Na stránkách Rudého práva proto byla 12.ledna zahájena drtivá kampaň proti „ztroskotancům a samozvancům“, kteří v „pamfletu tzv. charty 77“ ve své „zavilosti vůči socialismu“ hanobili vlast. Více než měsíc se nesl mediálním prostorem „hlas odporu lidu“ proti počínání „hrstky zkrachovalých pomahačů mezinárodní reakce“.
Jednotlivé podniky, státní, vzdělávací a kulturní instituce posílaly na ústřední výbor KSČ odsuzující rezoluce. Nejeden pracovní kolektiv se v nich navíc zavázal odpracovat na protest proti Chartě 77 mimořádnou směnu. Do konce března 1977 obdrželo nejvyšší stranické vedení bezmála patnáct tisíc těchto rezolucí, o jejichž formálnosti nebylo přílišných pochyb.
Podepíšeme, když nám Chartu 77 dáte přečíst
Odsouzení Charty 77 přimělo mnohé československé občany k tomu, aby se ještě více stáhli do relativního bezpečí šnečích ulit socialistického biedermeieru, u některých však vzbudilo i zájem o to, oč vlastně jejím signatářům skutečně šlo. „Tak například právě zatajování Charty 77 probudilo o ni zájem větší, než byl o česnek nebo kilo špeku za války,“ napsal na jaře 1977 dělník z Kladna exilovým Listům.
Přestože toto tvrzení lze brát jako poněkud nadnesené, vypěstovali si lidé v Československu schopnost číst mezi řádky a měnit znaménka, která režim připisoval jednotlivým událostem. Oficiálně předkládanému obrazu Charty 77 tak věřil vskutku málokdo.
Stranické orgány byly od poloviny ledna 1977 opakovaně informovány o tom, že zaměstnanci různých podniků odmítali odsoudit něco, o čem neměli potřebné informace. V několika případech dokonce skončila akce proti Chartě 77 naprostým fiaskem, když přítomní podmínili podpis přečtením odsuzovaného „pamfletu“.
