Zeď jsme měli na zahradě, vzpomíná žena

Neexistuje zřejmě výmluvnější symbol rozděleného světa než právě tato zeď. Lidem, kteří se ocitli v její blízkosti, rozdělila i rodiny. Například malebná obec Klein-Glienicke spadala pod nedalekou Postupim. A i když ležela vlastně na území Západního Berlína, zůstala za zdí na východní straně. Od okolního světa ji dělil malý most přes havelský kanál. Místní lidé dostali speciální propustky. Jinak do Klein-Glienicke nikdo nesměl. Ať byl ze Západu, nebo z Východu.

Gittě Heinrichové bylo v té době 19 let. "Právě jsme se s kamarádem vraceli vlakem z prázdnin. Na nádraží jsme už nemohli přestoupit do S-bahnu. Kvůli zdi přestal jezdit. Museli jsme pak objíždět celý Berlín přes Schönefeld. Když jsme se po mnoha hodinách dostali k nám, na mostě stála vojenská hlídka. Museli jsme se legitimovat, mne pustili, mého přítele ne," vzpomíná na své životní dilema. "Pár týdnů předtím jsme byli v Západním Berlíně a přítel mi navrhoval, abychom tam zůstali. Jenže jak jsem tam mohla zůstat? Právě jsem se dostala na vysokou školu. A co hůř, mé rodiče, mé sourozence by násilím vystěhovali. I babičku, která se tu narodila. To bych jim nikdy nemohla udělat."

Pro zvětšení klikněte na obrázek

Klein-Glienicke je kouzelné místo na berlínských jezerech. Malé osady, kostelíky, vily na březích kanálů a jezer a všude kolem voňavé lesy. Ne náhodou je v těsném sousedství hned několik zámků. "To všechno zůstalo za zdí. Byli jsme jak ve vězení. Když jsem vyšla na dvorek, byla tam zeď, když jsem šla na zámek, přes cestu byla zeď, měli jsme zeď i na zahradě," líčí paní Gitta.

Jediným pojítkem byl most
Přesto se z Glienicke dalo ještě pořád utéct snáze než z centra Berlína. A bylo otázkou času, kdy se o to někdo pokusí. Jak vzpomíná Heinrichová, přímo na hranici stál dům, ze kterého lidé utíkali. Bydleli v něm Peschmannovi. Přátelili se s jednou rodinou se dvěma malými dětmi, jejichž otec utekl začátkem jednašedesátého roku na Západ.

Jednoho dne poslal manželce vzkaz, ať zajde k Peschmannům s dětmi na kafe. Nic nechápala, ale zašla tam. "Hostitelé čekali, až se setmí, a pak ji odvedli na balkon. A ona kouká, že na druhé straně pod domem čeká manžel se západoberlínskými policisty a drží v rukou takovou tu plachtu, co mívají hasiči. A křičí na ni: Skákejte! Nejdřív děti! A tak, i když měla pochopitelně strach, spustila nejdříve jedno a pak druhé dítě. Hluk přivolal východoněmecké stráže. Ta paní stačila skočit na poslední chvíli a vzápětí začala přestřelka, která trvala dost dlouho. Naštěstí nikoho nezastřelili," líčí pamětnice dramatický příběh ze sousedství.

Z domu, ze kterého se dalo utéct na Západ, úřady nejprve vystěhovali Peschmannovy a pak dům strhli. S ním ještě pět dalších, které podle nich ležely moc blízko hranice. Noví obyvatelé Klein-Glienicke, kteří přicházeli do uvolněných bytů, byli prověření soudruzi. A starousedlíky měli pěkně na očích. Po letech paní Heinrichová zjistila, že díky nim Stasi věděla, i na jaké se dívá televizní programy. Za nejhanebnější ale považuje pohřeb babičky sousedů asi rok po vystavění zdi, který probíhal na obou stranách zdi. "Farář musel mluvit hodně nahlas, aby ho slyšela teta a známí za dráty.

Stáli jsme tam v hlubokém zármutku pár metrů od sebe a nemohli jsme ani k sobě přijít, obejmout se a spolu si poplakat."
Nedaleko odsud je Glienicker Brücke, kterému se přezdívá most špionů. Právě tady docházelo k legendárním výměnám mezi KGB a CIA. Při té nejslavnější vycházel z postupimské strany mostu plukovník Garry Powers, pilot špionážního U2 sestřeleného nad Sverdlovskem, a od Wannsee ruský špion Abel, který byl v USA odsouzen k trestu smrti. Tyto scény, jako vystřižené z Forsythových románů, zastínily četné tragédie, které se odehrávaly při pokusech překonat "zeď hanby" .

Tisíce lidí z východního Berlína se pokoušely dál přes tuto smrtelnou past dostat na svobodu. Pro dvě stovky z nich skončil zoufalý pokus tragicky. Nejznámější obětí byl osmnáctiletý Peter Fechter, kterého východoněmecká hraniční stráž postřelila ve chvíli, když už téměř překonal všechny nástrahy pásma smrti. Byl na živu ještě dvě hodiny a pomalu před očima všech vykrvácel. I přes přísnou cenzuru a bezpečnostní opatření se východoněmeckým úřadům nepodařilo tyto vraždy utajit.