Pondělí 16. května 2022, svátek má Přemysl
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Šedá léta normalizační a éra levných energií. Jak se stavělo?

Pohled Zdeňka Lukeše

  6:58
Za uplynulých sto let formovali tvář republiky politici, vědci, umělci i vojáci. Snad nejvýrazněji se ale na její fyzické podobě podíleli architekti. Krátký seriál připomíná styly, které na našem území po roce 1918 dominovaly. A také jména těch, kdo jim na rýsovacích prknech dávali konkrétní podobu. Po stavbách ze svěžích šedesátých let je dnešní díl věnován bezčasí let sedmdesátých a osmdesátých.

Panelstory. Paneláky zaplavily Československo od Aše až po Prešov. Lidé dostali malé byty s výtahy, dálkovým topením a teplou vodou, ale anonymní sídliště se nestala městem, nýbrž jednou velkou noclehárnou. O architektuře se většinou nedá mluvit, fádní struktuře se výstižně říkalo urbanismus jeřábových drah. (Snímek z října 1985 zachycuje výstavbu sídliště v severočeském Mostě). foto: ČTK

Po sovětské okupaci v srpnu 1968 se poměry na československé architektonické scéně počaly pomalu měnit. Následující dvě dekády nebyly radostné. Především se řada předních architektů rozhodla odejít do zahraničí a pracovat ve svobodném světě. Některým z nich jsme ostatně věnovali nedávno samostatný článek (Zapomeňte, kdo to stavěl, Orientace 1. září). 

Ti, kteří zůstali, se museli přizpůsobit poměrům. Svazy architektů (federální i republikové) ovládli dogmatici, kteří si začali vyřizovat účty s těmi, kdo se angažovali v předchozí éře a v nastalých normalizačních časech byli označeni za politicky nespolehlivé. Silné osobnosti, jako byli Karel Prager, Karel Hubáček, manželé Vladimír a Věra Machoninovi nebo Jan a Alena Šrámkovi či Karel Filsak, Jan Bočan a další, se sice dál mohly dostat k zajímavým zakázkám, ale byly odsunuty do takzvané šedé zóny – jejich práce téměř nebyly publikovány ani v odborném tisku a samozřejmě se nesměly dočkat žádných poct.

Postavte nám paláce

O atypické zakázky sice nebyla nouze, nicméně témata byla jiná, než ve svobodnějších šedesátých letech. Šlo o budovy krajských nebo okresních výborů KSČ, obchodní domy Prior, pražský Palác kultury (dnes Kongresové centrum) a zejména podniky zahraničního obchodu. 

Tyto administrativní paláce, budované zejména v hlavním městě, představovaly zajímavé téma: penězi se nešetřilo a někdy bylo dokonce možné zadat provedení stavby zahraničním firmám, zejména z někdejší Jugoslávie. Vyloučeni nebyli ale ani stavebníci z Itálie či třeba Švédska. Zejména po požáru Veletržního paláce v Holešovicích, kde řada těchto podniků sídlila, se s novostavbami roztrhl pytel. 

Nejen paneláky: Plastika Stanislava Libenského ve foyer Paláce kultury (arch....
Palác ČKD na Můstku v Praze od manželů Šrámkových.

V Praze tak vznikly některé nadstandardní stavby. Jmenujme třeba Motokov v Michli a Omnipol na Novém Městě (Zdeněk Kuna), Kovo v Holešovicích (Zdeněk Edel), Koospol ve Veleslavíně (Stanislav Franc – Jan Nováček – Vladimír Fencl), Unipetrol ve Vršovicích (Dagmar Šestáková – Zdenka Nováková). Mezi obchodními domy pak vynikají Kotva (Vladimír a Věra Machoninovi) a Máj (dnes My; John Eisler – Miroslav Masák – Martin Rajniš). 

Mimo metropoli pak především pardubický Prior od Růženy Žertové.
Převládajícím stylem, v němž byly tyto budovy navrženy, se stal brutalismus, který k nám s určitým zpožděním dorazil ze západní Evropy. Výše zmíněné stavby – a s nimi i řada dalších – představovaly slušný standard, problém byla ovšem kvalita jejich provedení a detail, pokud jejich realizace nebyla svěřena zahraničním firmám. 

Časem k těmto nešvarům navíc přibylo i několik dalších, z nich ovšem nelze vinit architekty. Stavělo se v éře levných energií a domy proto často nebyly dostatečně tepelně izolovány. Dnes mají tyto stavby velké tepelné ztráty a je třeba je zateplovat. Často se též využívaly materiály, které jsou dnes považovány za škodlivé, jako příklad lze uvést především azbest. Budovy rovněž nesplňují dnešní přísné normy, jejich provoz odpovídal dané době – například obchodní domy nabízely své zboží ve velkých nečleněných sálech, zatímco dnes vyžadují firmy oddělené a uzamykatelné kóje. Leccos lze vyřešit, ale často za cenu velkých nákladů, a proto raději někteří dnešní vlastníci dávají přednost demolici a náhradě starého objektu novým, protože oprava se jim nevyplatí.

Čas lidojemů

V totalitní éře se také velké finanční prostředky utopily v různých obskurních projektech, jako bylo budování obřího tajného krytu pro papaláše pod Pražským hradem (jeho první část vznikla již v Gottwaldově éře, další pak za Husáka). Pro potřeby vedoucích funkcionářů KSČ a jejich sjezdů a zasedání byl zase postaven pražský Palác kultury, překřtěný Pražany záhy na Lidojem nebo Bílou velrybu. Zahraniční návštěvy pak byly ubytovávány v dnes už neexistujícím „hotelu“ Praha na Hanspaulce, který vznikl záborem městského parku a připomínal Titanic mezi bárkami – tedy rodinnými domky v této zahradní čtvrti. 

Jisté oživení přinesl až konec osmdesátých let, kdy k nám pronikl postmoderní styl. Jeho vlajkovou lodí byla administrativní budova ČKD na pražském Můstku od manželů Jana a Aleny Šrámkových. Osvěžením byly i barevné geriatrické areály dvojice Jan Línek – Vlado Milunić, postavené sice z běžných panelů, ale originálně poskládaných. 

Kolonáda Hubáčkova Kulturního domu v Teplicích (Michal Brix a Otakar Binar)

Pravé sny architektů se ale odrážely spíše na výstavách, jako byla Malovaná architektura nebo Urbanita. Tam se fantazii meze nekladly. Představovaly ovšem až brutální kontrast s tím, co tehdejší době dominovalo – paneláky a sídliště, které pronikly do každého města i obce a vlamovat se nakonec začaly i do historických jader, jak k tomu zavelel předseda národního výboru Bavor z Dietlova seriálu Muž na radnici. Místo oprav starého bytového fondu tedy velkoplošné asanace. 

Přes veškerou snahu architektů nějak sídliště i jednotlivé stavby zlidštit, byla výsledkem paneláková šeď a jednotvárný urbanismus, jak jej kongeniálně vystihla režisérka Věra Chytilová ve své Panelstory (což byl mimochodem film, který se v Praze nesměl v kinech promítat). 

Zdaleka ne vše, co za normalizace vzniklo, je ovšem špatné. Jako příklad velmi zdařilé dopravní stavby může posloužit třeba pražské metro.

Autor:

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Češi řeší, čím topit. Proč bychom se neměli zbavovat plynového kotle?

Premium Plynu pro domácnosti by mělo být dosti při přerušení dodávek z Ruska. Nedostatkový plyn sice zdražuje, ale rychlý...

I vysokoškolák může být blbý, říká obávaný lovec z Novy Doktor Vševěd

Premium Na úspěchu televizní soutěže Na lovu má Jiří Martínek velký podíl. Diváci žasnou nad jeho znalostmi. On žasne taky –...

Mohlo by vás zajímat