Uplynulo již sedm týdnů od největší katastrofy v dějinách Pákistánu (zemětřesení, které postihlo pákistánskou část Kašmíru 8. října, zabilo přes třiasedmdesát tisíc lidí, z toho pětatřicet tisíc dětí) a stejně jako rodina Kareemů ani další statisíce Pákistánců dosud nedostaly potřebnou pomoc.
Generální tajemník OSN Kofi Annan, který nedávno do oblasti zamířil, na místě útrpně poznamenal, že svět na pákistánské neštěstí reagoval „slabě“. V jedné chvíli to došlo dokonce tak daleko, že mamutí OSN neměla peníze na humanitární lety vrtulníků do těžko přístupných horských oblastí.
Organizace spojených národů nyní přitom mluví o „druhé vlně umírání“ způsobené mrazy. Annanovi se sice podařilo na nedávné dárcovské konferenci sehnat šest miliard dolarů (k postiženým lidem se ale zatím dostal jen zlomek), nicméně ani tato dodatečná injekce nemohla skrýt drsnou skutečnost - katastrofa Pákistánu svět neoslovila.
Tropický ráj
Cynicky se dá říci, že v porovnání s rok starou tragédií v jihovýchodní Asii, kterou zasáhly vlny tsunami, nebylo pákistánské neštěstí tak „sexy“. Neznámá, vzdálená země, kde se možná skrývá Usáma bin Ládin a další teroristé, nemůže konkurovat nádherným plážím, luxusním hotelům, smaragdovému moři v Thajsku či na Srí Lance.
Svou roli tu hraje i jakýsi pozitivní rasismus. Thajci i Srílančané jsou přece takoví milí prostí lidé, kteří západním turistům ze svého ráje ukrajují značná sousta. Poskytují jim nejrůznější tropické služby, jako třeba masáže, vyjížďky na slonech, míchané koktejly, potápění, sex. 
A najednou to jediná vlna smete ze zemského povrchu. Náš ráj je pryč. Thajsko a Srí Lanku navíc zničil nevšední přírodní úkaz, vlna velká jako dům, která semele vše, co jí stojí v cestě. Vlna v některých případech nabyla až rozměrů hollywoodského akčního filmu. Ale zemětřesení? Taková všední tragédie.
Ale dost cynismu a rasismu. Mnozí Asii jistě pomohli z čistého pohnutí, jejich jediným motivem byla podpora lidí v nouzi a bolesti. Tsunami bylo pro postižené opravdovým vodním peklem. A kdo jednou byl v Kašmíru, ví, že je to také nádherné spirituální místo. Jenže, jak potvrzují i české humanitární organizace, mnohé firmy naneštěstí v jihovýchodní Asii vyčerpaly své rozpočty.
Rozdíl v pomoci pro země zasažené tsunami a pro Pákistán je ale propastný. Například česká pobočka UNICEF vybrala za prvních šest týdnů od zemětřesení jen sto tisíc korun, zatímco na „tsunami“ třicet pět milionů. „Vždy záleží na tom, jestli je ta země lidem blízká, jestli o ní něco vědí. Například v Thajsku řada Čechů strávila krásnou dovolenou, na kterou vzpomínají,“ vidí motivy malého zájmů Čechů o neštěstí v Pákistánu ředitelka UNICEF Pavla Gomba. Upozorňuje, že se pomoc vždy tenčí, pokud má oblast -jako v případě Pákistánu - pověst nebezpečné země (o Kašmír již desítky let bojují Pákistánci s Indy).
Nicméně ani tak by Kašmír neměl zůstat na okraji zájmu veřejnosti. Že tomu tak je, potvrzují také dobrovolní záchranáři z liberecké Help for Hand. Zde na Pákistán vybrali za šest týdnů zhruba šest set tisíc, na Thajsko a Srí Lanku za stejné období šest milionů. Záchranáři a zdravotníci z této organizace tak do zasažených oblastí v Pákistánu dosud nemohli vyjet.
„Thajsko má pověst ráje, mnoho lidí u nás to osobně zasáhlo. Navíc tam, i když to může znít cynicky, zahynula spousta Evropanů,“ míní Miroslav Dolanský z Hand for Help.
Humánní lavina
Dodává, že obě katastrofy měly rovněž i rozdílnou mediální podporu. Faktem je, že zatímco Pákistán ze stránek novin či z obrazovek televizí zmizel během několika týdnů, o tsunami se psalo, natáčelo a mluvilo měsíce.
Pákistán doplatil možná ještě na jeden nezanedbatelný jev - na přesycenost. Desítky humanitárních organizací či spolků na ochranu lidských práv neustále vybírají peníze na všelijaké projekty pomoci, přicházejí s důkazy o bezpráví, zoufalství, bolesti. Tato humánní lavina se nebezpečně podobá televizní zábavě s desítkami stále reprízovaných filmů, estrád či sportovních přenosů. Stává se všední záležitostí, která přestane většinu společnosti zajímat, stává se nudnou.
Při pohledu na rodiny Pákistánců, kteří se před mrazem schovávají v jeskyních kolem ohně, jsou tyto věty vrcholem cynismu. Umírat zimou je i v našem elektronickém světě zavaleném informacemi nejrůznějšího druhu, které realitu občas zaměňují s epizodami telenovel, snad stále ještě chápáno jako nezkrášlené utrpení.
