Snese zdejší posametová architektura srovnání s vyspělými zeměmi Evropy? A jak ji vlastně vnímají na západ od Šumavy? Autor těchto řádek se domnívá, že po určité stagnaci a rozpačitém rozjezdu v devadesátých letech lze dnešní stav označit za dobrý. Přísnější měřítka samozřejmě snese jen určitá část produkce, jinak tomu ale vlastně nebývalo nikdy. Listopad 1989 přinesl zcela zásadní zlom. Architekti si konečně mohli založit vlastní studia nebo začali pracovat v soukromých ateliérech svých kolegů a nebyli už odkázáni na práci ve velkých projektových ústavech. Samozřejmě ne všichni uspěli, zejména finanční krize trh před deseti roky důkladně pročistila.
  |
Rapidně se zvýšily také počty absolventů architektury. Pro srovnání: v meziválečné éře se dal obor studovat na technikách – české a německé – v Praze a Brně, krom toho ještě na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění. Ročně tato učiliště absolvovalo kolem padesáti lidí. V sedmdesátých letech byla sestava škol obdobná, zmizely samozřejmě ty německé. Absolventů bylo kolem 140 ročně.
Dnes vedle architektonických fakult ČVUT a VUT, umprum a AVU lze obor studovat i na stavebních fakultách v Praze, Brně a Ostravě, dále je tu nová technika v Liberci a také soukromá škola Archip v Praze. A to ještě mohou adepti bez problémů studovat obor v zahraničí. Úhrnem tyto školy každý rok opouští kolem sedmi stovek absolventů! Přitom se moc nestaví, a lze tedy předpokládat, že valná většina z nich se nakonec věnuje jiným profesím – designu nebo pedagogické práci, případně odcházejí do ciziny.
Pro studenty a mladé architekty není dnes problém cestovat a nechat se zaměstnat v zahraničních studiích, včetně těch renomovaných. Pracovat a sbírat cenné zkušenosti venku tedy lze. Horší je to v opačném směru. Nějací stážisté sice u nás působí, mnoho jich ale bohužel není.
A vítězem se stává...
Problém je rovněž se soutěžemi, které jsou solí profese. Za první republiky i v šedesátých let jich bylo vypisováno velké množství. Dnes se jich ovšem zoufale nedostává, což je dáno i komplikovaným systémem a složitostí aktuálního soutěžního řádu. Výsledkem je smutný fakt, že jen málokterý návrh dnes projde bez újmy hodnocením, což často ústí v konflikty a někdy i v žaloby, které podávají neúspěšní uchazeči. Takový stav logicky odrazuje investory od toho, aby vůbec nějaké soutěže vypisovali a bludný kruh se tak uzavírá.
Přitom by stačilo, kdyby republika přejala univerzální a přehledný systém Mezinárodní unie architektů, který by mohl přilákat i zahraniční kompetenty. Tedy přesně ten životodárný typ konkurence, kterou by zdejší do sebe zahleděná scéna tolik potřebovala.
Reziduem dob minulých jsou i zastaralé normy a vyhlášky. Kdysi byly šité na míru výstavbě panelových sídlišť, a nijak tedy nepřekvapuje, že nemohou najít společnou řeč s klasickou zástavbou. Samostatný problém pak představuje územní plánování a samozřejmě i největší bolest: neúměrně dlouhý schvalovací proces, zatížený navíc ve světě nevídanou mírou byrokracie.
Staví se málo, opatrně a chybí hvězdy, jakými byli za první republiky třeba architekti Kotěra, Gočár, Janák, Fuchs či Krejcar. Šlo o všeobecně respektované osobnosti s mimořádným kreditem nejen doma, ale i v zahraničí. Živě o tom svědčí například korespondence, která se dochovala v Kotěrově pozůstalosti. Na mnoha obálkách dopisů, které mu byly adresovány z různých zemí, bylo napsáno pouze prof. Jan Kotěra, Praha.
Podobného respektu lze dnes dosáhnout jen v případě, že budou naši přední projektanti navrhovat stavby v zahraničí, účastnit se tam soutěží a zasedat v porotách. To se zatím bohužel vesměs neděje, nepočítáme-li osobnosti, jako je Eva Jiřičná, která má svůj ateliér nejen v Praze, ale i v Londýně.
Když studenti sní
Několik sobot po sobě jsme zde sledovali vývoj architektonických směrů. S těmi novými se doslova roztrhl pytel.
Devadesátým letům dominovala pestrá a hravá postmoderna, až nakonec zdegenerovala v samoúčelných exhibicích. Souběžně se architekti pokoušeli navázat na poslední heroické období české architektury, jímž byl funkcionalismus. Jeho napodobování je však paradoxně zase formou postmodernismu, který si libuje v citacích.
Další alternativou je styl hi-tech, který pracuje s „kosmickými“ materiály – ocelí, sklem, sofistikovanými plasty. Ten však u nás – kromě Jiřičné – nemá moc příznivců. Ty si získal spíše minimalismus, zejména ten švýcarský. Jeho střízlivost může být působivá, vyžaduje ale dokonalé provedení. Připomínku zaslouží také organická architektura, kterou pěstoval nejen zesnulý Jan Kaplický, ale i „český Calatrava“ Patrik Kotas se svými dopravními stavbami. A konečně je tu i poslední výstřel: neofuturismus nedávno zesnulé Zahy Hadid. Ten se však u nás zatím objevuje spíš ve studentských vizích.
