalitarismus Robert Conquest, Tito se tímto krokem Stalinovou optikou katapultoval takřka na úroveň takového psance, jakým byl Lev Trockij.
Po prvotním demonstrativním vyloučení Jugoslávie z Kominformy (nástupnický orgán Kominterny) roku 1948 napětí mezi Moskvou a Bělehradem dál gradovalo. „Odhodlán zničit Tita a jeho kacířský komunistický režim za jakoukoliv cenu, Stalin netrpělivě plánoval masivní invazi do Jugoslávie v podání sovětské armády a sil východoevropských satelitů,“ píše ve své práci Schindler.
Moskva počítala s až 300tisícovým předvojem maďarské a rumunské pěchoty, jež by otevřela cestu sovětské těžké technice. Jenže Bělehrad tou dobou již nebyl tak zcela sám. V jeho nečekané rezistenci vycítil příležitost Západ – zejména v kontextu ztráty Číny roku 1949. Záhy nicméně CIA připustila, že bez vnější podpory vzpoura nebude mít dlouhého trvání.
Jugoslávie byla proto odměněna bohatou vojenskou podporou. Do půlky 50. let její hodnota dosáhla půl miliardy amerických dolarů a počítalo se dokonce tou dobou i s kvapným členstvím Jugoslávie v NATO. Západ kalkuloval s možnou sovětskou invazí a Jugoslávie měla být jeho štítem.
Západ počítal s nejhorším
Navzdory otevřené podpoře Jugoslávie Západem hrozba sovětské agrese nezmizela. Naopak se v červnu 1950 vynořil nový problém na východě, když severokorejské jednotky podporované Stalinem vpadly do Jižní Koreje. V lednu 1951 posléze v Maďarsku simulovalo na pokyn Moskvy invazi do Jugoslávie na 80 tisíc vojáků východního bloku. Napětí dosahovalo maxima.
Stalin uštědřil Leninovi výprask deštníkem. Žárlil na svého konkurenta |
Tou dobou disponovaly maďarská, rumunská a bulharská armáda jednou takovým počtem mužů než jugoslávská. Pokud by se scénář z Koreje opakoval i v Jugoslávii, počítal proto Západ s nejhorším. „Aby byla jakákoliv obrana Jugoslávie ze strany NATO životaschopná, vyžadovala by nukleární podporu. Byla by to třetí světová válka,“ píše Schindler.
Na tento scénář však naštěstí nikdy nedošlo. Díky za to podle něj míří zejména jedním směrem. Pouhé dva dny po severokorejské invazi se rozhodly do konfliktu vmísit USA.
A alespoň zpočátku se Američanům pod velením generála Douglase MacArthura dařilo. „Nečekaně silná odpověď Washingtonu byla pro Sověty odrazující,“ vysvětluje. „Když se takto rvaly USA o Asii, jak by asi vypadal boj o Evropu?“ ptá se. Cena, již za válku v Koreji Amerika v dalších letech zaplatila, byla ale vysoká – 36 tisíc životů.
