Revoluce v jídle se nepovedla. Jíme víc a hůř

Sedmdesátiletá Věra Kolářová z Českých Budějovic vychovala s manželem tři děti, to poslední přišlo na svět v roce 1972. Rodina si nikdy nežila nad poměry, ani za socialismu nepatřila k prominentům. A podle toho vypadalo i stravování. "Na všechno jsme museli stát fronty. Na maso, na zeleninu, na ovoce. Ještě že existovala sousedská výpomoc. Jakmile se v masně objevila játra, kdo v domě zprávu zachytil, hned ji předal dál," říká paní Kolářová.

Tehdejší nákupy ale měly podle ní i své výhody. "Tenkrát jsem manželovi napsala na papírek, že má koupit jogurt, a stoprocentně jsem věděla, že ho také přinese. Jogurt byl totiž v obchodě obvykle jednom jeden. Dnes mu musím detailně vysvětlit, co má vlastně přinést, a stejně někdy vybere něco, co s jogurtem nemá nic společného," směje se Kolářová.

Mečoun z Tichomoří

Sametová revoluce v roce 1989 neznamenala jen znovunabytí svobody a otevření hranic, ale něco, co by se dalo nazvat banánovou revolucí. Poloprázdné regály v obchodech se rychle zaplnily, a to nejen do té doby nedostatkovými banány. Pojem nedostatková potravina přestal existovat. Kdo měl peníze na maso z mečouna uloveného v pondělí v Tichém oceánu, mohl ho mít v úterý na stole. A výsledek? Jak se na našich stravovacích návycích projevil fakt, že si můžeme na rozdíl od dob socialismu koupit naprosto všechno, na co právě dostaneme chuť?

Publikace 61 let českého strávníka, kterou vydal Český statistický úřad, dává na tuto otázku alespoň částečnou odpověď. A srovnání je to v mnoha ohledech možná překvapivější, než by se mohlo zdát. "Podíváme- li se na spotřebu v jednotlivých komoditách, nemůžeme jednoznačně tvrdit, že by se Češi dnes stravovali lépe a zdravěji," říká Miroslav Koberna, člen vedení Potravinářské komory ČR.

Žijeme dnes zdravěji?

"Problematický je zejména pokles spotřeby hovězího, související nejen s cenou, ale i kvalitou, která má ve výživě důležité postavení. A nežádoucí je také prakticky vyloučení telecího masa," tvrdí Koberna. U drůbežího je podle něj přínos sporný vzhledem k diskutabilní kvalitě drůbeže, která se do Česka dováží ze zahraničí a přitom se velkou měrou podílí na spotřebě.

"Hlavním problémem zůstává razantní nárůst používání přídatných látek do potravin a celkové snížení kvality produkce v souvislosti s cenovou politikou obchodu," tvrdí Koberna.

Upadající kvalita

Právě o kvalitě potravin v době socialismu a dnes se vedou rozsáhlé diskuse. "Celý život jsem se těšil, až padne komunismus. Ale jestli pro mě bylo něco po revoluci zklamáním, pak je to kvalita jídla," říká devětačtyřicetiletý Luděk Pouzar, vyučený kuchař a absolvent hotelové školy. Podle něj se sice dříve muselo všechno shánět ve frontách, ovšem když už si někdo koupil špekáček, byl opravdu z masa. Potraviny se navíc nekontrolovaly až na regálech obchodů jako dnes, ale přímo ve výrobnách. Protože dovoz potravin byl minimální, stačila kontrola výroby v domácích zařízeních. "Také se, a to ani v hromadných jídelnách, zdaleka tolik nevařilo z polotovarů," tvrdí Pouzar.

Ti, kdo srovnávají socialistickou potravinovou nabídku s tou dnešní, obvykle nezapomenou zdůraznit, že za socialismu se v potravinářství až tak příliš nevyužívala chemie. Názor je to ovšem diskutabilní – o tomto tématu se vůbec nemluvilo a tam, kde nebyla chemie, se alespoň šidilo, ředilo a nastavovalo. Bio od sadaře "Za komunistů vlastně bylo prakticky všechno bio," tvrdí překvapivě dlouholetý výživový poradce Petr Fořt. Jenže se opět nejednalo o snahu režimu zajistit pro obyvatelstvo zdravé "ekopotraviny".

V uzavřené ekonomice se jednalo o ryzí nutnost. Aby lidé dostali na stůl alespoň některé základní potraviny, muselo se improvizovat. Až sedmdesát procent ovocemírného pásma dostupné v roce 1989 v českých obchodech pocházelo nikoliv od sadařských firem, ale z výkupu od zahrádkářů. Jablka byla na rozdíl od dnešní nabídky strupatá, neforemná, ale zřejmě "bio".

Nostalgické vzpomínky na chutě ze socialistických samoobsluh a konzumů však mnohdy dávají zapomenout na negativa kolektivistického hospodaření. Jednotná zemědělská družstva neváhala používat obrovské dávky chemických hnojiv, pesticidy, lidé žili ve smogu a zamořeném životním prostředí. Obaly potravin nejenže nepřinášely údaje o složení zboží, ale zejména ty plastové byly samy o sobě toxické.

Jestli lze nějakou potravinu skutečně označit za vítěze sametové revoluce, pak to nejsou kdysi nedostatkové banány nebo pomeranče, ale nealkoholické nápoje. Žádná jiná potravinářská komodita nezaznamenala tak strmý nárůst obliby. Spotřeba nealkoholických nápojů, zejména všech druhů slazených limonád a minerálek, stoupla za dvacet let takřka trojnásobně. Podobným, jen o trochu menším nárůstem se může pochlubit čokoláda.

Samostatnou kapitolou při srovnání stravovacích návyků zůstává alkohol. I když dříve byly už dopoledne hospody plné dělníků, kteří si "odskočili" z práce na deset piv, což už dnes není rozhodně obvyklý jev, celková spotřeba alkoholu po revoluci zůstala prakticky stejná, a v některých porevolučních letech se dokonce významně zvýšila.

 "Za minulého režimu se stal z člověka závislý alkoholik zejména tím, že chodil po hospodách. Dnes ale více lidí pije doma, zvýšil se také rapidně počet žen alkoholiček," vysvětluje primář Psychiatrické léčebny v Červeném Dvoře Jiří Dvořáček. A důvod? "Ženy dělají hodně věcí, které před dvaceti lety nedělaly," argumentuje lakonicky lékař.

 Ani co se týče spotřeby tabáku, se v Česku rozhodně nežije zdravěji. V roce 1989, kdy se smělo kouřit nejen ve vlacích, ale snad i v čekárně porodnice, vykouřil průměrný Čech 1776 cigaret za rok, dnes jich vykouří takřka 2000. A to přes masivní protikuřáckou kampaň a zákaz kouření na mnoha veřejných místech. K cigaretám se přidaly i drogy. Spotřeba kávy se zvedla o pětinu.

Dva a půl prášku denně

Při pohledu na statistická čísla ale zřejmě musí každého napadnout, jak je možné, že se v Česku sice zřejmě nejí a nepije zdravěji než v časech totality, ale přitom se neustále zvyšuje střední délka života. I na tuhle otázku ale mají někteří odborníci vysvětlení.

"Není to životním stylem ani zdravějším stravováním, ale pokrokem v medicíně. O tom, kolika nemocným dnes lékaři dokážou zachránit život, se nám v minulosti mohlo jenom zdát," tvrdí výživový poradce Petr Fořt.

Stravovací návyky se ale podle něj alespoň u většiny populace rozhodně nezlepšily. Právě naopak: "To ale nemá vůbec nic společného s tím, že by snad komunismus přispíval ke zdraví." Takový je podle Fořta prostě trend v celém civilizovaném světě. "Deset procent lidí se snaží jíst a žít zdravě, zbytek se přejídá, kouří, léčí stres alkoholem, jí obrovské množství jídla zamořeného chemií a do toho neustále polyká prášky," tvrdí Fořt. Každý den se podle něj setkává s lidmi, kteří se snaží řešit svou obezitu a zároveň berou antidepresiva a jiné léky.

Průměrný Čech spolkne dva a půl prášku denně, spotřeba léků stoupla od roku 1989 minimálně na dvojnásobek. "Jenže ani medicína není všemocná. Pokud to současná generace takto povede dál, bude přes veškerou pomoc lékařů závidět předchůdcům, že se dožili sedmdesátky. Možná máme lepší životní prostředí, co se ale týče stravy a životního stylu, zdravěji nežijeme," tvrdí Fořt.