Před 110 lety se narodila herečka Jiřina Štěpničková. Na to, jak vkráčela do pasti StB, vzpomínal její syn
Herec Jiří Štěpnička s matkou při natáčení posledního filmu před tím, než byla Jiřina Štěpničková zatčena.
| foto: Ladislav Sitenský, archiv Jiřího Štěpničky.
Premium
Rozhovor
Praha -
Herec Jiří Štěpnička pro server Lidovky.cz před dvěma lety vzpomínal na dramatický pokus o útěk na Západ se svou matkou Jiřinou Štěpničkovou, dětství v Karlových Varech i o tom, kdy se naučil říkat ne.
Nedávno odvysílaný televizní film Viktora Polesného Past připomněl dramatickou událost jeho dětství: útěk přes československé hranice spolu s matkou, prvorepublikovou filmovou a divadelní hvězdou Jiřinou Štěpničkovou.
Ač byly Jiřímu Štěpničkovi v té době tři roky, cestu a zadržení v lesích u ostře hlídaných hranic si pamatuje přesně. Zatímco jeho matka za čin, k němuž ji StB zmanipulovala falešným dopisem, dostala patnáct let kriminálu, on putoval na půl roku do dětského domova a posléze za otcem do Karlových Varů, kde prožil, jak říká, hezké dětství.
Film Past vylíčil obludnost raných 50. let, kdy u nás po vzoru Sovětského svazu probíhaly zinscenované politické monstrprocesy a padaly exemplární tresty za absurdní provinění. Jiřina Štěpničková byla coby členka Divadla československé armády (vinohradské divadlo od roku 1950 spadalo pod armádu) souzena za vlastizradu jako voják a její soud probíhal ve stejných dnech, kdy padl trest smrti pro Rudolfa Slánského, Vladimíra Clementise a další vysoké funkcionáře tehdejší KSČ. Trest smrti pro ni žádali i někteří kolegové a kolegyně z vinohradského divadla, kteří malého Jiřího dobře znali.
Prý jste se scénář filmu Past neodvážil přečíst. To vás to tak zasáhlo?
Neodvážil je špatné slovo, Viktor Polesný mi ten scénář poslal a já se do něj začetl. Ale nedokázal jsem ho dočíst.
Byla to moc velká nálož emocí a vzpomínek?
To také, příliš jsem se v tom citově angažoval. A zadruhé ten film je umělecké dílo inspirované životem mé mámy, nikoli historická rekonstrukce, takže je tam spousta věcí pozměněných. Tak to režisér zamýšlel.
Vím, že jste na slavnostní premiéru nedorazil. Viděl jste ten film?
Viktor mi ho pustil předtím soukromě v projekci ČT. Zaplaťpánbu za to, protože to se mnou zamávalo. Přiznávám, rozbrečelo mě to. Pochopte, že jsem to úplně nechtěl zažívat mezi lidmi.
Dozvěděl jste se někdy, proč si vybrala komunistická moc právě vaši matku?
Je to složité. Vezměte si, že byla prakticky jediná, kdo si z českých herců a hereček nezadal s fašistickým režimem. Když už nevěděla, jak uniknout, raději si nechala u profesora Hněvkovského operovat zdravé koleno. Máma byla velmi odvážná a zásadová, ale v očích českého herectva jí to nepomohlo, naopak. Do Anglie odjela v roce 1947 na studijní pobyt, byla tehdy už těhotná, a když jsem se jí tam narodil, ještě rok zůstala.
Dostala se tam mezi zajímavé lidi, viděla například Laurence Oliviera, když točil v londýnském studiu Hamleta, stýkala se s Janem Masarykem, Ferdinandem Peroutkou, generálem Jaroslavem Plassem. Všichni ji od návratu do Československa odrazovali, už bylo po převratu a začalo přituhovat. Ale máma byla herečka, chtěla zpátky na jeviště. Upřímně řečeno, v cizím jazyce neměla v Londýně šanci hrát role, na jaké byla zvyklá. I Jiří Voskovec, který hrál v Americe s významnými herci, dostával jen role cizinců. Takže se máma rozhodla pro návrat.
Byla to matka s malým synem, křehký terč. Komu mohla vadit?
V tom sehrála roli závist. Nezapomeňte, že máma byla hvězda. Za první republiky jezdila do divadla kočárem a četníci na křižovatkách zastavovali dopravu, aby mohla projet. Nebo jeden ctitel zaklepal v Národním divadle na její šatnu: „Paní Jiřinko, podívejte se z okna, něco jsem vám tam nechal.“ Máma se podívala z okna – a tam stál anglický vůz MG, něco jako kdyby tam dnes stálo ferrari. Tohle vám mnoho přátel nenadělá.
K tomu, aby se matka pokusila emigrovat, použila StB léčku. Podstrčila jí falešný dopis, ve kterém jí režisér Čáp nabízel práci v zahraničí. Kdy se vaše matka dozvěděla, že to bylo celé zinscenované?
To je jeden z těch detailů, které jsou ve filmu Past jinak – tam se to matka dozvídá hned po zatčení v roce 1951. Ve skutečnosti se to dozvěděla mnohem později, až po svém propuštění z vězení. (Jiřina Štěpničková strávila v komunistickém vězení necelých deset let, v roce 1960 byla propuštěna na první amnestii politických vězňů.)
V šedesátých letech žil Franta Čáp v Portoroži a ona za ním jela na dovolenou. Probírali spolu to zatčení a on jí řekl: „Jiřino, já jsem ti ale nikdy žádný takový dopis neposlal.“ Teprve tam jim to všechno došlo. Máma na tu léčku nepřišla, protože ten dopis nepřišel běžnou poštou, to by možná byla ostražitější, ale přinesla jí ho rodinná známá, jejímuž dítěti byla za kmotru. Předala jí ho jako tajný dokument, to bylo velice důvěryhodné. A představte si, že se ke mně ta paní po revoluci hlásila, jako by se nic nedělo.
Vám byly při tom útěku tři roky. Pamatujete si na to?
Pamatuju si to všechno velmi dobře. Byly mi necelé čtyři – máma mi řekla, že jedeme za tátou do Karlových Varů, že má pro mě k narozeninám kolo, takže to bylo před mými čtvrtými narozeninami. Ten útěk končil střelbou v lese a zatčením, to jsou tak silné zážitky, že je nezapomenete. Ovšem dodnes netuším, kudy jsme tehdy vlastně šli, kde se to celé odehrávalo. Po letech jsem se na to mámy ptal, ale neřekla mi to. Nechtěla se k tomu vracet.
Zůstaňme ještě u toho dramatického zatýkání. Jak to v tom lese proběhlo?
Šli jsme ve skupince, náš převaděč – to byl estébák, jak jsme se později dozvěděli – šel vždycky o kus napřed s dalekohledem, my museli být schovaní a on na nás pak mávl, že je cesta volná. Došli jsme lesem k nějakému potoku, jeden z těch přecházejících mě v tu chvíli nesl v batohu na zádech. Když do toho potoka vstoupil, ozvala se střelba a křik: „Stát! Zpátky!“ Vyběhli na nás pohraničníci a máma v tu chvíli zmizela. Začal jsem strašně řvát: „Mami! Mami!“ No představte si malé dítě v téhle situaci. Takže po chvíli máma vylezla po čtyřech zpod nějakého smrčku. Tenhle moment mám v hlavě uchovaný také velice jasně.
Spisovatelka, komunistická novinářka, národní umělkyně Marie Majerová o tom pak napsala povídku Staršina Gavel se synem – a měla v ní tolik přesných informací, že moje máma byla přesvědčená, že musela být u estébáků. Na gymnáziu jsme se o tom učili – a mě málem vyhodili ze školy, protože jsem se o Marii Majerové vyjádřil velmi kriticky.
V tom lese vás oddělili od maminky?
Ano. Odvezli mě do kasáren pohraniční stráže. Tam mě prošacovali a přišel jsem o všechny rodinné šperky, které jsem měl zašité v námořnickém kabátku. To si taky pamatuju velice dobře. Za psacím strojem tam seděl náčelník a říkal mi: „Co máš v těch kapsách?“ A já: „To já tam mám zašitý, abych to neztratil!“ A náčelník: „To se musí vyndat, neboj, já to tady uložím do stolu, a až odtud půjdeš, tak si to vezmeš.“ Kabátek mi rozpáral, vyndal zlatou tabatěrku, zlaté hodinky a další cennosti, které tam matka schovala do začátků pro náš život v cizině. Pochopitelně jsem to už nikdy neviděl.
Pak vás přemístili do dětského domova do Prahy. Jaké to tam bylo?To byl dětský domov s ostrahou, dozorci chodili ozbrojení. Koncentrovaly se tam děti rodičů, kteří se pokusili o útěk přes hranice – a tehdy takových lidí nebylo málo.
Nepředstavujte si ale nějaké sanatorium, bylo to velice zvláštní zařízení, obyčejný činžák, takže jsme bydleli rozstrkaní po skupinách v jednotlivých bytech. Jedna pětiletá holka skoro každý den utíkala, třeba vylezla z okna a spustila se po hromosvodu. Ale vždycky ji chytili a přivedli zpátky. Anebo tam byli nějací cirkusáci, kteří mě naučili skákat salto a padat ze schodů. To se mi pak na divadle hodilo.
Vám byly tři. Vysvětlil vám někdo, co se děje a kde je maminka? Nebo se s vámi vůbec nebavili?
Nic, samozřejmě. Děly se tam vůbec divné věci, jedna dozorkyně se třeba zamkla na záchodě a vypadalo to, že se tam zastřelí. Bušili na ni, pamatuju si to velké napětí. Z toho bytu jsme vůbec nevycházeli. Aby nás vzali někam na procházku, to vůbec neexistovalo – pořád jsme seděli zavření uvnitř. Ale jako syn známé herečky jsem měl drobnou výhodu – občas jsem směl jet s dozorci autem pro obědy, které se odněkud přivážely ve velkých bandaskách.
Taky mě jednou vytáhli a vozili v autě po Praze, abych jim ukázal, kde měla máma byt. Já samozřejmě nic nevěděl. Hrozné bylo, že ani můj táta netušil, kde jsem. Trvalo mu půl roku, než mě vypátral. Pak si mě odvezl do Karlových Varů, kde jsem žil s ním a jeho partnerkou.
Jaké to bylo?
Na dětství v Karlových Varech mám hezké vzpomínky, tátova partnerka byla výtečná. Mladá, hodná, hezká žena. Měla mě ráda. Věděl jsem, že je máma v kriminále, jezdil jsem za ní každého čtvrt roku a – možná to bude znít zvláštně – netrápil jsem se. Tohle vnitřní pozitivní nastavení jsem asi zdědil po matce. Ona si nikdy na nic nestěžovala – ani v tom kriminále.
A jak se vám v těch padesátých letech žilo s nálepkou syna politické vězeňkyně? Nedávali vám to lidi „sežrat“?
Vůbec ne. Jen si pamatuju jeden příšerný moment, kdy jsem šel v lázeňské části města po mostě přes Teplou. Zastavila mě nějaká paní: „Nejsi ty ten kluk Jiřiny Štěpničkové? Maminku prej včera v tom kriminále zastřelili... Je to pravda?!“ To se mnou pochopitelně zamávalo, mohlo mi být tak osm, nevěděl jsem nic, až doma mi řekli, že je to nesmysl... Ale to byla výjimka, jinak se mi v Karlových Varech žilo hezky a nikdo mě tam neperzekvoval.
Táta byl akademický malíř, učil na gymnáziu, byl to uznávaný člověk. Odmalička jsem miloval divadlo – a to karlovarské považuju za druhé nejkrásnější hned po Národním. Pamatuju si třeba, že jsem jednou dostal k narozeninám loutkové divadlo a zvukař z karlovarského divadla mi do něj vyrobil elektrické osvícení a ozvučení. Vyrůstal jsem v intelektuální a umělecké společnosti, díky tátovi mezi výtvarníky a díky mámě a její sestře Maryše mezi herci.
Jak to?
Teta bydlela v Praze a máminy přátele herce samozřejmě znala. Za mámou do vězení jsme jezdili každého čtvrt roku spolu a já u ní v Praze vždycky přespával. A to byla příležitost, aby mě Maryša vzala do divadla a za máminými kamarády. Chodili jsme do Osvobozeného divadla na Jana Wericha s Miroslavem Horníčkem, samozřejmě do Národního, kde měli maminku rádi a mě znali odmalička. Národní a vinohradské divadlo spolu odjakživa soupeřily. A když mámu zavřeli, rozdělila se tato dvě divadla i názorově. Národní divadlo se za mámu postavilo. A jak to bylo na Vinohradech, všichni víme...
Tam pro svou hereckou kolegyni požadovali trest smrti. Vlasta Chramostová v pamětech odkazuje na režiséra Luboše Pistoriuse, podle nějž to iniciovaly Světla Amortová, Soňa Neumannová, Jarmila Švábíková a Světla Svozilová. Znaly vás jako malého kluka?Jistěže mě znaly. Vždyť já ve vinohradském divadle vyrůstal! Když jsem seděl v portále a viděl na pódiu mámu s nějakým klukem, který hrál jejího syna, chtěl jsem se s ním prát, že je to moje maminka. Na Vinohradech mě znali všichni... Ono se o tom obtížně hovoří, protože všechny dokumenty tehdejších událostí ve vinohradském divadle byly zničeny. A já se pak po revoluci do žádných archivů nejel podívat.
Nechtěl jste se dozvědět, jak to bylo?
K čemu by mi to bylo? To byla tak strašně složitá doba... Podle toho, co vím, ve vinohradském divadle proběhla po mámině zadržení nejprve schůze, kde se podepisovalo prohlášení, že herci a zaměstnanci divadla její čin odsuzují. To podepsalo skutečně celé divadlo – kromě herce Josefa Chvaliny, jeho ženy Ludmily Vostrčilové, Gustava Nezvala a ještě někoho čtvrtého.
A pak byla skupina lidí, kteří požadovali pro mámu trest smrti, to byl třeba Ota Sklenčka a Soňa Škodová, kteří se osobně dostavili k soudu, aby tam tento požadavek divadla tlumočili. A pravděpodobně ty čtyři herečky, které jste jmenovala.
Potkala se matka po svém propuštění s někým z nich? Vyříkali si to?Určitě se s nimi musela potkávat, bydlela potom v Římské, kousíček od vinohradského divadla. Ale jsem si naprosto jistý, že nedala nic najevo a s nikým se o tom nebavila. Vezměte si, že třeba Světla Amortová mámu tak nenáviděla, že i v těch 60. letech, kdy se máma vrátila z kriminálu, zakazovala režisérům československého rozhlasu, aby ji obsazovali. Ona tehdy jako kovaná komunistka rozhlasu vládla. Ti režiséři se tomu ale vyhýbali tak, že jí role dávali tajně, pod pseudonymem Jiřina Hurdová.
Co já vím, jediná herečka, která se mámě omluvila, byla Karolina Slunéčková. Ta ji jednou potkala právě v Římské a povídá: „Paní Jiřinko, já se vám strašně omlouvám, já jsem to tehdy taky podepsala. Byla jsem mladá a blbá.“ Aspoň tak mi to máma vykládala.
Komunisti vaši matku připravili o deset let života. Ten strašný a absurdní trest se ale dotkl i vás – přišel jste o normální dětství. Měl jste jí to někdy za zlé?
Mámě? Ne, nikdy. Samozřejmě jsem se s tím musel nějak vyrovnávat. Ale jak jsem říkal, táta se svou partnerkou mi dali perfektní zázemí. A mámu jsem dál vídal, i když omezeně... Já si dokonce jako malej kluk strašně přál, abychom po mámině návratu z kriminálu žili všichni společně. No, byla to samozřejmě nesplnitelná blbost, ale toužil jsem po tom. Když se máma vrátila, přestěhoval jsem se za ní zpátky do Prahy, začal jsem tu chodit na gymnázium. A táta se zanedlouho poté rozvedl a našel si jinou ženu.
Podařilo se vám s matkou po jejím návratu domů navázat na přetrženou nit?
To se ptáte dobře, protože to samozřejmě nebylo snadné. Oba jsme se trošku vrátili o deset let zpátky. Žili jsme ve vstřícném soužití, respektovali jsme se. Když přišla máma z kriminálu, chvíli jsme bydleli u režiséra Martina Friče v Hodkovičkách a pak jsme se přestěhovali do malého bytu na Nových zámeckých schodech. Byly to dvě místnosti, topit se dalo jen v jedné. Byl tam strop ze 16. století a stěny ze sedmnáctého století. Na nich byly olejové malby, ale zchátralé, v příšerném stavu.
Národní výbor mámě dovolil, že můžeme stěny vybílit vápnem. A my si vymalovali tak, že jsme na stěnách nechali fragmenty těch starých maleb, prostě jsme si vybrali obrázky, které se nám líbily. Jednou jsme šli spát a já slyším, jak se máma pořád vrtí. „Mami, proč nespíš? Vždyť je jedenáct v noci.“ – „No, já přemýšlím! Tady nad námi byla taková malá opička – a my ji zamalovali. Mně je to teď líto!“ Tak jsme v jedenáct v noci vylezli, v pyžamech šli na chodbu napustit kbelík vody a hledali jsme tu zamalovanou opičku. Máma byla svéráz.
Našli jste opičku?
Ano, našli a vypucovali.
Bydlení na zámeckých schodech muselo mít specifickou atmosféru. Jak se vám tam žilo?
To bylo opravdu mimořádné. Na začátku zámeckých schodů bydlel režisér Zbyněk Brynych, kousek pod námi malíř Jan Zrzavý, kterého jsme potkávali s baretem a špacírkou. Já za ním chodil do ateliéru, k výtvarnému umění jsem měl vztah, byli jsme kamarádi. Dole cestou na Malostranské náměstí byla hospoda U krále Brabantského, kde bylo pivo za korunu deset, kousek dál režisér Václav Krška a herec Eduard Cupák. A na náměstí ve věži bydleli Zdeněk Podskalský s Jiřinou Jiráskovou, kousek dál u Karlova mostu Zdeněk Štěpánek s rodinou... Všichni jsme se dobře znali.
Zrovna Jiřina Jirásková ty události ve vinohradském divadle po zatčení vaší matky zažila. Jaký pak měly s mámou vztah?
Co na to říct? Neřešilo se to. Jiřina Jirásková po sovětské okupaci v osmašedesátém vystoupila ze strany – a taky to pak schytala. Byla to tak těžká doba... Já nemůžu a nechci nikoho soudit. Já Jiřinu poznal, už když zahodila stranickou legitimaci a měla to jako herečka skutečně těžké. A byla to velká herečka, vždycky. Hodně lidí mi pak vytýkalo, že jsem jí šel na pohřeb.
Já tohle souzení a odsuzování nemám rád. Grafomani tady byli vždycky – teď s internetem je to ještě viditelnější, každý je hrdina a etalon morálky. To neberu a ve svém věku se nad to dokážu povznést.
Jaký byl návrat vaší matky do divadla?
Nesmírně náročný. Strana a vláda jí zakázaly hrát. Úředníci jí radili, ať jde na Malostranské náměstí prodávat zmrzlinu. Nakonec jí pomohl ředitel kladenského divadla A. Dvořák, kovaný komunista. Mámu si vydupal, ale zakázali mu, aby ji angažoval do činohry, tak nastoupila do operety. Představte si, Kladno mělo tehdy balet, činohru, operu i operetu. A Dvořák byl tak chytrej, že kvůli mámě nasazoval do operety činoherní hry se zpěvy a tanci, jako byla Matka kuráž nebo Marjánka, matka pluku. Díky tomu mohla máma zase hrát.
Její návrat na jeviště byl ohromný. Když byla premiéra Marjánky, matky pluku, seděl jsem v hledišti. Máma se poprvé po těch letech objevila na scéně – a ozval se nekonečný burácející potlesk. Vehnalo mi to slzy do očí. I teď mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech.
Jste narozený v Londýně, takže byste určitě dostal britské občanství. Nechtěl jste v osmašedesátém sbalit kufry a odjet na Západ?
Já to občanství dokonce měl, ale táta mi ho v dětství zrušil a už jsem o něj nikdy nezažádal. Mohl jsem to udělat, ale já emigrovat nechtěl. Zas jsme u toho herectví v cizí zemi. Ten jazykový deficit už nikdy nedoženete a hrajete vedlejší role, to je pro herce trápení. V roce 1968 jsem si ale udělal výlet za rodinou mého kmotra, chodil jsem po Trafalgar Square a představoval si, jaké to bylo, když mě tam máma vozila v kočárku. Mám z té doby pár fotek a jsou to skoro jediné fotky z mého dětství, vše, co jsme měli v rodinné vile, nám po matčině zadržení zkonfiskovali. Včetně bot.
Když jste hrál na začátku 70. let v Brně, nabízel vám režisér Jaroslav Dudek angažmá ve vinohradském divadle. Rychle z toho ale sešlo, proč?
To je jednoduché. On se mi omlouval, že to nepůjde, protože zjistil, že ve vinohradském je cítit nenávist k mojí matce až za hrob. Já tehdy nastoupil do Národního, kde hraju dodnes.
Nebyl to spíš strach jejích bývalých kolegů, že budou konfrontováni se svým svědomím?
To byste se musela zeptat jich. Každopádně i Viktor Polesný mi potvrdil, že ani dneska není dobré tohle téma na Vinohradech otevírat. Pořád to tam nějak visí ve vzduchu.
A v Národním? Po revoluci jste se sešli na jednom jevišti s další pamětnicí vinohradských událostí, herečkou Vlastou Chramostovou. Bavili jste se o tom někdy?
(dlouhé mlčení) Ona asi chtěla, ale já jsem nechtěl. Nikdy jsem jí nic nevyčítal, ona přede mnou neměla žádné tajnosti, ale ani žádné skrupule. Byla to pro mě kolegyně.
Zahrál jste si někdy s matkou? Ve filmu nebo v divadle?
Nikdy, já se jí bál! Nechtěl jsem, aby chodila na moje premiéry, hrozně mě to znervózňovalo. Matka byla velký a nekompromisní kritik. Slíbila mi, že se na mě nebude chodit dívat, ale chodila tajně! Jenomže vrátná mi vždycky hned hlásila: „Pane Štěpničko, je tady vaše maminka!“ A já okamžitě dostal trému.
Uměla vás pochválit?
Moc ne. Když jsem se připravoval na zkoušky na DAMU, donutila mě, abych jí předvedl své monology k přijímačkám. Nechtěl jsem, ale nebylo zbytí. Tak jsem spustil, chvíli mě poslouchala, pak utrousila: „Neumíš text!“ A odešla. Nutno říct, že takhle se chovala ke všem.
Věděla vaše matka, že jste v roce 1985 dostal nabídku hrát Klementa Gottwalda v televizním filmu režiséra Sokolovského? Bavili jste se spolu o tom, než jste tu roli přijal?
Ano, věděla to. Byla už tehdy hodně nemocná, ale pochopila mě. Ona dobře věděla, co by to pro mě znamenalo, kdybych tu roli odmítl. V té době by to byla profesní sebevražda. Takže jsem na to kývl, i když jsem si byl vědom, jaké reakce to vyvolá. Gottwald podepsal rozsudek nad mojí matkou, věděl jsem, že mě za to bude národ nenávidět.
Dal vám to někdo najevo?
Nejednou.
Pustil jste si někdy ten film?
Nikdy. Od té doby jsem to neviděl. Musím říct, že tohle byla role, která mě naučila říkat ne.
Je pravda, že jste šel na kamerové zkoušky Gottwalda rovnou z pohřbu své maminky, jak se teď psalo v novinách?
To je nesmysl. Ano, večer jsem hrál představení v Národním divadle. Šlo to ztěžka, ale to už je úděl nás herců – kvůli pohřbům se představení neruší. Máme tu povinnost, divadlo má ve všem přednost, to by chápala i máma. Ten pohřeb byl odpoledne, byla tam spousta lidí, kolega Josef Kemr říkal: „Vidíš. Derniéra – a zase vyprodáno.“ Žádné kamerové zkoušky na Gottwalda ten den nebyly, to je vyloučené.
Je něco, co jste si s maminkou neřekli?
To si nemyslím. Neměli jsme žádné nevyřízené účty. Vzpomínám na matku často. Byla originál, život s ní nebyl jednoduchý, ale velmi pestrý.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
