Zásah pořádkových sil na Národní třídě v Praze proti demonstraci studentů, kteří požadovali politické změny. Zraněno bylo přes 560 lidí. | foto: ČTK
Volba kurzu 28 korun za dolar se ukázala jako dobré rozhodnutí, říká porevoluční ministr Dlouhý |
Petr Kamberský: Já se cpal, když hřmělo
Život je jeden veliký paradox. Co naplat, že jsem komunismus boural ze všech svých neomezených sil – ten pravý klimax mi proklouzl mezi prsty. Z Albertova jsem se svým bratrancem odešel půl hodiny po začátku, znechucen těmi davy svazáků, na pohřební hostinu tety Berty.
Petr Kamberský.
A tak zatímco moji kamarádi, zamilovaní do angličtiny, na sebe cestou z Vyšehradu pokřikovali, „To by mohl být turning point! – To JE turning point“, já usedal na židli v proslavené a předražené číně na Ípáku. Zatímco moje kamarádky probíhaly v podchodu na Národní uličkou ran, já do sebe soukal černé čínské vejce. A když pozdě večer volaly vyděšené maminky spolužáků, jestli nevím, co je s Pavlem a Petrem, sebejistě jsem jim vysvětloval, že se určitě nemohlo nic stát, protože na Albertově byly davy dětí z prominentních rodin. Samí svazáci, proti kterým by esenbáci nevztáhli obušek…
Bylo to prostě tak. Roky 1988 a 1989 byly pro mladého romantického jinocha úplným rájem na zemi. Četli jsme Svobodné slovo, protože se tam sem tam objevila i nějaká zpráva. Ve středu jsme si dávali „Běh třídou Politických vězňů za politické vězně“. Na jejím konci stojí pošta, odkud se pak posílaly koresponďáky skutečným politickým. Já ale nepochopil, proč se má psát před jménem datum narození, takže nikdy žádný nedošel. Ve čtvrtek jsme korzovali po Stromovce na demonstracích proti plánované výstavbě magistrály. To bylo taky vtipné: původně měly být každých čtrnáct dní, pak jsme se scházeli každý týden, ale „orgáni“ si toho už nevšimli, takže nás perlustrovali jen ob týden. K tomu diskusní večírky na Karlově mostě, bytové semináře u Petra Pitharta, sem tam nějaká ta petice, sprejování nápisů po zdech a občas velká demonstrace… Prostě velké ideály spojené s malým dobrodružstvím.
Malým proto, že jsme samozřejmě počítali s vyhozením ze škol, ale zároveň nevěřili, že by nás mohli zavřít. Krátkodobě zadržet, to bylo samozřejmě něco jiného.
Proti šedi předrevolučních ulic. Normalizace přinesla divoké nápady komunistických kádrů |
Největším hrdinou byl Tomáš. Když jsme podepsali Několik vět, byl jediným z celého našeho petičního archu, jehož jméno přečetli na Hlasu Ameriky. A kdyby jen to, on taky seděl pár hodin na služebně se Standou Devátým! Pro nás to tehdy bylo, jako by měl dneska video s Kovym nebo trénoval s Jardou Jágrem.
Nevynechali jsme jedinou příležitost. Jen ten 17. listopad nám nějak unikl. Protože, jak jsme oba s bratránkem na Albertově viděli na vlastní oči, nebyla to žádná pořádná demoška.
Ne, z tohohle mraku nekápne. Tím jsme si byli stopro jisti, plnou vahou svých nácti let.
RECENZE: Sametová s příchutí pesimismu. Amnestie je zmatený thriller z revoluce |
Kdybych chtěl události, zážitky a dojmy ze 17. listopadu 1989 shrnout provokativně, řekl bych, že toho dne se nic výjimečného, natož přelomového nestalo. Tedy nic přelomového pro ty, kteří chodili na protirežimní demonstrace už od 21. srpna 1988 a zažili jejich tvrdé rozhánění. Bylo jich dost – třeba 28. říjen 1988, Den lidských práv 10. prosince 1988 (ta jediná proběhla klidně, neboť v Praze dlel francouzský prezident Francois Mitterrand a normalizační režim se chtěl ukázat jako vstřícný), Palachův týden v lednu 1989, 21. srpen a 28. říjen 1989.
Z té řady 17. listopad 1989 nijak zvlášť nevyčníval. Policejní zásah byl tvrdší než jindy, ale zase ne o tolik než například ve čtvrtek 19. ledna za „palachiády“. Šel jsem se na Albertov osobně podívat. Jednak proto, že ta akce měla být velká a oficiálně krytá, což byla novinka, a pak proto, že nebylo jasné, v co se vyvine, ale i proto, že pražská přírodověda na Albertově byla jen o pár let dřív mojí alma mater. Nicméně nešel jsem tam s pocitem, že moje osobní účast ji může ovlivnit. V tom byl i jistý pocit úlevy.
Zbyněk Petráček.
Na výše zmíněné demonstrace jsme chodili, neboť byly otevřeně opoziční. S vědomím toho, že každá noha a ruka se počítá, že jde především o to, aby se v ulicích ukázaly tisíce lidí, ne jen nějaký hlouček. To před 30 lety zajistili už sami organizátoři, i když za cenu oficiálního razítka fakultního výboru Socialistického svazu mládeže. Ale to mohlo vadit jen jednotlivcům z řad opozice. Když říkám „opozice“, mám na mysli dosti široký proud – od „tvrdého jádra“ disentu kolem Charty 77 přes ty, kteří vydávali samizdatové tiskoviny, až po ty, kdo sice na pohled patřili mezi „mlčící většinu“, ale byli čím dál naštvanější i aktivnější.
Já jsem byl v partě samizdatové. V magazínu Revolver Revue a politickém dvouměsíčníku Sport (lehce parodický název, v podtitulu se sám označoval za „časopis pro kulturní a společenskou informaci“ a byl konkurencí samizdatových Lidových novin). Oficiální studentskou akci jsme necítili jako úplně svou vlastní, ale podívat se na ni, to zase ano. Nakonec byla z toho „podívat se“ cesta z Albertova až na Národní třídu, dokonce jsem tam jako na jediné demonstraci dostal pořádnou ránu pendrekem (v podloubí u Mikulandské ulice). Ale domů jsem jel s pocity spíše temnými, shrnul bych je asi takto: Tady to zůstane stejné, i když v Polsku už mají nekomunistickou vládu a v Berlíně strhli zeď.
V sobotu 18. listopadu jsem šel do práce, přesněji do suterénního ateliéru v Košířích, kde jsme skládali již vytištěné číslo Revolver Revue. Mluvilo se o demonstraci, ale nikoho z nás nenapadlo očekávat „něco“. Tedy až do večera, kdy Svobodná Evropa hlásila, že na Václavském náměstí se scházejí lidé, ale žádný mumraj okolo toho se neděje. A to už jsme zastříhali ušima.
Hezké dívky z Moskvy a troubení na trumpety. Jaké československé písně zaznívaly v roce 1989? |
Za předešlý rok a čtvrt si člověk již zvykl, že dějiště každé demonstrace bylo i den po ní střežené policií. A tohle se z onoho navyklého řádu věcí vymykalo. Už byla tma, sbalili jsme práci, sedli na autobus linky 123 a vyrazili do centra.
Jestli můžu mluvit o nějakém „tušení přelomu“, tak rozhodně ne 17. listopadu, ale až v této chvíli – v sobotu 18. listopadu 1989 někdy po 19. hodině. Chodili jsme po centru, zašli i na Václavské náměstí – a tam lidé za podezřelého klidu zapalovali „u koně“ svíčky. To bylo docela pochopitelné. Ale že široko daleko nebyl žádný policajt, to se už z dosavadního chápání vymykalo. Tam si člověk poprvé připustil, nejprve v duchu, pak i nahlas, že se něco zásadního mění, ba že se může stát něco přelomového.
Sedmnáctého listopadu jsem šla na Albertov de facto služebně. V redakci Svobodného slova jsem měla na starosti školství, tak mě vyslali na studentskou akci, ať přinesu zprávu. Problém byl, že neexistovaly mobilní telefony, takže bylo třeba vrátit se do redakce. Napsala jsem text tak, jak jsem byla zvyklá, tedy co nejpravdivěji, ale abych nepřekročila čáru, která by znamenala, že ho prostě nevydají a použijí ČTK. Domů k dětem jsem šla, když už jsem věděla, že demonstrace na Albertově skončila. Teprve za nějakou dobu potom přišel muž. Kordonem policistů na Národní třídě proklouzl s utrženými knoflíky.
Radka Kvačková.
V nejbližších týdnech a měsících stálo Svobodné slovo v centru sametové revoluce a zažilo své hvězdné chvíle. I když já jsem nepatřila k nejodvážnějším. Už dříve v 80. letech jsem sice chodila na demonstrace, podepisovala petice, smířila se kvůli tomu s možnou ztrátou zaměstnání a odepsala v duchu vydání své první knížky, která měla po dvou letech čekání vyjít. Ale když došlo ke skutečnému převratu, neosvědčila jsem akceschopnost.
„Víte, kde jste?“ šeptala jsem vyděšeně Martinu Paloušovi, který mne dal v listopadu 1989 vyvolat ke vchodu redakce ve třetím patře budovy Melantrichu s tím, že by se chartisti potřebovali dostat na balkon nad Václavským náměstím. Byla jsem přesvědčená, že když tam zůstanou ještě minutu, určitě na ně někdo zavolá policii – a ta mne vezme nejspíš taky s sebou.
Špatný odhad. Ještě toho dne odpoledne přijal delegaci Charty i s Václavem Havlem sám tehdejší šéfredaktor, jinak přeopatrný Mirek Mašek. A na balkon se revolucionáři dostali, jak známo, taky, byť ne přes redakci, neboť ta žádný neměla. Bylo potřeba dostat se o patro níž, ale i to se podařilo. Věděl snad někdo víc než já? Nebo aspoň tušil? Faktem je, že když jsem se na říjnové demonstraci snažila mírnit Petra Kučeru, aby se nedostal do rukou policie, říkal mi: „Když mě zavřou, tím líp…“ S balkonem pomohl nakonec on. Prostě tím, že strčil do dveří, které k němu vedly, nohu, takže je vystrašení pracovníci nakladatelství nemohli (nebo nechtěli?) před disidenty zavřít.
Těžko říct, proč si Martin Palouš (pokud si dobře pamatuji, doprovázel ho Ladislav Lis), vybral v první fázi boje o „balkon“ zrovna mne. Možná proto, že jsem se znala s některými dalšími členy jeho rodiny, možná proto, že jsem byla pravděpodobně první, kdo asi měsíc předtím zmínil jméno Václava Havla v oficiálních novinách bez pejorativního nádechu a odsuzujících adjektiv.
Rozumíme vašim obavám z Ruska. I 30 let po revoluci, konstatuje náměstek amerického ministerstva zahraničí |
V říjnu 1989 se mi totiž podařilo po dvaceti letech vyjet na Západ, a to na Frankfurtský knižní veletrh. Po návratu jsem napsala článek, který nereferoval o úspěších socialistické kultury na mezinárodním poli, jak bylo při takových příležitostech zvykem, ale připustil, že namísto úspěchů se Československo stalo za svůj přístup k samizdatové literatuře předmětem kritiky. Text, z něhož jsem se nakonec musela pro vydání vzdát jen asi dvou vět, vzbudil poměrně velký ohlas. Na chodbě redakce tehdejší Mladé fronty, která stále držela režimem vytčenou linii, prý dokonce někdo vyvěsil příslušnou stránku Svobodného slova na nástěnku a připsal pod to otázku: „Byla Mladá fronta na tomtéž veletrhu jako Svobodné slovo?“ Sympatizanti změn byli i v tomto mládežnickém deníku.
Nemá smysl popisovat události z listopadu roku 1989 podrobně, protože to udělali jiní (přímo o tom, co se dělo v redakci, napsala Irena Gerová). Možná by se ale mělo připomenout, že nebylo zdaleka hned jasné, jak převrat skončí. V Československu zůstávala pořád sovětská armáda a zprávy, které se v prvních dnech objevovaly, nezněly vždycky příznivě. Pamatuju si třeba na zděšení herečky Jany Hlaváčové, která přišla do redakce s Luďkem Munzarem a komusi telefonovala: „Přijďte, na Václavák, už se plní.“ A vzápětí výzvu rušila: „Ne, rozhodně nechoďte, je tu zpráva, že na Prahu jedou ruské tanky…“ Že je konec režimu, v němž jsem žila prakticky celý svůj dosavadní život, mi došlo na moje narozeniny 24. listopadu, když se zaplnila Letná.
V listopadu 1989 jsem byl studentem čtvrtého ročníku gymnázia Ohradní. Škola to byla na tehdejší poměry dost liberální, s učiteli se dalo o ledasčem mluvit. Když jsme nicméně v lednu 1989 se spolužáky vydali první číslo „ilegálního“ školního časopisu, rozmnoženého v počtu asi dvaceti výtisků na xeroxu, k němuž měl přístup otec jedné spolužačky, byl z toho velký průšvih. Hned druhý den museli rodiče všech autorů do školy, kde jim ředitel sdělil, že pokud se o věci dozví StB, musí od nás dát ruce pryč. Nedozvěděla, takže jsme mohli nejen dál studovat, ale v létě 1989 odjet na školní výlet do Moskvy. Atmosféra v sovětské metropoli byla mnohem svobodnější než v té československé.
Petr Zídek.
V pátek 17. listopadu ke konci vyučování varoval ředitel školy žáky školním rozhlasem, že pietní shromáždění k Mezinárodnímu dni studentstva se snaží zneužít jacísi živlové. Lepší reklamu akci na Albertově nemohl udělat. Z naší školy se demonstrace a následujícího pochodu účastnilo minimálně deset lidí. Vybavuji si, že některé projevy na Albertově byly dost opatrné, jiné radikálnější. Část lidí šla nejprve na Vyšehrad, jiní rovnou do centra. Ve Vyšehradské ulici průvod přehradili na několik desítek minut esenbáci, ale pak zátaras uvolnili. Když se šlo po nábřeží, vystupovali lidé z tramvají a přidávali se k nám. Atmosféra byla euforická.
Když šel průvod po Národní třídě kolem tehdejšího sídla Svazu spisovatelů, sledovali nás z jeho balkonu dost rozpačitě jeho funkcionáři. Poznal jsem mezi nimi Karla Sýse a chtěl k volání „Pište pravdu!“ připojit „I ty, Karle!“, ale neosmělil jsem se. Před policejní uzávěru na konci Národní jsem přišel se dvěma spolužáky v čele davu, ale naštěstí zase ne tak blízko, abychom stáli přímo proti těžkooděncům. Zhruba hodinu a půl do zásahu jsme strávili mezi podloubím Paláce Metro a několika zaparkovanými auty. Nebylo odtud moc dobře vidět, což byla výhoda, protože jsme zůstali ušetřeni pohledu na mlácení demonstrantů, kteří měli tu smůlu, že stáli přímo před kordonem.
Sametové oslavy v cizině: galakoncert, módní přehlídka, muzikál o Havlovi či demonstrace |
Když policajti dav stlačili, vypukla panika, myslím, že mnozí lezli i na auta. Při útěku před obušky jsem instinktivně zahnul do uličky podél Kaňkova paláce, druhá vedla podloubím, kde to prý bylo daleko horší. Dostal jsem symbolickou ránu pendrekem přes záda, první a poslední ve svém životě, a byl s mnoha dalšími vyplivnut v Mikulandské ulici. Odtud jsem šel na metro a jel domů. Večer jsem obvolával spolužáky, kteří tam byli se mnou, zda jsou v pořádku.
Když se snažím po třiceti letech rekonstruovat své tehdejší pocity, myslím, že mezi nimi dominoval jeden: že komunistický režim mně osobně vyhlásil válku a že kompromisní mír je vyloučen. A že teď je ta chvíle a je potřeba do toho jít naplno.
