Mnohé vyplývá ze skutečnosti, že Schäuble byl celých 52 let nepřetržitě poslancem Spolkového sněmu. Tím se stal nejdéle sloužícím zákonodárcem v dějinách německého parlamentarismu, a to i s přihlédnutím k 19. století. Vyjmenovat všechny veřejné úřady, které za svou kariéru zastával, by vydalo na dlouhý seznam. Nejvíc stojí v popředí jeho působení jako ministra vnitra a financí.
V čele ministerstva vnitra stál dokonce hned dvakrát, v letech 1989 až 1991, pak 2005 až 2009. V prvním období se zapsal především jako hlavní vyjednavač smlouvy o sjednocení západního Německa s někdejší komunistickou Německou demokratickou republikou. Jednání, která se odehrávala pod značným časovým tlakem, trvala osm týdnů. Úkolem bylo spojit do funkčního celku dva státní útvary s protichůdnými systémy, nezapomenout při tom na žádný detail.
Zemřel Wolfgang Schäuble. Dlouholetému německému ministru financí bylo 81 let |
Po atentátu to nevzdal
Krátce po oslavách sjednocení Německa, které označil Schäuble za největší událost svého života, došlo k něčemu, co natrvalo poznamenalo jeho další život. Dvanáctého října 1990, těsně před prvními celoněmeckými volbami, na něj během kampaně spáchal atentát duševně nemocný Dieter Kaufmann. Ze tří ran, které stihl odpálit, zasáhly tehdy osmačtyřicetiletého politika dvě a způsobily, že od této chvíle byl trvale připoután na invalidní vozík.
S vydatnou podporou své manželky se Schäuble vrátil už po několika týdnech zase do své ministerské kanceláře. Později uvedl, že na rezignaci nebo úplný odchod z politiky ani v této situaci nepomýšlel.
Do širšího mezinárodního povědomí se Schäuble zapsal jako ministr financí v letech 2009 až 2017. V dobách, kdy úřad zastával, byl řadu let neoficiální hlavou euroskupiny čili rady ministrů financí zemí platících eurem.
Právě eurozóna tehdy procházela svou největší krizí, kdy jí reálně hrozilo, že se kvůli vysokým dluhům některých svých členů rozpadne. Platilo to obzvlášť pro Řecko. Schäuble patřil k těm, kteří byli pro, aby byla jihoevropská země aspoň na přechodnou dobu z měnové Unie vyloučena.
Wolfgang Schäuble (uprostřed) sloužil ve vládách kancléře Helmuta Kohla (vlevo) i kancléřky Angely Merkelové (vpravo).
Byly to doby, kdy docházelo během jednání euroskupiny k ostrým výměnám názorů mezi ním a excentrickým řeckým ministrem financí Janisem Varufakisem. Z těchto časů se zachoval Schäubleho výrok „Osmadvacátého, 24 hodin, je konec“. Tím německý ministr financí zahájil odpočet času, jaký Řecku ještě zbýval do splnění podmínek pro získání další finanční pomoci. Jeho šéfka, kancléřka Angela Merkelová, ale chtěla držet Řecko v eurozóně za každou cenu. Schäuble se jí nakonec podvolil.
Loajalita, jakou projevil vůči ní, byla příznačná i pro Schäubleho vztah s dlouholetým kancléřem Helmutem Kohlem. Původně byl jeho pravou rukou, Kohl spatřoval v Schäublem výkonného úředníka. Časem se ovšem Schäuble od něj emancipoval, začal mít vlastní podporovatele. Podezřívavý Kohl se ho snažil držet v šachu. Když čelil rostoucímu tlaku, aby přenechal místo v čele křesťanských demokratů (CDU) někomu mladšímu, prohlásil Schäubleho fakticky za svého potenciálního nástupce. Protože Kohlovo vládnutí připadalo všem jako věčné, vysloužil si Schäuble přezdívku „princ Charles CDU“, v narážce na dlouholetého britského následníka trůnu.
Osudná obálka od lobbisty
Novým lídrem strany se stal Schäuble až po její volební porážce v roce 1998. Po prvních dílčích úspěších v regionálních volbách ale stranu zasáhla aféra s tajnými konty.
Šlo sice hlavně o důsledek Kohlových metod, pomocí nichž CDU 25 let vedl. Avšak stín ulpěl i na Schäublem. Osudným se mu stalo setkání s lobbistou a obchodníkem se zbraněmi Karlheinzem Schreiberem. Převzal od něj obálku se 100 tisíci markami, které ovšem nebyly vykázány v účetnictví. Schäuble rezignoval z čela strany. Tím ale jednou provždy přišel o možnost stát se spolkovým kancléřem. Příležitosti se naopak chopila generální tajemnice CDU Angela Merkelová, která ji už nepustila.
Odešel architekt sjednocení Německa. Podpis smlouvy označil za „nejdojemnější okamžik“ kariéry |
Velkou konstantou Schäubleho života byl motiv služby. Zpětně možná poslouží i jako vysvětlení, proč byl věrný Kohlovi a Merkelové i v situacích, kdy se neztotožnil s jejich některými rozhodnutími. S kancléřkou například nesouhlasil, pokud šlo o její nemastnou neslanou reakci na anexi Krymu v roce 2014. Schäuble přirovnal počínání Ruska k odtržení Sudet od Československa v roce 1938.
V posledním rozhovoru, který vyšel pár dní před jeho smrtí v listu Welt am Sonntag, se Schäuble ještě jednou zamýšlel nad velkými liniemi zahraniční politiky: spojenectvím s Francií, obnovením vztahů s Polskem. Upozornil také na rizika současného nastavení německé společnosti: „K naší současnosti také patří hořká pravda, že příliš málo pracujeme.“
Bez většího pracovního nasazení podle Schäubleho není možné udržet stávající blahobyt a stabilitu. Spoléhat na cizince podle něj nestačí.
