Přesto se tu a tam takový druh senzace podaří. Tentokrát jde konkrétně o unikátní dům Jana Kotěry. Experti přitom léta žili v domnění, že nikdy ani nevznikl.
Architekt, urbanista, designér, scénograf a pedagog Jan Kotěra (1871–1923), označovaný za zakladatele české moderní architektury, přišel na sklonku XIX. století do Prahy z vídeňských studií u prof. Otta Wagnera a po stipendijní cestě do Itálie. Hned – ve svých sedmadvaceti letech! – se stal profesorem uměleckoprůmyslové školy a současně získal svou první významnou pražskou zakázku: navrhl průčelí domu pro bankéře Lva Peterku a jeho paní Františku, včetně dekorace vestibulu i schodiště a zařízení bytu majitelů (dispoziční schéma stavby je dílem architekta Viléma Tierhiera).
  |
Peterkův dům na Václavském náměstí 12, dokončený v roce 1900, se stal malou senzací. S nadšením jej přijali zejména členové spolku Mánes, jehož byli Kotěra i Stanislav Sucharda, jeden z autorů výtvarné výzdoby průčelí, členy. Naopak pražští konzervativci na architekta, protože jim secese – nově nastupující styl, jejž stavba reprezentuje – přišla do historické Prahy nevhodná, navíc ji autor přinesl z Vídně, což českým nacionalistům vadilo. Když totéž provedl ve stejné době Kotěrův předchůdce na Umprum Friedrich Ohmann, projektant paláce Corso a hotelu Central, připadalo jim to méně pobuřující, protože Ohmann byl Němec. Ale mladý Čech, který se neinspiruje domácími zdroji, to jim připadalo svatokrádežné. Nebylo jim to ovšem nic platné, neboť nový styl se nakonec prosadil.
Sám Kotěra ale musel čekat na další větší zakázku tři dlouhé roky. Stal se jí pak v roce 1903 Okresní dům v Hradci Králové. Mezitím se věnoval především svým studentům. V roce 1902 vydal u vídeňského Antona Schrolla knihu Práce mé a mých žáků 1898–1901, v níž najdeme mimo jiné i několik snímků z výzdoby jeho první pražské stavby. Kromě toho navrhoval interiéry, drobný design, scénografii pro Národní divadlo a spolupracoval s Ringhofferovými závody na projektech kolejových vozidel (nádherná je třeba jeho „primátorská“ tramvaj č. 200, kterou dnes můžete obdivovat v Muzeu městské hromadné dopravy ve střešovické vozovně).
Navrácená secese
V neposlední řadě také v tomto mezičase Kotěra projektoval víkendové domky pro své přátele: Trmalovu vilu v pražských Strašnicích, Herbenův domek v Hostišově nebo Fröhlichovu vilku v Černošicích. K větším objektům pak patří Tondrova vila v rakouském St. Gilgenu a Máchův dům v Bechyni i první – provizorní – letní sídlo Karla Kramáře na Krymu. Všechny tyto objekty charakterizuje vliv hnutí Arts and Crafts (pohodlný a praktický rodinný dům se schodišťovou halou), vídeňské secese i invenční citace z odkazu lidové architektury, nejvíce asi patrná u Trmalovy vily. Celá tato řada vrcholí domem s ateliérem pro přítele Stanislava Suchardu v Praze-Bubenči z let 1904–1907, který svým střízlivým řešením stojí již na prahu jeho další – a dodejme vrcholné – tvůrčí etapy ve znamení asketické moderny.
V roce 1902 pak vypracoval ještě jeden návrh na letní dům. Šlo vlastně o radikální přestavbu menšího objektu. Stavebníky byli opět manželé Lev a Františka Peterkovi. V seznamu Kotěrových prací je však stále veden jako neprovedený. Jak se ovšem nyní ukázalo, není tomu tak. Jedinečná stavba byla objevena náhodou, když si Ing. Milan Kožíšek se svou paní Zorou zakoupili před časem v Tichém údolí pražského satelitu Roztoky nepříliš vzhledný domek se zahradou a altánem. Ve chvíli, kdy k němu získali i dokumentaci, se nestačili divit.
Původní plány, zjevně nakreslené Kotěrou, byly provedeny v secesních formách ve stylu prací Otta Wagnera. „Ježto při stavbě nových konstrukcí užito býti má“, jak uvádí dokumentace, předkládali majitelé pro stavební povolení i statický posudek stavební firmy.
Stavba s plochou střechou byla navržena jako železobetonový skelet opláštěný korkovými deskami. Rovněž střecha je vytvořena z železobetonových žeber vyplněných korkovou izolací. Jednoduchá patrová stavba měla na průčelí ze světlé vápenné omítky působivou secesní dekoraci a byla zakončena výraznou římsou s motivem stylizovaných kovových věnců. Střecha byla tedy plochá, což byla u nás v té době naprostá rarita – vždyť za první plochostřeché obytné stavby se označují až dva víkendové domky v Černošicích od dalšího wagneriána, Františka Roitha, z let 1909–1910 a vila sochaře Františka Bílka na hradčanských bastionech (1910–1911). Z původní Kotěrovy budovy se zachovaly i některé prvky – například schodiště včetně zábradlí nebo vstupní dveře.
V meziválečném období byl domek bohužel radikálně přestavěn v konstruktivistickém stylu, v totalitní éře pak znovu adaptován až do banální formy se sedlovou střechou. Víceméně původní zůstal jen dřevěný zahradní altán.
Manželé Kožíškovi dlouho váhali, ale nakonec se rozhodli pro uvedení domku do secesní podoby s plným respektem k původní dokumentaci. Dílo se podařilo, a tak tu dnes máme jedinečný dokument o Kotěrově dosud neznámém raném díle. A spolu s tím také příklad citlivé rekonstrukce.
