Magazín The Salon: Stories of women’s identity from the hairdresser’s chair (Salón: Příběhy identit žen z křesla kadeřníka) britské stanice BBC vypráví o neobyčejných osudech žen z celého světa. Dává přitom prostor jejich vlastním slovům - jako by se svěřovaly svému kadeřníkovi, kterému důvěřují.
Lesbická charedim se s BBC World News o svůj příběh podělila otevřeně, ale s prosbou, aby v něm nemusela vystupovat pod vlastním jménem. Redakce její přání respektovala a zvolila pro ni pseudonym Chaya.
‚Je to jen etapa‘
„Kdybych provedla coming out, přišla bych o všechno. Jsme těsně propletené společenství a jen málo lidí si podle mne uvědomuje, jak moc jsme izolovaní. Ve světě, kde žiju, být gay znamená být špatný člověk. Pohlížejí na to jako na zlou touhu, která je naprosto nepřirozená.
Bolest věřící menšiny„Jsem na černé listině. Muslim, který se netají svou homosexualitou a prohlásili ho kvůli tomu za bezvěrce. Islám byl odjakživa páteří mého bytí, ale teď čelím krizi víry. Patřím do náboženství, které mě odsuzuje?“ Česko na podzim navštívil pravděpodobně nejznámější homosexuální muslim světa, americký režisér indického původu Parvez Sharma. Také on bojoval se svou sexuální orientací a léta kvůli ní zažíval dvojí hlubokou krizi: jak víry, tak osobnosti. „Pocit viny byl ochromující,“ popsal v listopadovém rozhovoru pro Lidovky.cz.  |
Lidé, se kterými jsem vyrostla, by začali dumat nad tím, čeho dalšího bych ještě byla schopná. Jen málo z nich by uvěřilo, že i tak mohu být pořád věřící, a pokud bych nakonec charedim komunitu opustila, znamenalo by to, že bych ztratila práci, domov a možná i své děti. A tak předstírám, že na mně není nic odlišného - je to pro všechny jednodušší. Ve skutečnosti dává většina lidí přednost chovat se, jako by homosexualita neexistovala.
Byla jsem ještě školačka, když se poprvé zkusila svěřit rabínovi, ale odpověděl mi jen: ‚Není to nic jiného než (životní) etapa, stává se to hodně dívkám.‘ Je pravda, že mít (erotické) zkušenosti se stejným pohlavím není (u nás) zas tak výjimečné. Naše školy jsou úplně segregované, takže od věku tří let se chlapci a dívky skoro nepotkávají. Ty nejstriktnější rodiny dokonce odrazují bratry a sestry od toho, aby si spolu hráli.
Děti experimentují. Začala jsem, když mi bylo 12, ale mělo to být něco, z čeho všichni vyrosteme. Já byla jiná, a když jsem dospívala, spolužačky o mně začaly mluvit jako o lesbě, ačkoli v té době už jsem nic nedělala.
Problémová svatba a osudná noc
Bylo čím dál těžší to ignorovat, tak jsem to chtěla říct matce, když mi bylo 16. Stálo mě obrovské úsilí to vyslovit, ale ona se na mě jen zpříma podívala a okamžitě to popřela. Od té doby jsme o tom otevřeně nemluvily. Nedlouho poté mi rodiče začali sjednávat manželství. Do problémových případů, jako byl ten můj, se často zapojuje dohazovač, kterému úspěšné zasnoubení může vynést až 15 000 liber. Ale moje rodina se rozhodla, že mi manžela najdou sami. Zapojil se do toho každý - kromě mě.
Jakmile prověřili veškeré pozadí a chlapce schválili, asi na půl hodiny jsme se setkali v jídelně. Jeho a moje rodina seděly kolem stolu a rozpačitě spolu několik minut rozmlouvaly, až se nakonec všichni vytratili a nechali nás, ať jsme rozpačití spolu.
Navzdory tomu se mi svým způsobem ulevilo, že jsem zasnoubená. Doufala jsem, že pevný vztah mi konečně pomůže cítit, že patřím (do společenství). Jenže v měsících před svatbou jsem se začala scházet s jednou dívkou. Tajily jsme to a těsně před svatbou všechno ukončily. Může to znít divně, ale pořád jsem si myslela, že to celé můžu nechat za sebou.
Coming out ve Vatikánu„Obrovský poprask, ale pro dobro církve.“ Někdejší vatikánský hodnostář Krzysztof Charamsa loni vyvolal bouři veřejným přiznáním k homosexualitě. Sám má o svém kroku jasno, ne všichni věřící gayové s ním však souhlasí. Zatímco někteří „whistleblowerovi z Vatikánu“ tleskají, jiní se zlobí, že sabotoval vytouženou změnu kurzu a nahrál na smeč těm, kteří homosexuální katolíky pranýřují. VÍCE ZDE: ‚Jsem kněz - a gay‘. Vatikánský whistleblower rozklížil homosexuální katolíky  Krzysztof Charamsa (vlevo) s partnerem Eduardem. Neprodleně poté, co se polský kněz přiznal ke své homosexuální orientaci, jej Vatikán propustil ze svých služeb. |
Jak se obřad blížil, moje obavy rostly. Věděla jsem, že od nás během svatební noci čekají konzumaci manželství, přestože k té často dojde až následující den, protože oslavy se mohou protáhnout až do páté ráno. Antikoncepci sice odsuzujeme, ale i tak mi dali pilulku, aby bylo jisté, že osudnou noc nepřekazí menstruace. Ani manžel, ani já jsme neměli ponětí, co děláme. Byl moc hrubý a trvalo to věčnost.
Co máme dělat?
Mají nás k zakládání velkých rodin a já otěhotněla brzy. Kdybych chtěla po svatbě užívat prášky, musela bych požádat rabína o povolení. Měla jsem pocit, že něco takového je nepředstavitelné, dokud nebudu mít aspoň dvě děti. Jakmile otěhotníte, dítě se stává jak rukojmím, tak únoscem. Vaše dítě vás drží jako rukojmího. Čeká se od nás, že budeme mít osm, devět dětí, a já byla těhotná znovu a znovu. Moje pocity se dlouho hromadily někde uvnitř mě, až jsem jednoho dne šla ulicí nějakého zapadákova - a v hlavě mi znělo tolik rámusu, že jsem začala nahlas opakovat: ‚Jsem gay, jsem gay, jsem gay!‘
Tehdy jsem si uvědomila, že s tím musím něco udělat. Nakonec jsem se svěřila manželovi. Myslím, že už to věděl, ale přesvědčoval sám sebe, že je to jen latentní touha, ne neoddělitelná část mé identity. Pořád nevíme, co budeme dělat. Máme spolu děti a rodinné uspořádání, které funguje. Jestli se rozejdeme, o tohle všechno přijdeme. Myslím, že všichni bychom o něco přišli, takže stejně dobře můžu zůstat vdaná.
Doufám, že moje rodina může zůstat pohromadě, i když nevím, jakou podobu by to mělo mít. Lidé mají nejrůznější dohody. Rabíni mají jiné představy, jak udržet páry pohromadě. Obávám se, že by můj případ by neřešili kompromisem, abychom s manželem byli šťastní oba, ale tím, že se musím přizpůsobit a plnit své povinnosti manželky, což samozřejmě protiřečí samotnému jádru mého bytí.
Bůh mě tak stvořil
Je těžké žít s pocitem, že kdybych se jen přizpůsobila, doma by všechno šlo hladce. Cítím se pak, že je to všechno moje vina. Ale kdyby být ortodoxní žid a být homosexuál nebylo slučitelné, nemyslím si, že by mě tak Bůh stvořil. To, že jsem byla stvořena taková, jaká jsem, má svůj důvod, i když ho zatím neznám. Víra je mi opravdovou oporou, ale než jsem k tomu dospěla, trvalo to dlouho. Moje náboženství zahrnuje rituál, modlitbu, pobožnosti a akty víry, které mají význam, a nevidím důvod, proč bych se jich měla vzdávat.
Gayem v Rusku„Moje matka říká, že homosexuálové, to znamená i já, jsou mutanti. Otec říká, že je připravený vzít zbraň a začít je zabíjet. Moje starší sestra si myslí, že by je měli léčit na psychiatrické klinice. Svoji sexuální orientaci musím tajit, protože žiju v malémměstě. Jednou tu jednoho muže zabili, protože byl homosexuál.“ Jak se žije nezletilým homosexuálům v Rusku? „Gayové se stávají terčem agrese lidí, kteří nejsou spokojení se svým vlastním životem a potřebují si někde upustit páru - údajně v zájmu Ruska, vlastenectví a tradičních hodnot, popsali pro Lidovky.cz autoři dokumentu Děti 404, ruští režiséři Askold Kurov a Pavel Loparev. Rozhovor čtěte zde:‚Homosexuální děti jsou ošklivý vřed na hezké tváři matky Rusi‘  |
Věřím, že vybrat si jednu identitu na úkor druhé by byla chyba. Nejde jen o mou sexualitu, ale i o schopnost být individualitou v rámci společenství a vnímat samu sebe. Tradiční rolí ideální manželky je silná žena, která stojí v čele rodiny, ale zároveň se svému muži podřizuje v duchovní oblasti. Žena má být královnou domu. V prvních letech manželství se stává, že manžel na plný úvazek studuje Tóru a je na ženě, aby vydělala většinu peněz.
Může sice pracovat mimo domov, ale kultivovanou cestou. Hodně žen pracuje jako učitelky v komunitních soukromých školách nebo jako sekratářky. Přitom se klade důraz na jejich vzhled: měly by být atraktivní pro manžela, ale nikoli pro jiné lidi, a to je ošemetná cesta. Musíte být zahalená od loktů po klíční kosti a kolena. Někteří jdou ještě dál a říkají, že když se posadíte, nesmí sukně odhalovat nohy. Vlasy by měly být vždy úplně zahalené a čeká se od vás, že na sebe nebudete poutat pozornost.
Jakmile někdo nezapadá, dostane se do řečí. Já jsem ambiciózní, můj domov mě nedefinuje a také nejsem nijak zvlášť ženská. Ženy (u nás) mívají širokou šíť podpory. Naše rozvětvené rodiny znamenají spoustu sester a sestřenic, které si vypomáhají v každodenních starostech a úkolech, jako je vaření nebo hlídaní dětí. Ale pokud usoudí, že vybočujete, pomáhat přestanou.
Upřímná ortodoxie
Vždycky o mně říkali, že jsem potížistka. Někteří moje těžkosti svalují na ‚nedostatek skromnosti‘. Říkají, že moje sukně je příliš krátká a moje punčocháče nejsou dost silné. Ani moje vlasy se jim nelíbí. V naší kultuře si všichni zahalujeme hlavu. Když pracuju, většinou používám paruku, ale po zbytek času si nasazuju klobouk nebo šátek. Pod tím vším si udržuju krátké vlasy. Ironie je, že mi to prochází, protože oholit si hlavu je chápáno jako známka zbožnosti. Mnoha ženám oholí hlavu ráno po svatební noci jejich tchýně.
Krev homosexuálů je na rukách amerických náboženských fanatiků, říká režisér |
Moje vlasy jsou však něco jiného - je to styl, který jsem si sama vybrala. Nazvala bych to tak, že jsem své vlasy získala zpět. Ale dokázat to samé se svým náboženstvím? S tím bude ještě hodně práce. Je to moje náboženství, přesto ho řada lidí překrucuje, i když jim nepatří. Mé náboženství patří mně. Vždycky budu židovkou - je to součást mé identity, stejně jako všechno ostatní. Dokonce jsem pro něj vymyslela slovo. Oni mají ultraortodoxii a moderní ortodoxii. Já mám svou upřímnou ortodoxii. Kdoví, možná z ní za čtyřicet let bude hnutí.“
