Miloš zcela jistě mistrně ovládal umění žít, říká ‚skorosyn‘ slavného režiséra Formana
Mladý Radim Kratochvíl s Milošem Formanem.
| foto: Archiv LN
Premium
Rozhovor
Praha -
Dokumentarista Radim Kratochvíl vypráví o prvním setkání s Milošem Formanem, otcem svých nevlastních bratrů, o jejich spojené rodině a o tom, jakou cenu slavný režisér zaplatil za celosvětový úspěch.
RADIM KRATOCHVÍL (42)- Syn herečky Věry Křesadlové a dramaturga a režiséra Jana V. Kratochvíla.
- Jeho dedečkem byl spisovatel a scénarista M. V. Kratochvíl, který na FAMU učil i Miloše Formana, dokonce ho zachránil před vyhazovem z fakulty.
- Radim Kratochvíl absolvoval Katedru filmových studií a Katedru sinologie FF UK.
- Pracuje jako dokumentarista, překladatel čínských filmů a cizojazyčný průvodce.
- Je autorem monografie Theodor Pištěk aneb Filmové nebe první republiky (2012), knihy o svém otci Janu V. Kratochvílovi Básník okamžiku (2015) a publikace o Miloši Formanovi Ecce Homo Forman (2019).
- O Divadle bratří Formanů natočil dokument Deadtown aneb Cesta tam a zase zpátky (2018).
- Je svobodný a bezdětný.
|
Miloš Forman mu říkal Bob, „skorosyn“, někdy taky „anošika“ – což měl být opak nešiky. „Anošika“ Radim Kratochvíl, syn Formanovy exmanželky Věry Křesadlové a dramaturga Jana V. Kratochvíla, o Miloši Formanovi nedávno vydal knihu Ecce homo Forman. V ní kromě osobních zážitků shromáždil i vzpomínky Formanových přátel a blízkých spolupracovníků (například režisérů Ivana Passera, Jiřího Menzela, hollywoodských herců Woodyho Harrelsona nebo Michaela Douglase), to vše doplnil řadou dosud neznámých fotografií.
Nevlastní bratr Formanových dvojčat Petra a Matěje měl skvělou příležitost poznávat slavného filmaře především na pánských cyklovýletech po Evropě, v zimě zase na lyžařských výpravách. Netají se tím, že Miloše Formana velmi obdivoval – a to určitě není samozřejmost u syna bývalé manželky. Mezi Formanovic rodinnými propletenci, jimž Kratochvíl říká „spojené rodiny“, jak se zdá, žádná zášť nikdy nebyla a není. Martina Formanová, poslední režisérova žena, taky těsně před Formanovou smrtí pozvala do USA jeho pražskou rodinu – včetně Věry Křesadlové. A bylo to, jak líčí Radim Kratochvíl i v rozhovoru, neuvěřitelně pěkné setkání.
Kniha je vlastně Kratochvílovým dodatečným poděkováním svému slavnému „skorootci“, jemuž nejbližší přezdívali (mimo jiné) Losos.
LN: Co se vám vybaví jako první při vzpomínce na Miloše Formana
Hluboký hlas. Kolo, dobré restaurace, televizní kanál CNN, doutník, mariáš…Výjimečný čas a výjimečné zážitky s člověkem, se kterým vás baví být.
LN: Když jste se narodil, byl už v Americe. Co se o něm u vás doma říkalo?
To souviselo s různými tajemnými předměty, které jsem doma nacházel. Dýmka, cena ze zahraničního festivalu, čepice, mapa Paříže přes celou stěnu. Miloš byl zkrátka jakási tajemná entita, o které se u nás vždycky mluvilo s respektem, ale byla daleko, až v Americe. Jako kluk jsem byl zvědavý, kdo to vlastně je. Jenže jediným kontaktem tehdy byly telefonáty na účet volaného – na Vánoce, na Silvestra. Což bylo vždycky něco výjimečného, slavnostního.
LN: Vybavíte si své úplně první setkání s ním?
Jedno z úplně prvních proběhlo ještě v hlubokém komunismu. V roce 1983 se v Praze natáčel Amadeus. To mi bylo šest, takže je to spíš jen obraz. Vybavuju si jeřáb na rohu Stavovského divadla a na něm kameramana Miroslava Ondříčka. Miloš se tam někde taky pohyboval. Skutečně jsme se ale setkali až po revoluci, roku 1990, kdy mě mí bratři Petr a Matěj přibrali na výlet s Milošem na kolech. Začínalo se v Německu, někde u Bambergu. Ta cesta se ovšem nakonec stala památnou, protože jsme dojeli do Paříže a z Paříže se vydali na filmový festival do Karlových Varů. U Verdunu se k nám připojil Milošův dobrý kamarád a spolupracovník, kostýmní návrhář, malíř Theodor Pištěk.
LN: Chcete říct, že jste takovou dálku ujeli na kolech? Formanovi bylo skoro šedesát...
Nejeli jsme samozřejmě úplně celou trasu na kolech, měli jsme doprovodné vozidlo. Ale několik stovek kilometrů jsme najeli. Miloš byl ve skvělé formě. A náš příjezd v prvním svobodném roce po Listopadu na festival ve Varech se stal legendárním.
LN: To muselo být přivítání...
No právě. Vítal nás špalír lidí s vlaječkami českými i americkými. A já se tak hnal, že jsem vjel do cílové rovinky první. Až mě museli upozornit, že by bylo slušné se zařadit až za „starší pány“, cožjsem pak udělal. Z toho příjezdu existuje video, na všechno mám důkaz.
LN: Režisér a scenárista Ivan Passerve vaší knize vzpomíná, že Forman byl soutěživý ve všem, co kdy dělal, ať to bylo plavání, nebo fotbal. Takže jel i na cyklovýletě vždy vepředu?
Miloš byl vždycky samozřejmým vůdcem výpravy. Vždycky jel jako první. Za ním, pokud byl s námi, Theodor Pištěk, a pak já. Zezadu vše jistil některý z mých bratrů. A pokud jsme měli doprovodné vozidlo, tak to se pohybovalo v předem dohodnutých úsecích. Ale jeli jsme často i s baťůžky pěkně na nosiči, bez auta. Miloš se choval naprosto přirozeně. Těšil se na každou další „hydrovačku“, což byly přestávky tak po dvaceti kilometrech v nějakém většinou venkovském bistru na minerálku Perriere se šťávou z černého rybízu zvanou cassis. K jeho „vůdcovství“ patřilo i to, že den předem vždycky vytyčoval trasu.
LN: Je pravda, že vaše výlety pokaždé končily v nějaké michelinské restauraci?
Směr a vzdálenost cesty se pravidelně plánovaly podle michelinského průvodce restauracemi, který byl pro nás důležitější než mapa. A kvalita cílové restaurace byla v přímé úměrnosti naší odhodlanosti k ní dojet. Náročná situace ovšem vznikla ve chvíli, kdy už jsme měli – celí natěšení na večeři – být v cíli, ale nebyli, ztratili jsme se. Stávalo se, že jsme občas najeli ještě tak o třicet kilometrů víc. Neobědvalo se, takže jsme toho už mívali dost.
LN: Miloš Forman myslím dobře ovládal umění žít, k čemuž patří i dobré jídlo. Ochutnával rád neznámé pokrmy?
Miloš zcela jistě mistrně ovládal umění žít, užívat si. A to není samozřejmost. Jsou úspěšní lidé, kteří se stále za něčím ženou, a pak si ten svůj úspěch užít neumějí. Miloš měl rád dobré jídlo a pití, rád ochutnával neznámé pokrmy. Za vyhlášenou restaurací by ujel světa kraj, a když mu někde chutnalo, táhlo ho to tam znovu a znovu. A nemuselo to být vždy podle Michelina. Například jedna z jeho nejoblíbenějších restaurací v Paříži se jmenuje Chez l’ami Louis (U přítele Louise), což je klasické francouzské bistro s domácí kuchyní, kde se cítíte jako doma. Ale po pravdě, myslím, že nakonec měl nejradši takzvanou českou klasiku. Zajíce na smetaně, svíčkovou, kachnu... a k tomu plzeňské.
LN: Jak byste svého „skorootce“ popsal někomu, kdo ho nezažil zblízka?
Jako pána ve skvělé kondici, který nikdy nešel pro chytrou srandu daleko. Zároveň ale měl velký přehled o dění ve světě a vždycky dokázal pádně argumentovat, takže jsem k němu měl odjakživa veliký respekt. A ten ve mně zůstal, i když jsme se časem stali přáteli.
LN: Znal jste ho zhruba třicet let. V jakém období jste se sblížili nejvíc?
My si spolu prostě rozuměli hned od začátku – a vydrželo nám to pak už napořád. Od začátku mě zahrnul do své velké rodiny, které i v knížce říkám „spojené rodiny“. To souvisí i s rodinou mého otce Jana V. Kratochvíla, který de facto vychovával nejen mě, ale i mé bratry Petra a Matěje v jakémsi „zastoupení“, když žil s naší maminkou a Miloš byl v Americe. Ale nikdy jsme to vlastně takto nebrali ani o tom nemluvili. Věci se zkrátka takhle vyvinuly přirozeně. A když mě Miloš začal brát po roce 1990 na cesty po západní Evropě a zvát i do USA, možná mi zase tak trochu vracel to, jak se staral můj tatík o jeho syny. Ale daleko podstatnější bylo, že jsme si v rámci našich „spojených rodin“ rozuměli a měli se rádi.
LN: Měl Miloš Forman tendenci vás vychovávat?
Vychovávat mě určitě nehodlal. Nechával mi naprostou volnost, bral mě vždycky jako sobě rovného. Prostě se ke mně choval velice slušně, ohleduplně a velkoryse mimo jiné tím, že mi umožnil doprovázet ho na místa, kam bych se jako obyčejný kluk z Prahy nedostal, a setkávat se s lidmi, s nimiž bych se jinak nikdy nesetkal.
LN: Naučil jste se od něj něco důležitého?
Ano. Třeba licitovaný mariáš. Miloš se ho zase naučil od Jana Wericha. Vždycky hrají dva protijednomu a vždycky je hodně důležité být při věci. Miloš mi jednou při mariáši řekl: „Bobe,“ to byla moje přezdívka od něj a mých bratrů, „všechno na světě zvládneš, když se budeš umět soustředit.“ To jsem si zapamatoval.
LN: Vaše maminka kdysi řekla v rozhovoru pro Pátek LN, že jste se ve Formanovi zhlédl. Proto jste se přihlásil na katedru filmových studií?
Je to možné. Ale film mě přitahoval odjakživa. Za komunismu ovšem nebylo samozřejmé vidět Milošovy filmy, třeba Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadea nebo Vlasy. Ale když jsem je viděl, bylo mi jasné, že mi promlouvají do života, a hlavně že mě hrozně baví.
LN: Vy jste ovšem později vystudoval ještě sinologii. Proč?
Já nejdřív vystudoval Katedru filmových studií na FF UK, tedy historii filmu. A ještě během studia jsem začal pracovat na TV Nova, vybíral jsem filmy a seriály pro nákup, pro takzvané oddělení akvizice. Funguje to tak, že se filmy do vysílání nakupují v balících: k několika velkofilmům se musí přibrat jistý počet starších kousků a několik procent ještě starších kousků. Ta práce mě docela těšila, ale po reorganizaci, kdy se TV Nova začala orientovat čistě na sledovanost a zároveň úspornost, se z toho stala kancelářská činnost u počítače. Mně bylo kolem třiceti a najednou jsem si uvědomil, že mě to nebaví. Tak jsem si udělal průvodcovské zkoušky a začal provádět turisty. A protože mě vždycky bavily cizí jazyky, zkusil jsem to s čínštinou.
LN: To asi není moc jednoduché, začít se ve třiceti učit čínsky...
Říká se, že po třicítce už se čínština naučit nedá – já to bral jako výzvu. A taky mě lákalo být na volné noze, třeba i trochu psát. Pak mě přijali na Katedru sinologie FF UK. A musím říct, že to studium vzdálené země, jejího jazyka, kultury a historie, mi otevřelo nový vesmír. Protože Čína byla pro Asii tím, čím bylo starověké Řecko pro Evropu. Prostě matka veškeré civilizace Východu. A jestliže je dneska každý pátý člověk na světě Číňan, považuju svoji znalost čínštiny i za určitou slušnost vůči občanům světa.
LN: Prý jste studoval i na Tchaj-wanu.
Ano. Po druhém ročníku mají studenti odjet na nejméně půlroční stipendium do Číny nebo na Tchaj-wan. Mně se teda tak úplně nechtělo. Nikdy předtím jsem nebyl sám tak daleko. Taky jsem přemýšlel o tom, kdo by pomáhal rodičům... Ale byla to podmínka, čínštinu se prý jinak pořádně naučit nejde. No a nakonec šlo o nejzajímavější zkušenost mého života. Pobyt jsem si prodloužil až skoro na rok a domů se mi ani nechtělo.
LN: Zrovna teď je Tchaj-wan ostře sledované místo. Jaké to tam bylo, když jste tam studoval vy?
Bylo to velmi příjemné místo, lidé nebývale přátelští k cizincům. Krásná příroda na pomezí subtropického a tropického pásu. Kulturní různorodost, setkávání vlivů kontinentální Číny, Indonésie a Japonska. A podle mnohých i nejlepší kuchyně v Asii.
LN: Mimochodem, v roce 2012 jste řekl pro Literární noviny: „Ještě netušíme, čím vším nás Čína překvapí.“ Předpokládám, že covid-19 jste asi na mysli neměl...
To by mě samozřejmě tehdy ani nenapadlo. Už si to přesně nevybavuju, ale ta moje věta zřejmě komentovala jakýsi tehdejší ostych z neznámé velké země – nového ekonomického giganta na světové scéně. A vnímání její rozdílnosti. Čína například většinou nikdy nešířila svůj vliv vojensky, nýbrž kulturně a ekonomicky. Toho jsme se ostatně stali svědky i my v uplynulých letech – za nadšené podpory našich politických představitelů. A co se týče pandemie, obecně jsou lidé v Asii zvyklí se chránit daleko víc než my, zhýčkaní Evropané. Nošení roušek je tam běžným jevem třeba i při rýmě. My se tu vlastně teď učíme něco, co je pro ně samozřejmostí.
LN: Zpátky k Formanovi: nedávno jste o něm vydal knihu Ecce homo Forman. Jak se vám jednalo s těmi slavnými lidmi, kteří v knize na Formana vzpomínají?
Především je problém se s nimi zkontaktovat. Ze začátku jsem vůbec nevěděl, jak na to. No a nakonec, jak to bývá, vám někdo pomůže. Mým andělem strážným tady byla paní Míla Řádová, mnoho let asistentka zahraničních filmových hvězd, které se v Československu objevovaly i v dobách komunismu. A v Americe mi zase pomohla Annie Golden, herečka a zpěvačka z muzikálu Vlasy. To je ta holka z party hippies, která stále žvýká a pak má dítě, ale neví, jestli s tím černým, nebo bílým – než se zjistí, že je to jedno. Musím říct, že bez Annie Golden by to asi vůbec nešlo. Přes svého agenta mi umožnila kontakt na agenty těch hvězd a já se dal do psaní. Čím větší hvězda, tím je domluva složitější, ale nakonec jsem pár „kapříků“ ulovil. Byli na mě hodní díky Miloši Formanovi, který v jejich životě nebo kariéře hrál zásadní roli. A získal jsem do knihy i řadu dosud neznámých fotografií.
LN: Ve vaší knize je fotka, jak se Forman objímá s vaším tatínkem Janem V. Kratochvílem, tedy druhým mužem vaší maminky. Mezi nimi nebyla vůbec žádná rivalita?
Musím vás trošku opravit: můj tatínek Jan V. Kratochvíl se s maminkou Věrou Křesadlovou nikdy nevzali, takže máminým prvním a jediným manželem byl Miloš Forman. A mezi mým otcem a mým „skorootcem“ panoval fakt velmi přátelský vztah. O čemž by vás mohl přesvědčit detail: můj táta byl jediný člověk, který mohl Milošovi důvěrně říkat „Milínku“.
Otec a skorootec. Jan V. Kratochvíl, otec Radima Kratochvíla, v přátelském objetí s Milošem Formanem.
LN: Když jsme u přezdívek, taky jsem slyšela, že Miloš Forman se s „Dódou“ Pištěkem titulovali „táto“ a „mámo“. „Táta“ byl zajisté Miloš?
Samozřejmě. Miloš byl „táta“ a Dóda byl „máma“, měli prostě jasnou dělbu rolí.
LN: Jak jste Formana vlastně oslovoval vy?
Losos.
LN: Proč zrovna Losos?
Losos byla jen jedna z mnoha jeho přezdívek. Historicky následovala po Bejkovi, spisovně Býkovi. Pak se mu taky říkalo Pesos, Losos Pesos, nakonec se ustálil Losos. S Milošem byla legrace a jeho přezdívky měly slavnou tradici. Se Šlitrem se kupříkladu oslovovali Káčátko a Hlupák. Takže jejich telefonický hovor začínal: „Hlupák volá Káčátko...“
LN: Jaký máte vztah se svými o třináct let staršími bratry Petrem a Matějem?
Prostě jako s bratry, vždyť jsem taky dospíval pod vlivem jejich výchovných metod. V jejich punkovém období, kdy měli kapelu Suchý mozky, jsem znal nazpaměť melodie všech známých punkových kapel od Clash po Dead Kennedys. Absolvoval jsem taky jejich takzvanou odblbovací kúru.
LN: Cože?
Odblbovací kúra spočívala v tom, že zatímco z jedné sklenice mléka pijete, druhou si zároveň lijete na hlavu. No a když se pak bratři začali věnovat divadlu, brali mě do party, procestoval jsem s nimi celou Francii. Díky nim jsem měl taky premiéru v Národním divadle jako trojitý komparzista v Glassově verzi opery Kráska a zvíře. Bráchy i celou tu jejich kamarádskou partu šikovných lidí, kteří s nimi dělají Divadlo bratří Formanů, jsem si oblíbil. A o jejich nejnovějším společném kusu s názvem Deadtown jsem natočil dokumentární film s názvem Deadtown aneb Cesta tam a zase zpátky.
LN: Petr Forman o svém otci řekl v rozhovoru pro Pátek LN, že uměl „skvěle, nevypočítavě jednat s lidmi“. Jednal tak se všemi, i s těmi opravdu slavnými, jako byl třeba Jack Nicholson?
Řekl bych, že Miloš uměl prostě srdečně jednat s lidmi, ať to byl poslední osvětlovač, či hlavní hvězda na place. Jednal s lidmi laskavě, přirozeně a s nadhledem. Byl vynikající vypravěč. A taky člověk, který toho hodně zažil, měl velké zkušenosti s překážkami osudu a věděl, co chce. Když to někdy nevěděl, nepoznala byste to. A jeho nadšení pro natáčený film se vždy přenášelo na všechnykolem. Skvělý představitel Salieriho z Amadea, Fahrid Murray Abraham, v jednom rozhovoru řekl: „Miloš udělá všechno, všechno na světě pro to, aby film dopadl co nejlépe.“
LN: V knize popisujete mnohé Formanovy večeře se slavnými lidmi, třeba s modelkou Helenou Houdovou či hokejovým brankářem Dominikem Haškem. Proč se s nimi scházel?
On byl společenský živel. Bavilo ho, že se díky své profesi a věhlasu může setkávat se zajímavými lidmi všech možných oborů. Vlastně tyto lidi obdivoval a respektoval. Ale tuhle zvídavost na lidi měl v sobě myslím odjakživa. Tak třeba se jednoho dne při své cestě Švýcarskem sebral a zajel za Charliem Chaplinem. Prostě u něj zazvonil, otevřela jeho tehdejší manželka Oona. Miloš se představil a řekl, že by rád pozdravil pana Chaplina. Nebyl zrovna doma. Tak si aspoň pohrál s Chaplinovými dětmi a zase odjel. A takhle přímočaře se setkával s mnoha hvězdami první velikosti, jako byli třeba Marlon Brando, Madonna, Henry Kissinger – mohl bych je vyjmenovávat dlouho. A lidé, ti slavní i obyčejní, ho měli velice rádi – právě proto, jaký byl: inteligentní, zábavný, srdečný, svůj. Když měl někoho rád, dal mu to najevo. A když ho někdo obtěžoval, dal mu to také dost přímo najevo. Zkrátka si nedělal násilí. Řekl bych ale, že si považoval setkání s nějakou hvězdou stejně jako třeba s dobrým kuchařem. I když zrovna toho kuchaře si možná nakonec víc užil.
LN: Mluvili jste spolu někdy i o ženách?
Já jsem samozřejmě obdivoval Milošovy úspěchy u žen, často slavných krásek stříbrného plátna. Vybavuju si, jak mi jednou řekl, že by chtěl vědět o ženách, co ví teď, ale aby mu bylo tak dvacet let. Ale když jsem se ho zeptal, co to je, co ví, řekl, že to je nepřenosná zkušenost. Utkvěla mi taky jeho věta, že člověk nemůže být jiný, než je, takže je prostě nejlepší být svůj. „Žena si stejně nakonec vybere sama,“ tvrdil.
Matka Radima Kratochvíla Věra Křesadlová s Milošem Formanem na snímku z roku 1994. Manželi byli v letech 1964 až 1999.
LN: Byl Miloš Forman šťastnější v New Yorku, kde měl krásný byt, nebo na venkově v Connecticutu?
To záleží, které období máte na mysli. Když byl v pracovním nasazení, tak mu zcela jistě víc vyhovoval New York. Jeho byt byl skvělý svou adresou i prostorností, s nádherným výhledem, New York mu ležel doslova u nohou. A když chtěl odpočívat, nebylo pro něj nic lepšího než klid venkovského sídla v Connecticutu. Tam prožil i léta svého filmového „důchodu“ a jeho poslední žena Martina se tam o něj vzorně starala.
LN: Změnila ho sláva?
Myslím, že on si svou slávu spíš užíval, než prožíval. Protože pocházel z obyčejných poměrů a prošel obtížným obdobím dospívání, kdy se jako sirotek musel stěhovat po příbuzných, odkázán na jejich dobrodiní. To, čím se stal, si musel odpracovat. To nebyla žádná náhoda, ale cesta plná překážek, která ho zocelila, takže se pak dokázal v americké „džungli“ prosadit. „Drž se toho snu“ – to byla ostatně jeho oblíbená věta. On byl outsider, který zvítězil. To bylo taky jeho zásadní téma životní i filmové. Ale možná je to vlastně téma každého člověka, každý se přece někdy ve svém životě dostane do střetu s nějakou větší mocí – institucí, systémem, osudem.... A pak záleží na tom, co s tím kdo udělá.
LN: Filmová publicistka Eva Zaoralová ve vaší knize vzpomíná, že Miloš Forman měl „mimořádnou schopnost soustředění“. Patřilo k tomu „soustředění na práci“ i to, že neměl moc času na svou rodinu?
Miloš je pro mě, alespoň co se týče práce a houževnatosti, určitě příkladem hodným následování. Ale nechci ho nekriticky glorifikovat. Například si myslím, že po jistý čas byla pro něj kariéra důležitější než rodina. Ale kdyby to tak nebylo, nebýval by se prosadil tak, jak se prosadil. Byla to vlastně daň za jeho úspěch. Na druhou stranu byla rodina postupem času pro něj stále důležitější a taky se pak snažil rodině ten dříve „ztracený“ čas nějak kompenzovat. Někdy, po skvělé večeři ve skvělé restauraci, se rozhlédl kolem a řekl: „Stálo to za to.“
LN: Jak prožíval stáří?
Já si myslím, že v jisté chvíli si řekl, že práce bylo dost a že si svůj čas v rámci možností bude užívat už jen podle svých představ. Takže se těšil z radostí všedního dne – z návštěvy přátel, dobrého jídla a pití, oblíbeného doutníčku… Nikdy jsem v té době neslyšel, že by si postěžoval na věk a obtíže s ním spojené nebo na někoho, kdo mu něco neblahého provedl, na politiku. Vlastně bych řekl, že nakonec dosáhl jakési nirvány, dospěl k velkému nadhledu. A ničím si už nenechal kazit poslední dny svého života.
LN: Stihli jste se rozloučit?
Měli jsme tu vzácnou možnost se s ním setkat přibližně půl roku před jeho odchodem (Miloš Forman zemřel 13. dubna 2018) – díky tomu, že jeho žena Martina nás všechny pozvala do Connecticutu, a to včetně mé maminky, která nebyla v Americe přes dvacet let. Na tuhle návštěvu nikdy nezapomenu. Máma začala vyprávět historky z mládí, Milošovi se rozzářily oči, vzpomínalo se zkrátka na staré dobré legendární časy, jichž byli součástí. Když jsme odcházeli, Miloš se na mě podíval a řekl: „Tak jsem tě, chlapče, zase rád viděl.“ – „Já tebe taky, Miloši,“ řekl jsem a bylo mi líto, že musím odejít. Po pravdě, jeho vidění světa mi moc chybí. Protože on byl přesvědčen, že vždycky existuje řešení, jen to člověk nesmí vzdát. Pro mnoho lidí je dneska legendou. Ale já za tou legendou pořád vidím toho kluka z ulice, mazaného, bystrého, drzého, vtipného – prostě frajera Formana.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
