Na covid se dívám jako na životní šanci, říká farář Jan Regner. Lidé podle něj získají nové schopnosti i zkušenosti
Kněz Jan Regner je členem olomoucké komunity a působí v akademické farnosti při kostele Panny Marie Sněžné (na snímku v tomto kostele). Rozhovor pro Lidové noviny.
| foto: Stanislav Heloňa,
MAFRA
Premium
Rozhovor
Praha -
Pandemie covidu přesunula na internet i církev. Je on-line víc než kdy dřív. Přenáší bohoslužby, lidé využívají přes internet také duchovní rozhovory nebo duchovní obnovu. „Ne všechno je ale přenosné,“ říká v rozhovoru pro Lidovky.cz olomoucký farář Jan Regner.
Lidovky.cz: Letošní Velikonoce budou jiné. Rodiny by se neměly stýkat, mezi okresy je uzávěra, nemělo by se ani koledovat. Je to příležitost prožít svátky jinak, trochu duchovněji?
Svátky mohou být v této nové konstelaci hlubší než kdy jindy. Člověk není tolik rozptylovaný od podstatných věcí, což může být ku prospěchu, co se duchovního života a prožívání svátků týče. Pokud člověk omezí přísun podnětů a informací, možná i proto, že má nyní méně možností, může se opravdu soustředit na to, co je pro něho nejdůležitější, co mu dává smysl a naplnění. Kvůli omezením jsme se už v postní době učili střídmosti.
JAN REGNER (1974)■ Vystudoval Střední odbornou školu uměleckořemeslnou v Praze. ■ Absolvoval Teologický konvikt v Litoměřicích a vojenskou službu. ■ V roce 1995 vstoupil k jezuitům. ■ Studoval filozofii v Krakově, krátce na Loyola University v New Orleans, postgraduálně fundamentální teologii ve Frankfurtu nad Mohanem. ■ V letech 2004 až 2007 působil v Praze při kostele Svatého Ignáce, později v akademické farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora a při kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí. ■ Od března 2018 je členem olomoucké komunity a farářem v akademické farnosti při kostele Panny Marie Sněžné. |
Lidovky.cz: Chápete v nějakém smyslu uplynulý rok jako rok půstu?
V určitém slova smyslu ano. Půst není jen nehostinná krajina bez vody a lidí, do které se člověk musí vydat. Ale třeba něco, co prožíváme ve vlastním srdci. I deprese může být svého druhu pouštní krajinou. Kdykoli jsme přinuceni projít nějakou úžinou nepříjemných okolností, které jsme nemohli ovlivnit, můžeme to prožívat jako poušť. V poušti se ale člověk nezabydluje, není to místo, kde bychom si postavili stan a řekli si, že je tam hezky a už tam zůstaneme. Naopak. Snažíme se pouští projít, jak nejlépe dovedeme, najít vláhu nebo dojít k nějakému cíli, který je většinou mimo poušť. Poušť ale může člověku dát příležitost k vnitřnímu zrání.
Ježíš sám se do ní vydal na dlouhou dobu a zcela dobrovolně. Byla vyhledávaná i řadou osobností v jeho době. Právě proto, aby si člověk ujasnil základní otázky svého života, aby se ukáznil a soustředil na cíl, ke kterému směřuje.
Lidovky.cz: O Velikonocích se mluví jako o symbolu zrození. Předpokládám, že ale nesou i poselství naděje…
Každý nový život je symbolem naděje. Když se díváme do kolébky, vidíme malého člověka, který má naplnit, co do něho mnozí vkládají. Každé Velikonoce mohou být znovuobnovením života v nás. Můžeme tomu říkat naděje, můžeme tomu říkat vztah k Bohu nebo duchovní život v širším slova smyslu. Něco, co nám dává zakotvení, abychom se nenechali vláčet okolnostmi, abychom nebyli jako stéblo ve větru, které se kývá podle toho, odkud zrovna vítr fouká. Někdo má kořen dostatečně hluboko a právě tam nachází vláhu pro své větve. On sám se pak může stát zdrojem naděje pro druhé.
Lidovky.cz: Po svátcích by se opatření měla rozvolnit. Platí letos více symbol naděje v souvislosti s Velikonocemi?
Určitě. Máme velkou naději, že to nebude trvat věčně a snad dojdeme i k dílčímu cíli, kdy se podmínky trochu rozvolní a budeme znovu žít normálně, setkávat se, chodit do divadel, kin a v plném počtu do kostelů. Naději však musíme najít trochu hlouběji. Pokud je rozvolnění jen očekáváním, může se stát, že toto očekávání vláda nenaplní, jak se už mnohokrát stalo.
Upínat se k očekáváním není vždy správná strategie. Opravdová naděje může vzejít i na spáleništi nenaplněných očekávání. Teprve tam často začíná naděje v tom nejhlubším slova smyslu. Pokud člověk nese naději v sobě, nemusí ho rozházet nenaplnění jeho očekávání. Naopak to dává impulz, aby sáhl do vlastního nitra a uvědomil si, co jeho životu dává kotvu.
Lidovky.cz: Jaký je postoj církve ke covidu? Je to trest, zkouška, možná příležitost obrátit se víc k duchovnímu životu?
Byl bych velmi opatrný k příliš velkohubým označením této krize. A krize to určitě je. Jenže je zároveň vždy životní šancí, jak říkal Carl Gustav Jung. Každá krize může být také zkouškou, protože zkouší naši vytrvalost, houževnatost. Ve chvíli, kdy jí procházíme, musíme opustit svou komfortní zónu. Právě ti, kteří to dokážou, se stávají hrdiny. Tak je to v každém čase nouze.
Lidovky.cz: O trestu tedy nemůže být řeč?
I taková interpretace se asi občas objeví. Nacházíme to i v Bibli, někteří berou neštěstí vždy jako Boží trest nebo varování. Na takové prvoplánové čtení událostí našeho života ale Ježíš nepřistoupil. Když mluví v Janově evangeliu o jednom slepci, říká, že nezhřešil on ani nikdo jiný, ale mají se na něm projevit Boží skutky.
Lidovky.cz: Kardinál Dominik Duka uvedl, že covid je uniklá biologická zbraň. Smýšlí tak o covidu většina lidí v církvi, nebo je to ojedinělý názor?
Rozhodně to není oficiální učení církve, spíš menšinový názor. Nejsem schopný říct, kolik lidí tomu věří. Já tento náhled nesdílím, ani nikdo z mého okolí. Je to podobné jako ve společnosti – vždy je dost lidí ochotných věřit konspiračním teoriím.
Lidovky.cz: Promítá se pandemie do zpovědí věřících? Je to něco, na co se ptají?
V určitém slova smyslu ano. Mnoha lidem covid nahání strach, dokonce i lidem věřícím. Pravda, je to teď trochu jiné než před rokem, kdy se někteří báli přijít do kostela. Atmosféra ve společnosti byla ale i tehdy jiná. Duchovní život je však třeba rozlišit od náboženské praxe, tu covid určitě ovlivnil.
Náboženská praxe je dnes limitovaná vládními omezeními, je tedy logické, že se to promítne do toho, jak člověk prožívá svoji víru. Stále se snažím věřící vyzývat, aby to vzali jako příležitost – když nemohou do kostela, mohou oslavit bohoslužbu doma s rodinou, přečíst si něco z Bible, chvíli se u toho zastavit, rozjímat nad vybraným textem ve vztahu k sobě, diskutovat o něm s ostatními, sdílet své potřeby. Spojit se třeba i ke společné modlitbě za to, co všechno danou rodinu trápí.
Jak jsem si ověřil, je to dobrý způsob, jak stmelit rodinné společenství, jak společně hledat smysl života. Mnoha rodinám, stejně jako některým jednotlivcům, hodně pomohlo uvědomění, že náboženská praxe není jediná forma, jak prožívat vztah k Bohu. Mnozí pochopili, že to na formálních rituálních úkonech nestojí, že jsou i hlubší cesty, jak věřit v Boha a žít duchovně. Koneckonců, my, křesťané, věříme, že navzdory všem omezením se nám Bůh dává ve své lásce neomezeně.
Lidovky.cz: Je změna náboženské praxe patrná i v tom, že se hledaly a hledají nové způsoby, jak praxi provádět?
Děláme přenosy bohoslužeb a máme i další iniciativy, které se snažíme přenést do virtuálního prostoru. Ne všechno je ale přenosné. Něco vyžaduje aktivní účast, což známe i z jiných činností ve společnosti nebo v životě každého. Ne vše lze online.
Lidovky.cz: Covid tedy v podstatě přemístil církev na internet?
Ano, covid přenesl mnoho aktivit do onlinového prostředí. Jsem v akademické farnosti a obvykle mám kostel plný mladých lidí, vysokoškolských studentů. Nyní je nás jen 35, což umožňuje limit deseti procent kapacity kostela. Ostatní jsou připojení online, přes sociální sítě či naši webovou stránku.
Kromě přenosů bohoslužeb na začátku se nyní snažíme lidem spíše nabízet nějaké zamyšlení, například během postní doby to byly duchovní impulzy. Mnoho společenství hledá způsoby, jak se k lidem dostat – a možná nám to svědčí. Uvědomujeme si, že to podstatné je možné, ať v osobním, nebo duchovním životě, a přes internet může leccos člověk nahradit.
Lidovky.cz: Znamená to také například setkávání s lidmi v nějaké užší formě?
Hodně lidí využilo například duchovní rozhovory, je jich ale méně, než bylo zvykem. Duchovní doprovázení je také možné provést touto formou, dokonce duchovní obnovu, čili setkání lidí, kteří se snaží prohloubit svůj spirituální život tím, že spolu meditují. Do jisté míry to lze. Ale například svátost smíření možná není, tam je osobní setkání naprosto nezbytné.
Lidé se snaží vyjít s tím, co je k dispozici. Každý se s tím potýká, jak umí a může. Jsou asi i tací, kteří to berou jako určitou záminku náboženskou praxi úplně odložit. Jsou to třeba lidé, pro něž to byla jen nějaká formální záležitost. A možná se tito lidé už nikdy do chrámů nevrátí. Vidím ale také mnoho lidí, kteří si díky covidu uvědomili, že jejich náboženská praxe byla dřív povrchní, a snaží se ji nějak prohloubit a najít jiné způsoby, jak žít duchovní život víc autenticky, ryze, opravdově.
Lidovky.cz: Obrací covid lidi k víře, nebo od víry? Vidíte to tak, že spíš k víře?
Pokud bychom mluvili o náboženské praxi, nedomnívám se, že by covid přivedl nějaké velké skupiny lidí do kostelů. Ale je to výzva, kterou mnozí využili k tomu, aby svůj postoj k duchovním věcem přehodnotili. Může to být jakési zniternění některých věcí, které pro ně předtím byly jen formální. Tohle vnímám a mohu to potvrdit i z mnoha duchovních rozhovorů, které jsem v poslední době vedl.
Mnoho lidí, s nimiž jsem mluvil, ztratilo práci, investice, blízkého. Ztráta je něco, co prožíváme velmi bolestně, něco, co nás velmi znejisťuje, čemu se chceme vyhnout, pokud můžeme. Někdy ale člověk tou ztrátou projít musí a hledá pak jistoty jinde, třeba v nějakém hlubším zakotvení či životním smyslu. Díky tomu získá sílu, aby pokojně nesl, co dennodenně prožívá.
Lidovky.cz: Říkal jste, že před rokem se lidé víc báli. To odráží situaci v celé společnosti, kdy obezřetnost opadá. Nyní je situace horší, umírají tisíce lidí. Čím to, že lidé covid přestali vnímat jako takovou hrozbu?
To je spíš otázka na psychologa nebo sociologa. Ze svého pohledu mohu jen říct, že lidé už jsou otrávení tím, že to trvá hodně dlouho, proto ztrácejí vnitřní disciplínu. Je to asi obranný mechanismus, který v sobě každý má. Když někdo delší dobu čelí extrémní situaci, stane se pro něho do jisté míry normální. Mohou o tom své vyprávět vězni, kteří byli dlouhou dobu v těžkých žalářích za totality. Člověk se adaptuje na novou situaci a snaží se hledat nové způsoby, jak tím vším projít bez větších ztrát. Jak přežít.
Lidovky.cz: Jaké si vzít z covidové pandemie ponaučení?
To je dobrá otázka. Částečně jsem na to asi odpověděl. Opravdu se na to dívám jako na životní šanci. Kdykoliv procházíme extrémní situací, můžeme si říct několik věcí. Zaprvé že jsme propojení, že se potřebujeme, že věci můžeme zvládnout, jen když budeme držet pospolu. To nám covid znovu připomíná. Každá společnost je silná jen natolik, nakolik je soudržná.
Druhá věc je jakási křehkost lidské existence. Někdy si v blahobytné společnosti připadáme, jako že nám nic nehrozí, že jistoty, které máme, jsou natolik pevné, že je nic nezničí. Ukazuje se ale, že naše jistoty jsou velmi křehké. Velice snadno o ně můžeme přijít.
Lidovky.cz: Je to ponaučení i pro církev?Myslím, že to je pro každého člověka stejné – a platí to určitě pro celou společnost. I pro církev platí, že potřebuje větší soudržnost, ryzost spirituality, ale také vědomí vlastní zranitelnosti a konečnosti. To vše nám pomáhá podívat se na život z pohledu věčnosti, jak říkali naši předkové. Když člověk uvízne v drobných situacích svého života, uniká mu někdy pohled na celek.
Lidovky.cz: A co ponaučení pro stát?
Pandemie vyvolala nové iniciativy, aspoň v první vlně jsme to cítili velice silně. Bylo to šití roušek, solidarita, která se ve společnosti vzedmula, obrovské množství dobrovolníků mezi skauty a zdravotníky. To všechno mi přijde pro naši společnost velmi nadějné. Až se vrátíme k normálnímu životu, zase se to vytratí, ale věřím, že ne zcela. Pro stát, pro naši společnost to může být dobrá devíza pro další život.
Lidovky.cz: Je to právě to, co tady covid zanechá?
Ano. Dají se zmínit některé praktické ohledy. Lidé získali určité schopnosti, nové zkušenosti, někdy velmi bolestné – i ty však mohou poučit. Jak říkají odborníci, společnost se na podobné pandemie musí připravit. I proto, že tou nejhorší pandemií by byla pandemie strachu. Kdybychom se nechali strachem ovládat, dovolili, aby byl strach kormidlem našeho života, bylo by to velmi zhoubné pro jednotlivce i celou společnost. Je třeba si uvědomit, že takové ohrožení může přijít a že budeme-li držet pohromadě, budeme schopní věci ustát.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
