31. října 2018 6:34 Lidovky.cz > Relax > Design

Stavte bojovně, stavte radostně. Ikonické stavby sorely nejenom v Praze

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ikonické stavby sorely v Praze: a hotel International v Podbabě (architekt... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ikonické stavby sorely v Praze: a hotel International v Podbabě (architekt... | foto:  Michal Šula, MAFRA

Za uplynulých sto let formovali tvář republiky politici, vědci, umělci i vojáci. Snad nejvýrazněji se ale na její fyzické podobě podíleli architekti. Krátký seriál připomíná styly, které na našem území po roce 1918 dominovaly. A také jména těch, kdo jim na rýsovacích prknech dávali konkrétní podobu. Dnešní pokračování je věnováno neblaze proslulé sorele.

Nástup stalinismu po únorovém puči v roce 1948 znamenal současně i konec československého avantgardního umění. Totalitní režimy obecně nemají moderní umělecké směry v lásce, jak už prokázal nástup nacismu v Německu nebo Stalinova éra v Sovětském svazu, který se pro gottwaldovské Československo stal vzorem. Jediným přípustným stavebním stylem se tak rázem stal takzvaný socialistický realismus, jehož teoretické základy ve třicátých letech položil maršál A. A. Ždanov – symptomaticky voják.

Podle Ždanovových tezí má být umění srozumitelné prostému člověku, má být realistické a zabývat se tématy, jako je oslava hrdinství sovětského lidu, radost z budování komunismu, pohled na život pracujících a samozřejmě adorace čelných představitelů režimu v čele s generalissimem Stalinem. Umění má být bojovné a radostné, hlásal Ždanov.

Ikonické stavby sorely v Praze: hotel Jalta na Václavském náměstí od Antonína...
Socialistické město Ostrava-Poruba bylo dílem skupiny architektů vedených...

Moderní styly – impresionismem počínaje a abstrakcí konče – byly označeny za individualistické, kosmopolitní, prostému lidu nesrozumitelné a elitářské. Umělci, kteří takové nazírání na svět odmítali, skončili rychle v gulagu. Někteří tam strávili dlouhá léta, na jiné čekala poprava a další odešli ze světa raději dobrovolně. Emigrovat stihli jenom ti, kteří měli štěstí. Díla všech postižených byla ničena nebo alespoň odstraněna do depozitářů a jména tvůrců orwellovsky vymazána.

Pronásledováni přitom byli i dříve adorovaní příslušníci levicové avantgardy, pokud včas neprovedli soudružskou sebekritiku a nezačali tvořit ve stalinském stylu. Ani pak si však nemohli být jisti, že uniknou temnému osudu. Pěkně o tom píše třeba Ilja Erenburg, který po příjezdu z Paříže v Moskvě marně hledal své někdejší přátele. Slehla se po nich zem a všichni, na něž kladivo čistek ještě nedopadlo, ta jména vytěsnili ze své paměti.

Nešetřete popelem

Neblahá situace se po takzvaném Vítězném únoru opakovala u nás i v dalších komunistických satelitech. Noví kariéristé cítili svou příležitost a často nešetřili ani někdejší druhy z komunistické strany nebo spolků, jako byla Levá fronta. Takový Karel Teige by mohl vyprávět.

Z meziválečné generace avantgardistů se nejrychleji zorientoval Jiří Kroha. Nejdříve si ovšem musel posypat hlavu popelem, neboť byl sám předním reprezentantem konstruktivismu. Kál se proto veřejně za svou někdejší „pomýlenost“ s níž se nechal „svést buržoazními teoretiky“ a svou (mimochodem pozoruhodnou) předválečnou tvorbu zavrhl. Jeho příklad ostatní projektanty vyděsil a stránky architektonického tisku se rychle začaly plnit texty, v nichž se autoři předháněli v sebemrskačství.

Výhodu ovšem měla nastupující generace, která mohla rovnou vplout do nových vod. Je třeba říci, že většina architektů nebyla novým předepsaným stylem, nazývaným zkráceně sorela nebo pejorativně (a samozřejmě neoficiálně) Stalinovo baroko, nijak nadšena. Kritika však byla velmi riskantní. Někteří tak dali raději přednost tvůrčí svobodě a emigrovali, mezi nimi i jeden z vůdčích zjevů meziválečné avantgardy Jaroslav Krejcar.

Za své samozřejmě vzala i éra soukromých ateliérů. Aby byli projektanti pod kontrolou, museli pracovat v nově založených ústavech, jež většinou nesly název Stavoprojekt. Zmizel také soukromý klient a s ním i témata jako rodinný nebo činžovní dům či sakrální architektura.

A jak měl socialistický realismus v architektuře vlastně vypadat? Jestliže byly zakázány avantgardní směry, bylo třeba se inspirovat v minulosti. Gotika a baroko byly ovšem spojovány s katolickou církví, proto se stala ideálním vzorem česká renesance. Na domech se tak začaly objevovat štíty i s takzvanými čučkami, lunetové římsy nebo stará technologie sgrafita. Výjevy ovšem zobrazovaly kolchoznice s klasy v náručí, dělníky s kladivy, vojáky nebo alespoň radostně si hrající děti. Oblíbené byly i motivy převzaté z lidové architektury. Směsnost takové ornamentiky nebylo možné přehlédnout a mnozí architekti ji vytvářeli s odporem. O tom, jak se vyvíjí tvorba na západ od našich hranic, se dozvídali málo – především v posměšných textech, ukazujících „zvrhlé a dekadentní umění“ Le Corbusiera. Což je pikantní paradox, neboť šlo o člena francouzské komunistické strany. Aby měli architekti dost příkladů, jak správně tvořit, vycházela tu vedle jediného domácího periodika Architektura ČSR také česká verze časopisu Sovětská architektura.

Ikonické stavby sorely v Praze: Stalinův pomník na Letné, odstřelený v roce...

Éra sorely byla naštěstí krátká. V tomto stylu bylo postaveno jen několik obytných souborů, ten nejznámější v OstravěPorubě nebo ve slovenské Nové Dubnici. Urbanismus byl ale ještě kompaktní, domy tvořily bloky s vnitřními dvory, byly tu hlavní třídy, náměstí i menší ulice. Stavby byly provedeny z cihel nebo tvárnic a opatřeny kvalitní omítkou, na umělecké výzdobě se nešetřilo. V takových domech se ovšem bydlelo lépe než v rozvolněné sídlištní zástavbě s paneláky, kterou přinesla následující etapa.

I ve stalinském stylu ovšem nakonec mohly vznikat kvalitní budovy, záleželo na schopnostech architekta. Za příklad lze považovat třeba hotel Jalta na Václavském náměstí od Antonína Tenzera, zatímco další ikona sorely – hotel International v pražské Podbabě byl jen kuriózní variací moskevských výškových paláců.

Symbolickou tečkou za neoblíbeným stylem se pak stal československý pavilon na světové výstavě v Bruselu 1958, který otevřel cesty nové svobodnější etapě našeho umění, spojené především se „zlatými šedesátými“.

  • 0Diskuse

Najdete na Lidovky.cz