Gott šel měsíc před smrtí do Archivu bezpečnostních složek. S kamerou v zádech, měl čisté svědomí, říká Špátová
Premium
Rozhovor
Filmová dokumentaristka Olga Malířová Špátová o tom, co zažila s nedávno zesnulým zpěvákem v posledním roce jeho života, kdy o něm natáčela film. V sobotu 1. října jsou to přesně tři roky ode dne, kdy Karel Gott zemřel, proto připomínáme tento výjimečný rozhovor.
Olga Špátová s Karlem Gottem prožila vlastně roky dva. Už před deseti lety, k jeho sedmdesátinám, totiž o něm natočila snímek Fenomén Gott, který se stal nejsledovanějším televizním filmem roku. Pravda, některé kritiky ho tenkrát označily za „aseptické dílo, z něhož přímo čiší, že vzniklo na objednávku“. Nový film o Gottovi by ale měl být jiný, rozhodně intimnější.
Režisérka a kameramanka říká, že tentokrát ji zpěvák pustil hodně blízko: mohla natáčet v rodině, v nemocnici i ve zcela zvláštních situacích – ty v našem rozhovoru jen naznačí, aby předčasně nevyzradila nejsilnější místa filmu, který je teprve ve střižně.
Nečekanou pointu teď její snímek získal zpěvákovou smrtí. Cynicky řečeno, nikdo nevymyslí atraktivnější promo, než je smrt. „No to teda ne. To vůbec neříkejte,“ okřikne mě okamžitě mladá žena, která o hvězdě pop music občas mluví v přítomném čase, protože si zkrátka ještě nezvykla. „Ani nevíte, co bych dala za to, aby tady Karel byl.“
LN: Stala jste se svědkyní posledních dnů Karla Gotta. Taky teď jednou z nejžádanějších osob pro rozhovor o něm. Jak snášíte to, co se kolem jeho smrti děje?
Stala jsem se svědkyní toho všeho nerada. Já jsem měla úplně jinou představu: že se s Karlem na jaře na premiéře našeho filmu všichni obejmeme a budeme šťastní po té rok trvající práci, kterou jsme společně podstoupili. Netušila jsem, že o tom filmu budu muset mluvit takhle brzo. Vlastně mi vůbec není příjemné o něm mluvit už teď, kdy je teprve ve střižně. Ale prostě se to stalo. A ty poslední dny mi úplně změnily život.
LN: Tušila jste, že se blíží konec? Byla ta poslední setkání jiná?
Věděli jsme, že je Karel vážně nemocný. Ale já pořád věřila v ten jeho pozitivní přístup, který ho tady vlastně udržel několik let navíc. Vzpomínám si, že když jsem se vůbec poprvé dozvěděla od Ivanky, jeho ženy, že je vážně nemocný, hned druhý den jsme šli natáčet. Já se toho tak bála! Bála jsem se, že bude smutný, že vlastně nebudu vědět, jak s ním mám v takové situaci mluvit. Ale on přišel s celou svojí rodinou – měli se fotografovat na obal jeho autobiografické knihy, která brzo vyjde. Byly tam holky, bylo tam živo, bylo hodně legrace. Byl tam i můj Honza (manžel, jeden z nejlepších českých kameramanů Jan Malíř, který natočil mj. Chytilové Faunovo velmi pozdní odpoledne či Hřebejkův film Musíme si pomáhat), který měl Karla moc rád, a když jsme potřebovali dvě kamery, chodil se mnou na natáčení. Zkrátka nic tíživého ve vzduchu neviselo, což pro mě byla velká úleva. Říkala jsem si, že tohle je možná ten recept. Takhle žít i s vědomím vážné nemoci. Jsem přesvědčená, že to byla především zásluha jeho ženy.
LN: První den po oznámení Gottovy smrti se všichni vyjadřovali uctivě, ale už na druhý den se stal záminkou politikaření. Padala vyjádření jako mytizace hvězdy normalizačního zábavního průmyslu, projednávání pohřbu že je šaškárna, která překročila hranice... Co si o tom myslíte vy?
Já jsem to všechno taky četla. Víte, mým velkým přáním je svými filmy bořit předsudky, sundávat nálepky. A jedna z Karlových nálepek je, že sloužil režimu. Ta Anticharta je vlastně jediná věc, která se mu pořád vyčítá. Jenže my si nikdo nedokážeme představit, co to je, mít talent a touhu zpívat a dávat lidem radost – a to všechno viselo na přečtení jakéhosi prohlášení, které mu někdo připravil. A on prostě nechtěl přestat zpívat.
Zajímavé je, že právě chartisti mu nic nevyčítají. Třeba Marta Kubišová o něm vždycky mluvila jako o člověku, který se jí nebál pomáhat v době, kdy bylo nebezpečné se s ní jen stýkat.
To je právě jeden ze silných momentů filmu, kdy Karel říká právě Martě Kubišové: „Marto, ty bys mi mohla něco vyčítat, protože ty jsi tenkrát nesměla zpívat.“ A Marta řekne: „Já jsem ti, Karle, vděčná za to, cos pro mě udělal, jak jsi mi pomáhal.“ Ale to neříká jen Marta, ale i mnoho dalších lidí – včetně například Jiřího Suchého. A já bych moc chtěla svým filmem z Karla tuhle nálepku jednou provždy sejmout. Jednou provždy to vysvětlit. Já si nemyslím, že by Karel byl hrdina. A vím jistě, že se tak ani necítil. Sám říkal, že se prostě bál, že nebude moct zpívat – a že by to pro něj byl konec života. Nejsmutnější je, že tuhle kritiku často slyším od lidí, kteří totalitu sami nezažili nebo v ní proplouvali všelijak. Já sama jsem byla vychovaná v odporu ke komunismu, moje máma je velká bojovnice proti komunismu. O to je pro mě silnější, když moje máma, Marta Kubišová a další lidi podobného osudu říkají, jak mají Karla rádi a jak mu nic nemají za zlé.
LN: Využít Gottovu popularitu chtěli všichni, kteří byli u moci za jeho života i teď po jeho smrti: komunisti s Antichartou, Václav Havel ho v Listopadu vystrčil na balkon Melantrichu, Václav Klaus mu dal státní vyznamenání, teď se premiér s prezidentem předháněli v rychlosti oznámení o státním pohřbu a vlajkách na půl žerdi. Mluvili jste spolu o té snaze každé moci vykoupat se aspoň trošku v jeho slávě?
Víte, já jsem Karla poznala jako velmi křehkého a vlastně bezelstného člověka, který hodně vnímal, jak se všichni, politikou začínaje a bulvárem konče, chtějí přihřát na jeho slávě. Natáčeli jsme spolu v situacích, kdy jsem cítila, jak tím trpí. Teď vám řeknu něco, co jsem ještě neřekla. Karel sám chtěl, naprosto pevně a přesvědčeně, jít do Archivu bezpečnostních složek – takže ve filmu tato scéna je. A to, že tam šel s kamerou v zádech – a bylo to před měsícem –, bylo pro mě definitivním potvrzením faktu, že má opravdu čisté svědomí.
LN: Co přesně tam Karel Gott hledal?
To se nezlobte, ale to bych si nechala do filmu. Pro mě je důležité, že se ničeho nebál.
LN: V posledním rozhovoru, který dal České televizi, citoval s viditelným pohnutím, se slzami v očích blahopřání k narozeninám od prezidenta Zemana. Měl tak velký respekt k mocenské hierarchii?
Já jsem s ním zažila „pouze“ dva roky života. Takže vlastně necítím právo vyjadřovat se k tak citlivým věcem. Ale řekla bych, že on si bezelstně vážil vlastně všech lidí. On si opravdu vážil prezidenta, státníků, ale stejně tak venkovských babiček, které stály frontu na jeho podpis. O tom mluví Láďa Štaidl v našem filmu: že on s kapelou už dávno seděli na baru, zatímco Karel se pořád ještě podepisoval a věnoval lidem. „Já jsem na vašem koncertu tady před čtyřmi lety seděla ve třetí řadě,“ řekne mu stará paní. A Karel: „Ano, ano, já si vás pamatuju...“ To nebyla hra, Karel byl prostě člověk, který chtěl lidem dělat radost.
LN: Slyšela jsem, že kdo nikdy nebyl na Gottově koncertu, zná ho jen z televize nebo z nahrávek, vlastně o něm nic neví. Nezná tu atmosféru na jeho koncertech.
Já jsem až do roku 2008, než jsem o něm poprvé začala točit, taky nikdy nebyla na jeho koncertě. A zase další předsudek: někteří říkali, například ten nešťastný Knížák, už před deseti lety, že by už Karel neměl zpívat. A já jsem si uvědomila, že oni v životě nebyli na jeho koncertě. Samozřejmě že jeho hlas už neměl sílu jako třeba ve třiceti, ale celá ta atmosféra, to byla taková síla...
LN: Karel Gott byl taky jeden z mála, ne-li jediný z našich popzpěváků, který se prosadil i za hranicemi. Projela jste s ním při natáčení kus světa – byli jste ve Finsku, v Kanadě, v Izraeli, v Německu. Zažila jste jeho koncerty venku?
Jeho popularitu jsem v Německu viděla na vlastní oči. Když jsme před deseti lety natáčeli v Berlíně a šli po Unter den Linden, jeden člověk za druhým se k němu hnali a všichni se tetelili blahem, že se s ním můžou potkat. Teď, po deseti letech, jsme točili v Hamburku. Karel už vypadal trochu jinak, měl ty šedé vousy, ale stejně když jsme z vlaku nastoupili do taxíku, okamžitě se s ním taxikář chtěl fotit. Mám jednu hodně silnou vzpomínku, když jsme před deseti lety točili v Kanadě. I tam se po koncertě skoro tři hodiny věnoval lidem, bylo tam hodně českých a slovenských emigrantů. A někteří mu říkali: „Jediné, co jsme si tenkrát v tom ’68. roce z Československa odvezli, byly vaše vinylové desky.“ Víte, co jsem si tehdy uvědomila? Jak Karel vlastně dokáže svým přístupem k lidem všechny spojovat. Emigranty, disidenty i lidi, kteří tady všelijak proplouvali totalitou.
LN: Zajímalo by mě, s ohledem na to, že za Karla Gotta bude sloužena zádušní mše v katedrále svatého Víta, jestli byl věřící člověk.
Jeho žena Ivanka je věřící. A své dcery vychovávají k víře. Karel nikdy o sobě neřekl, že je nevěřící. Vlastně si uvědomuju, že jsme si spolu o pánubohu nikdy moc hluboce nepovídali. Ale v tom, jak se choval, jsem poznala, že k tomu měl minimálně hodně blízko. Myslím, že nejvíc věřil v osud. Věřil, a já v to taky věřím, že naše cesty jsou předem naplánované. I ten náš film. Já jsem jednou říkala svému muži: „Honzí, já bych si tak přála s Karlem Gottem ještě někdy točit. Abych ho mohla líp poznat.“ A za dva měsíce mi zavolala Ivanka, jestli bych o něm nechtěla udělat druhý film. Myslím ale, že hlavní Karlovo životní krédo bylo nečekat jen na osud, ale jít mu vstříc. A když vám osud něco nabídne, okamžitě to přijmout. Nepustit to. Nebát se riskovat.
LN: Vzhledem k jeho těžké nemoci – mluvili jste spolu o smrti? Bál se jí?
Nebál se. Té konečnosti se nebál vůbec. A musím se přiznat, že od jeho smrti na to pořád myslím: že až se to jednou bude týkat i mě, chtěla bych si vzpomenout, jak statečně uměl odejít. Jediné jeho obavy se týkaly toho, že opouští své holky.
LN: Karel Gott dokončil autobiografii, dotočil film, při narozeninách se rozloučil s přáteli, nahrál ještě dojemný duet s Charlottkou, předpokládám, že uspořádal i materiální věci. Málokomu se podaří být tak připravený na odchod...
Řekla jste to přesně. On totiž dostal od osudu dar – ještě dostatečný čas, aby stihl všechno uspořádat. Byl si toho moc dobře vědom. Jednu věc jste nezmínila: měl ještě dost dlouhý čas na rozloučení se svou rodinou. Se svou ženou, s níž byl dvacet let a na kterou bulvár pořád útočí. Přitom ona toho pro něj tolik udělala. Vidět je spolu v těch posledních měsících byl pro mne jeden z nejsilnějších zážitků. A taky vnímat humor, který jim tu osudovou situaci pomáhal nést a který je neopouštěl, i když věděli, že společného času už moc nemají.
LN: Podařilo se vám film dokončit? Chybí něco?
Ne. To bych byla nepokorná. I když samozřejmě bych si mohla pořád ještě něco vymýšlet. Pravda ale je, že je to úplně, jiné dokončovat film ve chvíli, kdy tady Karel už není. Najednou má každá scéna jiný význam. Ale já si říkám: to, že jsme spolu mohli točit ještě před pár týdny, považuju od Karla za velký dar. Nevím, kolik lidí by do toho v tak těžké situaci šlo. Karel ale nikdy neměl rád klid: „Já bych si v životě nesedl s knihou pod lampičku. Když mně zavolají kamarádi, hele, pojď, jdeme se bavit, smát, okamžitě jdu. Jaký klid?“ On prostě nechtěl jen odpočívat v klidu domova, až do konce svých dní se snažil něco vytvářet, i když ho to stálo všechny síly.
LN: V čem nejvíc se lišilo natáčení vašeho druhého filmu o Gottovi od toho prvního?
Budou to dva úplně jiné filmy. Před deseti lety tu byl Karel v plné síle, hodně jsme cestovali – a pro mě to byl tenkrát, v mých třiadvaceti, sen, projet s ním čtyři země. Teď jsme především oba věděli, že bychom se nechtěli opakovat. Karel se ocitl v jiné fázi života. Ale jeho otevřenost nebyla žádná má zásluha. Přispělo k ní určitě to, že jsme se už víc znali, že u toho byl můj muž, který s Karlem měl několik krásných filmových zážitků jako kameraman, tykali si, popíjeli spolu radostně víno... Takže atmosféra při natáčení byla velmi srdečná a osobní.
LN: Utkvěl vám z natáčení nějaký zvlášť silný moment?
Nikdy nezapomenu, jak jsem před rokem za Karlem poprvé přišla na Bertramku popovídat si o budoucím natáčení. Vzala jsem tenkrát s sebou tehdy rok a půl starou dcerku a zmínila se, že Olinku doma uspáváme písničkou Jdi za štěstím. A on jí začal tu písničku zpívat. Bylo to dojemné,jak hezky se k ní choval, máme to natočené.
LN: Karel Gott dokonce řekl, že vy a váš muž jste se stali součástí jeho rodiny. Sblížilo vás i to, že vy a Ivana Gottová máte od svých manželů podobně velký věkový odstup (Jan Malíř je o 35 let starší než Olga Špátová)?
Ano, ano. To taky určitě není náhoda. Stejně jako to, že už můj táta (dokumentarista Jan Špáta) kdysi o Karlovi točil film. Pak mě oslovila televize, která nevěděla, že táta takový film dělal. Pak jsem si vzala Honzu, který se s Karlem má tak rád, pak mě Gottovi oslovili – je to všechno tak zvláštně propojené. A ještě ke všemu máme s Ivankou podobnou partnerskou situaci, kterou jsme si záměrně nevybraly. Mám prostě Honzu ráda. Samozřejmě bych si přála, aby mu bylo méně, ale co s tím nadělám? Do toho rizika jsem šla. I proto mi Karlova rodina byla tak blízká.
LN: Přemýšlíte teď víc o tom, že podobné osudové schéma jednou patrně potká i vás a vaše děti?
Proto přece ten film taky dělám! Všechny ty situace, které natáčím, se mě velmi, velmi týkají. Ten film je pro mě tak osobní! Vlastně v něm chci také vyjádřit svůj názor. Kolikrát člověk kolem sebe vidí lidi, kteří jsou mladí, a nechovají se k sobě hezky. Jejich vztah má šanci trvat dalších padesát let – ale za nic to nestojí. A na druhé straně vidím, co spolu zažili Gottovi, kolik legrace, jaký barevný, napínavý, dobrodružný a láskyplný život měli. A stejné to mám já se svým Honzou. Těšíme se na sebe, nepanuje mezi námi žádný strach, fandíme si navzájem. Tak teď, z tohoto pohledu, kdy mám zdravou šťastnou rodinu – a hned ťukám do stolu –, bych opravdu neměnila.
LN: Showbyznys je tvrdá branže, kde se za popularitu hodně platí. Jakou daň ze své slávy platil Karel Gott?
Víte, co je paradoxní? Že Karel byl takový slušňák, že se chtěl chovat slušně i k bulváru. Jednou se dokonce stalo, když venku u nich před domem už dlouho trčeli nějací bulvární novináři, že je chtěl pozvat dovnitř, aby nestáli venku. On byl tak strašně hodný, až to přesně v takových případech bylo vlastně na škodu. Bulvár, to jsou pro mě lidi, kterých je mi opravdu líto, v čem žijí. Často když jsme přijeli před vilu Gottových, někde na stromech nebo v keřích tam viseli paparazzi. A to musí být opravdu nesnesitelné. Ve filmu se Karel v jedné scéně o bulváru dost razantně vyjadřuje, když šlo o útoky na jeho ženu.
LN: Řekla bych ale, že Gott uměl s bulvárem znamenitě zacházet. Znal ostatně bulvár ze svého působení v zahraničí dřív, než u nás po Listopadu vůbec vznikl. Do jaké míry si hlídal svůj mediální obraz i u filmu?
Těžko se mi o tom mluví ve chvíli, kdy se film teprve stříhá. Pro mě jsou tam ale právě nejhodnotnější ty záběry – a bylo jich opravdu víc než těch, kde si svůj mediální obraz možná hlídal –, kdy byl Karel autentický, přirozený, sám za sebe.
LN: Jinými slovy: viděla jste skutečnou tvář Karla Gotta?
Ano. Určitě jsem ji viděla. Ale není to moje zásluha. Karel už prostě znal sílu stáří, sílu odcházení ze života. Věděl, že to není něco, co by měl skrývat, protože to je neatraktivní. Mně ostatně připadal krásný v každé situaci, dokonce i když mu nebylo dobře – protože tam najednou byl právě ten skutečný člověk, žádná mediální maska. Bylo to velmi silné.
LN: Vyčítala jste si někdy něco?
Všechno má své hranice a já je někdy trochu překročila. Někdy jsem chtěla víc a úplně zapomněla na to, že bych měla mít pořád ohled na jeho únavu. Jednou mi to dokonce už řekl, že je unavený. A já si to pak tak vyčítala! Vtom slyším Ivanku, jak mu vedle v pokoji říká: „Karle, Olince je to moc líto...“ A on hned chtěl, abych za ním přišla, a omlouval se mi, že to tak nemyslel, že je rád, že jsme to natočili! Asi si nedokážeme představit, jak moc ho ta nemoc vyčerpávala. A přesto se mi omlouval, přesto řekl, že to za to stálo. Přitom by mu nikdo nemohl vyčítat, kdyby už chtěl jen odpočívat. To byl celý on: nikdy si nevybral tu lehčí cestu.
LN: Jeho hvězdný život byl v mnoha ohledech naplněný. Přesto – litoval něčeho?
Karlovi bylo moc líto, že jsou Charlottka a Nellinka ještě tak malé. A holčičky... Uvidíte to v našem filmu. Nemluví se mi o tom úplně lehce.
LN: Ovlivnil vás Karel Gott v něčem?
Všichni teď mluví o Karlově profesionalitě, o jeho pracovitosti, spolehlivosti, jeho humoru. Ale na mě nejvíc ze všech jeho vlastností zapůsobila právě jeho laskavost a slušnost. Jsem moc vděčná, že jsem to mohla vidět na vlastní oči. A velmi bych si přála, abychom právě na tyhle jeho vlastnosti nezapomněli, aby to nevyprchalo, jako vyprchalo to, co jsme si slibovali po smrti Václava Havla. Rozhodně bych chtěla svoji dceru vést k přesvědčení, že základem dobrého života je, že se k sobě lidi chovají slušně.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
