Kim Hje-suk bylo pouhých třináct let, když do jejich pchjongjangského bytu vtrhli ozbrojení agenti severokorejské vlády a celé rodině přikázali, ať je okamžitě následuje. Cesta vedla proti proudu řeky Tedong, až skončila v Pukchangu neboli Táboře 18 - nejstarším gulagu v Severní Koreji, kde totalitní režim internuje své ideologické nepřátele.
Poskvrněná krev
K tomu, aby byl člověk označený jako nepřátelský element, přitom stačí jediné: mít v žilách „poskvrněnou“ krev. Rodina Kim Hje-suk se stala obětí principu „jondžwadže“ (vinný příbuzenstvím), podle nějž jsou za provinění jedince potrestáni také jeho příbuzní, a to až do třetí generace. Tábor 18 tak kromě třináctileté Hje-suk pohltil nejen její sourozence, ale také rodiče a babičku, jejíž manžel na začátku 70. let uprchl na Jih.
ÚTĚK Z TÁBORA 14Proměna vězně lágru v lidskou bytost je dlouhá a bolestivá, popsal v loňském rozhovoru se serverem Lidovky.cz Sin Tong-hjok - nejproslulejší severokorejský uprchlík, který se narodil v koncentračním táboře a na cestě za svobodou si prošel peklem. CELÝ ROZHOVOR ČTĚTE ZDE: Hrozivé sny se mi zdají dodnes, říká Severokorejec, který utekl z Tábora 14  |
Za „zločin“ dědečka Kim Hje-suk zaplatili jeho nejbližší životem. Vězni v koncentračních táborech nejsou v očích totalitního režimu lidskými bytostmi, ale otrockou pracovní silou, na níž záleží pouze do té doby, dokud je schopná mechanického pohybu. Jako takoví nemají žádná práva a podmínky, v nichž jsou nuceni existovat, jejich živoření odrážejí.
„Pořád jsme měli hlad. Každý den se měnil v zápas o jídlo. Jednou denně jsme dostávali kukuřičnou kaši, ale nikdy nestačila. Hledali jsme cokoli zeleného, co bychom mohli sníst. Nejoblíbenější bylo dubové listí, protože se snadno trávilo,“ vzpomíná dnes 54letá Kim Hje-suk. Její babička hladu nakonec podlehla, zatímco matku a bratra zabila vysilující nucená práce.
Na denním pořádku však nebyl jen neúprosný svíravý pocit v žaludku a absolutní vyčerpání, ale také týrání vězňů a drakonické tresty včetně varovného mementa veřejných poprav. „Ohlašovali je prakticky nepřetržitě,“ popisuje Kim v rozhovoru pro VICE News. „Den před popravou vyvěsili dozorci obrovské transparenty, které oznamovaly, co se bude dít, a pak musel být každý na místě a všechno sledovat. Přivázali trestance ke kůlu a popravčí četa na něj třicetkrát, čtyřicetkrát vystřelila - dokud jeho tělo nepřipomínalo včelí plástev. Pokaždé, když se do něj zavrtala kulka, se kůl otřásl.“
Do Číny - a zpět
Systém severokorejských gulagů se podobá lepivé pavučině: ty, které polapí, jen málokdy vydá. Kim Hje-suk se přesto dočkala svobody, a to v roce 2001, kdy byla propuštěna v rámci amnestie vyhlášené u příležitosti „Drahého vůdce“ Kim Čong-ila. O čtyři roky později se jí po boku dalších dvou žen podařilo překročit hranici do Čínské lidové republiky.
Jenže Čína naděje uprchlic rozdrtila. Obě společnice Kim Hje-suk potkal smutný osud mnoha mladých Severokorejek, které pro převaděče představují doslova zlatý důl. Nedostatek etnických Číňanek totiž vede muže v pohraničních provinciích k tomu, že si za tisíce jüanů kupují severokorejské dívky - formálně jako manželky, ve skutečnosti často stěží víc než sexuální otrokyně.
Kim Hje-suk byla dvakrát starší než obě dívky, a tak měla zprvu zdánlivé štěstí: dostala práci v jedné z korejských restaurací. Majitel podniku si ovšem dobře uvědomoval ožehavé postavení nelegálních imigrantů z KLDR na čínské půdě, a stejně jako mnozí jiní tamní podnikatelé jejich bezbrannosti zneužíval.
Severokorejská politika není Kimova one man show, říká koreanistka |
V roce 2008 poslal Kim Hje-suk zpět přes hranici, aby obstarala nákup prasat, která v Severní Koreji stála pouhou desetinu toho, co v Číně. Tehdy 46letá žena si netroufla odmítnout, protože se bála, že ji zaměstnavatel nahlásí čínským úřadům, které by ji v rámci dohody mezi Pchjongjangem a Pekingem neprodleně deportovaly. A tak riskovala - ku své vlastní škodě.
Trvalo jen dva týdny, než ji v KLDR zatkli a podrobili drastickému výslechu. „Měli místnost, ve které mučili lidi, aby z nich dostali, s kým se v Číně setkali a jestli chtějí na Jih. Setkala jsem se tam se ženou, kterou jsem znala z koncentračního tábora. Strážce ji mlátil a nadával jí do ‚čubky, která snědla vlastního syna‘. V Táboře 18 přicházeli někteří vězni hlady o rozum (a zabíjeli) a jedli jiné lidi. Hlavně děti,“ vzpomíná.
Jeden obrázek místo tisíc slov
Uprchlice byla nakonec potrestána opětovným uvězněním v Táboře 18. Tentokrát však skončila v méně střeženém oddělení, odkud se jí po roce podařilo uprchnout. „Všude kolem byl čtyři metry vysoký plot z ostnatých drátů, kterým probíhal elektrický proud. Toho, kdo se mu příliš přiblížil, doslova vsál a upálil k smrti. Ale elektřina měla výpadky. Využila jsem chvíle, kdy vibrace utichly, a utekla.“
Od opětovného útěku přes hranici s Čínou čekala nemocnou ženu dlouhá cesta čínským vnitrozemím, Laosem a Thajskem, než se konečně dostala do jihokorejského Soulu. „Od svých čtrnácti do třiceti let jsem dřela v uhelném dole. Trpěla jsem chronickou plicní chorobou, kvůli které jsem nemohla moc mluvit. Ale chtěla jsem, aby svět věděl, co se v Severní Koreji děje. Můj příběh je tíživý, ale cítím zodpovědnost se o něj podělit. Přemýšlela jsem, jak to udělat, a rozhodla se, že ho budu vyprávět kresbami. Jeden obrázek vydá za tisíc slov.“
Mimochodem, kromě satelitních snímků to byly to právě kresby Kim Hje-suk, konkrétně detailní mapa Tábora 18 a jeho okolí, které zvláštní komisi OSN, ustanovenou k vyšetření zločinů severokorejského režimu, pomohly gulag Pukchang lokalizovat. „Do táborů se nikdo zvenčí nedostane, proto tam poslali satelit. Trvalo osm měsíců, než pořídil všechny potřebné fotografie. Když je pak porovnali (s mými kresbami), všechno přesně sedělo,“ říká Kim Hje-Sok.
Ani po pěti letech v Soulu se stínu KLDR nezbavila. „Daří se mi tu dobře. Ale ve snech pořád vidím všechny ty scény z koncentračního tábora. Je to zvláštní, ale zatím se mi ani jednou nezdálo o životě tady na Jihu. Jediné, co mám před očima, je Severní Korea.“
 |
