Praktik nemá být jen dispečer. A vadí mi, je-li z roušek ideologie, říká muž, který nahradil Prymulu
Aleksi Šedo, děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
| foto:
Michal Šula,
MAFRA
Premium
Rozhovor
Náš zdravotní systém má problémy, ale rozhodně se nedá říct, že je potřeba ho rozbourat a postavit znova, říká nový první náměstek ministra zdravotnictví Aleksi Šedo, který ve funkci nahradil Romana Prymulu.
LN: Proč se píšete Aleksi, a ne Alex?
Narodil jsem se před 59 lety ve Finsku a notace jména je finská verze. Moji rodiče tam měli řadu přátel. Jeden z nich, nositel tohoto jména, byl jakýmsi mým kmotrem.
LN: Rodiče byli tedy Češi…
Ano, otec ve Finsku prodával auta, konkrétně škodovky.
LN: Vy jste byl nově jmenován náměstkem ministra zdravotnictví, ale ještě pořád jste i děkanem 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, že?
Mně končí druhé funkční období teď v srpnu, takže nový akademický rok bude už v rukou nového děkana. Na fakultě ale částečně zůstávám. Kontakt s reálným životem a odborníky medicíny je nezbytným východiskem mé další práce. Ostatně stejně to měli mí předchůdci, jak profesor (Roman – pozn. red.) Prymula, tak profesor (Josef – pozn. red.) Vymazal.
Asi bych měl říct, proč jsem to náměstkování po profesorovi Prymulovi přijal. Jako Asociace děkanů lékařských fakult jsme velmi úzce spolupracovali s ministerstvem zdravotnictví a také s ministerstvem školství na projektu podpory medicínského školství. Myslím, že to zafungovalo velmi dobře. Podpory se lékařským fakultám dostalo, takže jsme mohli trochu lépe zaplatit lidi a hlavně přijmout víc uchazečů o studium. Takže když se na mě pan ministr zdravotnictví obrátil s tím, že bych se o tu funkci měl ucházet, cítil jsem určitý závazek.
LN: Takže vaše zkušenost se současným ministrem je dobrá?
Ano, velmi dobrá. A i když k ministerstvu zdravotnictví mohou být nejrůznější výhrady, já pozoruji v zásadě pozitivní přístup k celému medicínskému stavu. Pozitivnější než kdy předtím.
LN: Stačilo ve věci medicínského školství jednat s ministry? Nebylo třeba také zásahu premiéra Andreje Babiše?
S premiérem jsem se jako děkan několikrát setkal právě v souvislosti s tím programem. Jeho věcnost jsem ocenil.
LN: Co bude vaším hlavním úkolem jako „prvního“ náměstka ministerstva zdravotnictví?
Tato funkce má definičně dost široký záběr, primárně je to ale náměstek pro zdravotní péči. Má tedy na starost její kvalitu a dostupnost. Zároveň nejde jen o současnost, ale i o to, aby se ta péče mohla rozvíjet i za pět deset let. Takže tam patří i vzdělávání včetně toho popromočního, tedy specializačního, a medicínská věda. A jde i o elektronizaci systému. Což musí jít ruku v ruce s ostatními resorty.
LN: Je na našem zdravotnickém systému něco, co je potřeba dělat jinak? Nebo: dělají to někde lépe než my?
Myslím, že můžeme být na náš zdravotnický systém a odborníky v něm dost pyšní. Samozřejmě je řada problémů, některé faktické a systémové, některé relativní v závislosti na té které profesní či zájmové skupině či politické interpretaci. Když ovšem porovnáme péči o pacienty u nás a v dalších opravdu prosperujících státech kolem, tak náš systém obstojí velmi dobře.
LN: Jsou i tací, kdo říkají, že je nejlepší.
To bych si takhle říct netroufl, protože všechny systémy neznám, ale rozhodně patří mezi špičkové.
LN: Může to být tím, že se u nás ještě míchá socialistický způsob zdravotní péče s tím novým, modernějším, ale i tržnějším?
Fakt je, že socialistická péče byla dostupná, avšak dost nuzná, zatížená spoustou politických vlivů. Dostupnost zdravotní péče je u nás velmi dobrá pořád. Moje dcera žije řadu let ve Francii a vím, že když tam potřebujete lékařskou péči, nemáte to úplně jednoduché, o Anglii netřeba asi ani mluvit a víme, jak to bylo teď s koronavirem ve Spojených státech; tam se ovšem jedná o zcela jinou koncepci financování zdravotnictví.
Takže jakkoliv nic není ideální, myslím, že co do dostupnosti si nemůžeme stěžovat. A naši lékaři jsou velmi dobře připraveni. Také je po nich poptávka v zahraničí, kde rádi sáhnou po odbornících, kteří jsou dobří a přitom je přijdou laciněji, protože příprava na medicínské profese je nejen náročná, ale i drahá.
Abych to uzavřel, náš zdravotní systém má problémy, ale rozhodně se nedá říct, že je potřeba ho rozbourat a postavit znova.
LN: Pokud vím, ministerstvo zdravotnictví pracuje na reformě primární zdravotní péče. A vy v tom máte pokračovat. O co vlastně jde?
Zjednodušeně řečeno, jde zejména o to, abychom maximálně využili kompetence praktických lékařů. Praktický lékař má být ten, kdo umí, a hlavně může základní vyšetření provést, dlouhodobě o pacienta pečovat a kdo racionálně směruje pacienta do další cesty zdravotnickým systémem.
LN: On něco z toho nemohl nebo ještě nemůže?
Tam byly limity, například v tom, co může a co už nemůže předepisovat, jaká vyšetření může provádět; to jsou věci, které mají být podrobeny kvalifikované diskusi.
LN: Dá se říct, že si někteří odborní lékaři drží něco jako monopol?
Spíš jde o to, aby si praktičtí lékaři dostatečně uvědomovali, kde ještě mají kompetenci a kde jejich kompetence končí, takže přichází na řadu specialista. Dialog mezi primární péčí a specialisty je důležitý i z ekonomického hlediska.
LN: Jak je vlastně financovaná primární péče? Podle počtu pacientů, které má doktor v kartotéce?
Ano, je to takzvaná kapitační platba, dalo by se říct podle počtu zaregistrovaných.
LN: Takže pro praktického lékaře je nejlepší pacient ten, který má u něj kartičku a nestůně….
Tak by se to dalo říct, ale nebyla by to úplná pravda, protože se zohledňují i některé výkony či věková struktura pacientů. U nás bývají ale hojně navštěvováni přímo specialisté. A když říkám přímo, myslím bez doporučení praktického lékaře, který by mohl docela dobře část problémů vyřešit sám.
LN: Myslíte, že jde člověk s výronem nebo zlomenou nohou hned k ortopedovi? To mi připadá docela logické…
Akutní závažné problémy jsou samozřejmě také řešeny cestou příjmových ambulancí nemocnic. Tam lépe posoudí, co patří na traumatologii, ortopedii či internu a další specializace, o nichž by laik třeba ani neuvažoval. Není ovšem logické, aby se pacient, kterého třeba bolí nárt, rozhodl vyrazit hned na specializované revmatologické pracoviště. Může potřebovat jiného specialistu nebo specialisty ve správném pořadí. Pacient by si sám neměl indikovat odborníka i proto, aby se neprováděla a zároveň nevykazovala vyšetření, která potřebná nejsou, a především proto, aby zbytečně „nebloudil“ systémem.
LN: Jde o to, aby se rozšířila kompetence praktických a dětských lékařů, nebo o to, aby je lidé neobcházeli?
O oboje. Je známo, že Česká republika patří mezi země s největším počtem návštěv u lékařů. A právě proto by to mělo být pod dohledem praktika, který má určovat smysluplnost.
LN: Myslíte, že by praktik či dětský praktik měli třeba při zánětu středního ucha píchat i bubínek?
Dneska už se bubínek běžně nepíchá. Ale ano, tohle jsou právě ty kompetence, které je potřeba jasně stanovit, aby praktik nemusel fungovat jenom jako jakýsi dispečer. Aby jeho obor byl opravdovou medicínou. Ono jde i o to, že málokterý lékař chce dělat pouhého dispečera. Naštěstí právě změny v kompetencích praktiků spolunastartovaly rozvoj zájmu mladých lékařů o tento obor.
LN: Jak to tedy je, máme dost lékařů, nebo ne?
Pokud porovnáváme počet pacientů na jednoho lékaře, patříme k zemím poměrně komfortním. Zrovna teď se ovšem ukazuje, jak ošidné jsou statistiky. Jiný počet lékařů je potřeba v klidných dobách a jiný v dobách, jako je ta covidová. Ano, návštěv u privátních specialistů máme až moc, ale v nemocnicích se lékařů leckde nedostává. Ono to má svou lidskou logiku. Privát například znamená práci od–do, což v nemocnici neplatí.
LN: Máme málo nemocničních lékařů?
Zatím se to takhle ještě říct nedá, také záleží na regionu, ale my se obáváme, aby se to nestalo, protože mnozí atakují šedesátku.
LN: Platí to i o prakticích?
Bohužel ano a zejména o pediatrech.
LN: Je medicína hodně feminizovaná?
Fakt je, že na lékařské fakulty se hlásí víc žen než mužů a víc jich taky absolvuje. Z hlediska odbornosti žádný problém. Ženy ale bývají taky – a to naštěstí! – matky. Většinou nemohou pracovat nepřetržitě. S tím je potřeba počítat. Lékařů prostě musí být víc.
LN: Projevila se finanční injekce státu lékařským fakultám na zvýšení počtu přijímaných?
Ano, ten program se povedl, už druhým rokem přijímáme víc studentů. Nás potěšilo, že taky vzrostl zájem o studium medicíny.
LN: Ale zájem byl přece vždycky mnohonásobně větší než kapacita prvních ročníků.
Byl, ale jeden čas stagnoval, možná i v souvislosti s klesající populační křivkou. Teď roste.
LN: Zlepšují se výsledky přijímacích testů?
Jsou víceméně stabilní, ačkoliv právě letos jsme zaznamenali určitý pokles. Snad to bude jen jednorázový výkyv covidové doby.
LN: Dá se z přijímaček či známek ze střední školy usoudit, jaký doktor z uchazeče vyroste?
S určitou pravděpodobností dá. Všeobecně se ví, že ti, kdo mají dobré výsledky předakademické, mívají i dobré výsledky akademické a zvládnou náročné studium. Jistě to neplatí bez výhrady, někdo může být jenom takzvaný šprt, ale špatné výsledky zase mohou znamenat, že je dotyčný lempl. Velmi důležité jsou ovšem i další osobnostní vlastnosti, které přijímačky prověřit nemohou.
LN: Trvá de facto deset let, než se z člověka stane plnohodnotný lékař. Přitom poznatků přibývá každý den. Nebude časem potřeba, aby si medici vybírali už během studia, na co se zaměří?
Medicína je zkušenostní obor, takže kvalifikace se neuzavírá ani po těch deseti letech. Penzum poznatků je nekonečné, ale jejich fragment předávaný výukou je, aniž bychom se na tom domlouvali, na celém světě dost podobný. Příliš se proto neliší ani délka vzdělávání. Kurikula se ovšem pravidelně aktualizují a nové poznatky neznamenají vždycky jenom informace navíc. Často prostě jen nahradí ty staré.
Ale hlavně, víc se zohledňují souvislosti. Dneska už se nedíváme jen na nádor prsu nebo plic, ale díváme se na nádorové onemocnění, které má takovou a takovou podstatu, a tudíž je možné jeho léčbu individualizovat. Nedávno se dokonce řešilo, jestli se nemá vrátit studium zubního lékařství z dnešních pěti let zase na šest, protože stomatologičtí pacienti mohou zároveň být také diabetiky, hypertoniky, dostávají anestezii…
LN: Vraťme se k množství absolventů. Bude jich tedy víc?
Teď několik let ano. Aby se snížil průměrný věk lékařů a nedošlo k propadu jejich počtu.
LN: A možná i rozmístění, ne?
Taky.
LN: Není v té souvislosti škoda, že ostravská medicína nemůže letos přijímat nové uchazeče, protože přišla o akreditaci?
Škoda to určitě je, ale ta škola bohužel nesplnila podmínky akreditace.
LN: Personálně?
Tam byly, jak známo, i problémy v přijímacím řízení. Ale ano, teď hlavně personálně.
LN: To znamená, že jim chybějí špičkoví profesoři? Vždyť ti většinou stejně moc neučí.
Jistě, ale profesoři a docenti jsou garanti akademického rozvoje: kvality studijních plánů, akreditací oborů, vedou týmy a připravují budoucí oborovou elitu.
LN: Takže vy jim nedáváte velkou šanci?
Myslím, že se musejí vyvodit důsledky z toho, co se tam dlouhodobě dělo. A pak je řada modelů, které lze nějakým způsobem aplikovat. Vždyť plzeňská lékařská fakulta Univerzity Karlovy bývala původně jen větví 1. lékařské fakulty v Praze. Teprve časem získala status samostatné fakulty.
LN: Vraťme se k vašemu úkolu na ministerstvu. Máte nějakou konkrétní prioritu?
Rád bych dořešil turbulence kolem specializačního vzdělávání.
LN: Tedy atestací?
Ano, atestací. Komplikovanost je mimo jiné dána střetáváním mnoha hlasů: Lékařská komora, odborné společnosti, ministerstvo, fakulty, spolek Mladí lékaři. Musím říct, že právě Mladí lékaři přinášejí velmi realistický pohled na věc.
LN: O co jsou spory?
Těch je mnoho. V poslední době v souvislosti s akreditacemi specializačního vzdělávání a rezidenčními místy. Například řešíme, zda školitel musí mít plný úvazek v nemocnici.
LN: Co vy myslíte?
Že nemůžeme ze školitelství vyřadit špičkově kvalifikované kolegy, kteří pracují na klinikách, dokonce jsou třeba jejich přednosty, ale většinu úvazku mají od lékařské fakulty, takže úvazek od od nemocnice mají nižší. To jsou podle mě zbytečné a systém poškozující formální bariéry.
LN: Bojíte se koronaviru?
Nejsem alarmista, ale mám před ním respekt. My jsme o něm dosud sice hodně věcí pochopili, ale pořád je nemálo biologických, imunologických či epidemiologických otazníků. Rozhodně si myslím, že jako stát bychom si zasloužili ocenění, jak jsme nástup toho onemocnění zvládli. Je zdokumentované, že vývoj onemocnění záležel na tom, jak včas nastavily jednotlivé státy příslušná opatření i jak jsou která opatření přínosná. Na druhé straně děláme i mnoho chyb: organizačních, komunikačních. Je to zcela nová situace, kdy záleží nejen na přijatých opatřeních, ale i na míře rozumných postojů nás všech. Mě osobně irituje, když se z epidemie dělá politické kolbiště a z roušek ideový postoj.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
