MACHÁČEK: Putin je jedním z vítězů v Náhorním Karabachu |
Příměří bylo v Karabachu podepsáno nejvyššími představiteli Arménie, Ázerbájdžánu a Ruska 9. listopadu a prakticky stvrzuje vojenskou porážku Arménie. Turecko se v konfliktu otevřeně angažovalo na straně etnicky a nábožensky spřízněného Ázerbájdžánu a nyní využívá příznivé situace k tomu, aby se vojensky uchytilo v dlouhodobě nestabilní oblasti nedaleko od svých hranic.
  |
Přímo na území Náhorního Karabachu budou podle dohody o klidu zbraní na pořádek dohlížet vojáci Ruské federace. Téměř dva tisíce ruských ozbrojenců se v těchto dnech rozmisťují podél frontové linie a v tzv. Lačinském koridoru, jediné spojnici mezi Náhorním Karabachem a mezinárodně nesporným územím Arménie. Turecká vojenská přítomnost v rámci tzv. „monitorovacího centra“ je výsledkem separátní rusko-turecké dohody.
Podpis dohody o příměří sice znamenal zastavení násilností – během konfliktu, započatého koncem září tohoto roku, přišlo o život podle dosud nepotvrzených odhadů několik tisíc mužů –, současně ale spustil lavinu dalších událostí.
Arménie aktualizovala počet svých mrtvých vojáků na 2317, boje o Náhorní Karabach ukončila smlouva |
Paralelně s rozmisťováním ruských vojáků a stahováním arménských a ázerbájdžánských ozbrojených sil si totiž „balí kufry“ tisíce etnických Arménů, kteří nevidí v částech Náhorního Karabachu pod novou ázerbájdžánskou správou další budoucnost či se rovnou obávají o život.
Mnozí z nich nechtějí, aby novým pánům padl do ruky jakýkoli majetek. Při odchodu tak zapalují i své domy. Například ve městě Fuzuli, kde před vypuknutím konfliktu žilo asi 10 tisíc lidí, nezůstal podle ázerbájdžánských médií „kámen na kameni“.
V Baku slaví
V Ázerbájdžánu vyvolala dohoda o příměří, která potvrzuje vojensky vybojované územní zisky v oblasti Náhorního Karabachu, celonárodní oslavy. Většina obyvatel i politická elita země vidí nynější situaci jako nápravu příkoří vzniklého výsledkem karabašské války v letech 1988 až 1994. Baku se tehdy muselo po dlouhých bojích s Armény území Náhorního Karabachu vzdát.
Oblast od té doby sice formálně vystupovala jako nezávislý útvar, přestože žádný členský stát OSN nezávislost Náhorního Karabachu neuznal. De facto byla ovšem ovládána Arménií, ačkoliv se právně jednalo stále o část Ázerbájdžánu.
Pro Azery má získání části Karabachu velký symbolický význam, což stvrdila i úterní návštěva ázerbájdžánského autoritářského prezidenta Ilhama Alijeva s manželkou na nově dobyté půdě. „Vytlačili jsme nepřítele z našeho území a teď tu budeme žít my,“ řekl prezident po slavnostním vztyčení ázerbájdžánské vlajky.
Ruský vojenský konvoj projel v Karabachu kolem stovky mrtvých vojáků |
Mezitím v Arménii ponížené vojenskou porážkou panuje frustrace jak mezi běžnými obyvateli, tak na politické scéně. Kvůli podpisu dohody o příměří, rovnající se arménské kapitulaci, sílí tlak zejména na ministerského předsedu Nikolu Pašinjana. Toho již k rezignaci vyzval prezident Armen Sarkisjan a před několika dny odstoupil i arménský ministr obrany.
Pašinjan sice ve středu přiznal „zodpovědnost za porážku“, ovšem s tím, že za nastalé situace na bojištích nebyla jiná možnost. Rezignaci ale premiér odmítl a místo toho nastínil priority své vlády pro nejbližší období. K těm má patřit pomoc obyvatelům v těch částech Náhorního Karabachu, které nadále zůstávají pod arménskou kontrolou, finanční podpora rodinám padlých vojáků i plán na zvládnutí očekávané uprchlické vlny ze ztracených částí Karabachu.
Zda se premiér udrží u moci, či zda půjdou Arméni podle představ prezidenta k předčasným volbám, zřejmě ukážou příští dny. Jedno je ale jisté již teď: Arménii, zemi s dávnou křesťanskou tradicí, čeká mimořádně složité období.
