Podle rusko-norské zprávy z roku 2012 leží na dně Karského moře celkem 17 000 barelů s nebezpečným odpadem, 19 rezivějících ponorek a 14 jaderných reaktorů. Z některých barelů už radioaktivní materiály do moře unikají, v porovnání s možnou havárií reaktoru ponorky K-27 jde prý ale o bezvýznamný problém.
„Jeden reaktor s vyhořelým palivem obsahuje mnohem více radioaktivity než všechny barely dohromady,“ řekl pro Moscow Times Thomas Nilsen, člen norské pozorovatelské mise Barents Observer, která má arktickou nukleární skládku na starosti. Obaly reaktorů prý nejsou stavěné tak, aby vydržely navždy. Jejich eventuální protržení je tak nevyhnutelné a s tím, jak trupy chátrají, se hrozba stále zvyšuje.
ČTĚTE TAKÉ: |
Vzhledem k havarijnímu stavu většiny ponorek je navíc jejich výlov nepravděpodobný. „Bohužel, nevím o tom, že by bylo v plánu tyto objekty vylovit. Za to je zodpovědná ruská strana,“ řekl Ingar Amundsen, vedoucí sekce mezinárodních vztahů Norské komise pro jadernou bezpečnost.
Radioaktivní tresky
V mysli mnoha lidí zůstává incident z roku 1974, kdy se při výlovu jiná ruská ponorka rozlomila a polovina jejího trupu padla zpět na mořské dno. Pokud by se něco takového stalo v případě K-27, následky by mohly být nedozírné.
Nilsen však přesto tvrdí, že nechat ponorku na mořském dně představuje hrozbu ještě vyšší. Zejména obyvatelé pobřežních oblastí Norska se prý obávají o svou budoucnost. „Sdílíme s Ruskem lovné oblasti, jíme stejné tresky. Jakýkoli únik radioaktivity do Karského moře vyděsí všechny, kteří konzumují ryby z Karského i sousedního Barentského moře.“ Z této oblasti se přitom ročně vyloví až 3,5 milionu ryb a obrat tamního rybářského průmyslu se odhaduje na dvě miliardy dolarů.
Incidenty z minulosti
Ponorka K-27 se potopila v 80. letech. Nilse Bohmer, zakladatel nevládní organizace Bellona Foundation, která se podobně jako Barents Observer zabývá jaderným odpadem, považuje dva reaktory uvnitř ponorky za významnou hrozbu pro celý arktický ekosystém. Podle něj je protržení obalů reaktorů o to pravděpodobnější, že sovětské námořnictvo mělo v minulosti mnohem více jaderných incidentů než jakákoli jiná země.
Na problém dlouhodobě upozorňují vědci a ekologové z celého světa. Zpráva z roku 2005 označuje situaci za „Černobyl ve slow-motion“. Držitel nobelovy ceny H. W. Randall z Massachusettského technologického institutu označil skladování radioaktivního materiálu tohoto typu za „enormní případ nezodpovědnosti.“
Podle něj odpovědní lidé provedli chybná geologická měření a část odpadu se nyní dostává zpátky na povrch. „Umístili to (odpad) blízko řek, v tom spočívá největší nebezpečí. Odpad časem prosákne a pak se dočkáme nárůstu počtu rakovin a dalších nemocí,“ uvedl Randall.