Fakt, že se Lidové noviny v jediném týdnu hned dvakrát po sobě pocítily potřebu „obout“ se do mé osoby s uvedenou „kauzou Melodie“ a zveřejnily v těch dvou materiálech dosti nepravd a nesmyslů, je nutné na to zareagovat. Následující text obsahuje moje svědectví o té době a těch událostech. Každý čtenář nechť si svobodně učiní vlastní závěr.
Kauza vyznamenání: Zeman je dává divným lidem. A Žantovský je hroch, vzpomíná Černý s Klosem |
Generační výměna a politické pozadí
V prosinci 1983 došlo k (nepochybně mocensky motivované a velmi nedobré) změně v redakci hudebního měsíčníku Melodie, odešli redaktoři S. Titzl, Č. Klos a F. Horáček a s nimi externisté (mj. i J. Černý, J. Rejžek ad.) – zčásti do hudebního průmyslu (S. Titzl se stal šéfredaktorem vydavatelství Panton), zčásti do „konkurenčního“ Gramorevue, rovněž oficiálního hudebního měsíčníku (vydávaného státním podnikem Supraphon, oficiálním hudebním vydavatelstvím), tedy se srovnatelným politickým zázemím. Bylo by dobré oba listy porovnat a dojít snadno k závěru, že v obou se věrchuška snažila zavádět normalizační pop a redaktoři občas prosadili skutečnou hudbu. Pamětníkům jistě utkvěly v paměti nezapomenutelné politické úvodníky Petara Zapletala v Melodii před rokem 1984, kde s náležitou ideovou čistotou objasňoval úkoly, dané komunistickou stranou popkulturní frontě. Týž P.Zapletal pak krátce po r. 1989 nakrátko stanul v čele Melodie a zahájil tam neuvěřitelnou kádrovací masáž. Jak že se to říká? Zloděj křičí: Chyťte zloděje! Ale to jen na okraj.
Kauza vyznamenání: co napsal Petr Žantovský Janu Rejžkovi a co Jiří Černý odpověděl |
V říjnu 1984, tedy skoro rok po té změně, na níž jsem logicky neměl a nemohl mít nejmenší vliv, jak mi mnozí předhazují (například J. Černý a Č. Klos v LN – Orientace 4.11.2017), byl jsem studentem 1.ročníku FŽ UK), mi zavolala redaktorka Melodie Ivana Brumovská (dcera Aidy Brumovské, která textovala pro E. Olmerovou), dnes Peroutková (vdova po bubeníkovi Olympiku - říkám to proto, abychom se zhruba orientovali, kdo je kdo). Brumovská mě požádala, abych do Melodie začal psát jazzové recenze. To jsem také činil pak asi rok a půl. Má témata: Jazz Q., Jana Koubková, C & K Vocal, Jan Spálený, Vokalíza, Jazzové festivaly. Nic, za co bych se měl stydět. Zde je jedna lež vyslovená duetem Černý – Klos v Orientaci LN. Nikdy předtím (za jejich účinkování) jsem pro Melodii nic nepsal, a proto jsem těžko mohl hrát roli jakéhosi „zrádce ideálů“. Počátkem 80. let jsem byl členem Sekce mladé hudby při Svazu hudebníků, dojížděl jsem do Prahy na kurzy hudební publicistiky, kde přednášeli lidé jako Petr Dorůžka či Vlastimil Marek, a teprve jsem se připravoval profesně a odborně na budoucí seberealizaci v oboru.
BEZR: Medaili má i žurnalistický oportunista |
Jeden z velkých důvodů, proč jsem dodnes spojován s tehdejším „nepřátelským převzetím“ měsíčníku Melodie, vidím jinde: Lidé, kteří odešli zhruba rok před mým „příchodem“ - byl jsem externí autor, bez vazby na redakci a rozhodování - byli dost agresivní. Konkrétně Jan Rejžek, kterého jsem znal hodně dlouho předtím v poloze rozhodně nikoli nepřátelské (dodnes uchovávám jeho dopis, v němž mi – možná až přehnaně pochvalně - píše, jaký jsem skvělý autor a jak bych měl být vydáván). Pochopil jsem, že jde o mj. generační problém. Tito lidé žili v domnění, že jsou nenahraditelní – někdy se tomu říká elitářská pýcha. Proto je tak nadzvedlo, když se najednou vyrojili lidé o deset a víc let mladší se slušnými znalostmi a byli schopni je nahradit. A to nemluvím o sobě. Vybaví se mi třeba František Fiala (později šéfproducent EMI), Ivan Kytka (dopisovatel ČT v Londýně), Michal Huvar (později monografista Karla Kryla či Žalmana Lohonky) atd. Nevyjadřuji se k úrovni Melodie r. 1984, ta byla strašná, stejně jako celá ta kádrovácká akce tam, o tom není sporu. Ale na to jsme neměli vliv, ani „ti Černí a Rejžkové“, byť se dnes tváří jinak.
Chápu rozmrzelost bývalých redaktorů k mé osobě v této věci, ale vnímám ji do značné míry jako generační problém. Já jsem se politicky nikdy nijak neexponoval, nebyl jsem ničeho členem - dokonce jsem byl (myslím, že jediný) student v dějinách FŽ UK, který nebyl ani v SSM – na rozdíl od Rejžka a spol. Naopak, v archivu někdejšího ÚDV jsem si ověřil, že jsem byl většinu 80. let veden na StB jako podezřelá nepřátelská osoba, měl jsem na sebe nasazeného na fakultě osobního udavače, tu a tam jsem byl předvoláván na výslechy, protože jsem mj. taky vydával samizdat (vycházel ve východních Čechách s názvem ZUP, v roce 1983 jsem kvůli tomu byl vyšetřován StB, pochvalně o mně tehdy referovalo Rádio Svobodná Evropa) a podílel se na vydávání samizdatů jiných (Antagon, Runa, Sborník atd.)
To všechno lze snadno ověřit v archivech ÚDV(dnes patrně v gesci ÚSTR), a taky v Libri Prohibiti a dalších archivních místech, kde jsou k vidění samizdatové publikace té doby. Když mi dnes někdo říká, že jsem „normalizoval“ či dokonce „sloužil komunistům“, tak mě to jednak uráží, jednak uvádí k smíchu. Byť hodně hořkému. Prostě jsem měl částečně poněkud skrytý život, a protože nejsem ten typ, tak jsem se s tím nikdy po roce 1989 neměl potřebu chlubit, a to ani v době, kdy ostatní ze sebe dělali hrdiny jak na běžícím pásu.
„Melodické“ kádrování
V Melodii jsem si tedy jako dvaadvacetiletý (v pozici externisty) začínal dělat profesi jazzového publicisty, což je to, co jsem chtěl a kam jsem se orientoval (později jsem několik let psal do odborného jazzového časopisu Akcent). Mimochodem, z Melodie mě vyhnala redaktorka Olga Thámové v roce 1986 poté, co jsem do jednoho článku napsal, že považuji za špatnou známku kulturnosti, když v Praze není jediný otevřený jazzklub (Parnas zrušený, Metro a Reduta zavřené). Taková banalita stačila, nebo spíš byla záminkou. Ale i to jen na okraj.
Pak jsem do Melodie psal krátce v letech 1988 a 1989, kdy se jejím šéfem stal Jan Dobiáš (dříve Mladý svět, později TV Nova), který velmi rozumně přibíral rozmanité spolupracovníky (tehdy se tam, pokud se pamatuji, začala též objevovat jména jako V.Vlasák, V.Lindaur, P.Slabý a podobně). Dobiáš držel filosofii propojování lidí, ne jejich rozeštvávání.
Od Melodie mě pak znovu vyhnal až výše uvedený soudruh Zapletal, jenž do normalizační Melodie psal nadšené stranické úvodníky o budování socialismu plnými tvůrčími silami, po listopadu 89 v sobě objevil antikomunistu, stal se z něj vedoucí redaktor, kterému se podařilo Melodii v podstatě zabít. Nakonec ji koupil Karel Gott, a ten ji zavřel. Pohádky je konec.
Mea maxima culpa
V celém tom kolotoči okolností hodnotím jako výlučně svoji vinu jedinou věc, a to onen nešťastný dopis Rejžkovi, v němž jsem napsal, že se bez jejich trucování budoucnost obejde. To byl dopis hloupý, psaný v záchvatu mladické a velice naivní pitomosti. V článku O. Bezra s J. Černým a Č. Klosem (Orientace LN 4. 11. 2017) se píše, že to byla nějaká moje kalkulace, neb jsem se chtěl někomu zavděčit a měl jsem to „promyšlené“. Neměl. Byl jsem mladý a pitomý. Uvěřil jsem tehdejšímu šéfredaktorovi (kterého ostatně pánové Klos a Černý popsali docela přesně), že dostojí svému slibu otisknout reakci „druhé strany“.
A také jsem obíhal bývalé autory (Černého ne, s tím jsem se osobně neznal a o jeho nactiutrhačném článku o mně jsem se dověděl, až když vyšel v samizdatových Lidových novinách o několik let později) s prosbou, aby znovu pro časopis psali, neboť jsou k tomu vrchovatě kompetentní. Lubomír Dorůžka už mi to nepotvrdí, ale jeho korespondence z té doby mluví za něj – dosud ji opatruji. Jeho syn Petr Dorůžka by mou snahu, byť marnou, potvrdit mohl. Ať se ho někdo zeptá, proč jsem jezdil k němu domů na Zelený pruh. Petr nikdy nepatřil k lidem nemluvícím pravdu. Věřím, že se nezměnil.
Příhody, o nichž se zmiňuje J. Černý v uvedeném článku, se prostě nepřihodily. Jeho jsem nikdy k ničemu nepřemlouval, protože nepamatuji, že bychom spolu kdy promluvili jediné slovo. Možná snad na polosoukromém večírku zjara 1990, kdy se vrátil z Kanady na skok Josef Škvorecký a děkoval mi, jak jsem v článku o jazzovém festivalu do týdeníku Tvorba už před listopadem propašoval citát z jeho knížky Ze života lepší společnosti. Černý tam byl, ale určitě jsem ho k ničemu nepřemlouval.
Stejně tak jsem nikdy nemluvil s (dnes žel již nežijícím) panem Františkem Horáčkem. Historka, kterou vypráví pan Klos, že mne Horáček do Melodie přivedl jako mladého autora, se nezakládá na pravdě. Byla to už zmíněná Brumovská o dost později., A mimochodem, pan Černý neříká pravdu ani v takovém detailu, když líčí, že onen (hloupý) otevřený dopis vznikl jako reakce na mé setkání s Janem Rejžkem v antikvariátě ve Skořepce. Kdeže, ten antikvariát tehdy sídlil v pasáži dnešní ČNB na Příkopě. Rejžek si tam chtěl koupit LP s Holanovými básněmi recitovanými Radovanem Lukavským. Nakonec tu desku vrátil do regálu, koupil jsem ji pak já a dodnes ji mám doma jako cennost. Aspoň v takových drobnostech by ten, kdo někoho z něčeho viní, měl být přesný.
Kdo je bez viny…
Když se ohlížím na tu sérii špíny, kterou na mě házejí v těchto dnech různí lidé jen proto, že jsem si dovolil s úctou a pokorou přijmout od prezidenta státní vyznamenání, dělím ty reakce v zásadě na tři typy. Jeden představují novináři o půl generace či ještě mladší, kteří „u toho“ tehdy nebyli, ale mají dost arogance, aby druhé soudili za rozhodování v době, v níž se oni sami ještě příliš rozhodovat nemuseli. Druhým typem je pan Klos, kterého se velice vážím pro jeho dlouholetou práci nejen na poli hudební žurnalistiky, ale také pro jeho působení v KRNAPu a později v Českém rozhlasu 6. To je člověk, kterému věřím, že myslí svou věc dobře a upřímně.
A konečně jsou to někdejší konjunkturalisté typu J. Černého, kteří celá dlouhá desetiletí působili v totalitních médiích (oč hnusnější byla normalizace 70. let oproti přestavbové druhé půli 80. let, snad ještě všichni víme). Tehdy Černý neměl žádný problém spolupracovat s médii vydávanými pod kuratelou komunistické strany (Československý rozhlas, týdeník ÚV ČSM Mladý svět, vydavatelství Panorama, státní podnik Supraphon). Neměl ani problém s tím přivlastnit si autorská práva své někdejší ženy Miroslavy Černé, později Filipové, ke knize Hvězdy tehdejších hitparád. Tu napsali společně (jako pokračování dříve vydané knížky Hvězdy světových mikrofonů), ale už nemohla vyjít pod jménem M. Černé, neboť ta se mezitím angažovala v disentu, a tudíž byla zcela vykázána z oficiální scény. Sám Černý tuto věc přiznává i na své vlastní webové stránce http://www.jiri-cerny.wbs.cz/): „Soud v roce 1995 rozhodl, že Miroslava Filipová–Černá je spoluautorkou knihy, a přiznal jí nárok na polovinu honoráře“
Příběh neprávem, přisvojeného autorství knihy Černých samojediným Jiřím Černým dosti přesně popisuje Andrej Stankovič v Revolver Revue č. 11/1998 v článku Falešné a pravé oběti a imunita prominentů (dostupné zde).
Cituji: „Věnujme se případu… v němž prominent, rovněž se falešně vydávající a vydávaný za oběť – a velkou částí demagogicky zpracované veřejnosti jako oběť i vskutku vnímaný –, uplatnil vůči oběti pravé analogické metody útlaku.
Neformální aliance prominentů se tu navíc dožaduje u veřejnoprávní instituce Českého rozhlasu –, aby zamhouřila oči a nerespektovala pravomocný rozsudek nad mužem odsouzeným pro autorský podvod, neboť v titulu společné knihy neuvedl jako svou spoluautorku manželku, s níž se mezitím rozvedl. Jde, jak všichni uhodli, o známého hudebního publicistu Jiřího Černého. Soud o spoluautorství začal ještě před listopadem 1989, kdy byla bývalá Černého manželka Miroslava Filipová pro své signatářství Charty 77 prakticky bez naděje na úspěch. Kauza se však zvrtla, i přesto, že Černý dovedl včas rozeznat dobové trendy a podpisem Několika vět využil politické nabídky pro tzv. šedou zónu; po listopadu pokračoval v dráze úspěšného hudebního publicisty. Soud rozhodl v tomto případě spravedlivě v jeho neprospěch, což ovšem nikterak neumenšilo Černého kariéru. Jen nepatrný pokus ředitele Českého rozhlasu Ježka omezit jeho působení v této veřejnoprávní instituci – stalo se tak poté, co v jednom svém diskusním pořadu Černý znovu neomaleně zaútočil na oběť svého někdejšího podvodu – vzbudil takovou bouři rozhořčení, že ředitel musel ustoupit před náporem masy Černého spřízněných duší, jejich rozčilených článků a výhružných dopisů, mj. i od těch, kteří svého času M. Filipovou vyhazovali z rozhlasu (např. nynějšího ředitele stanice Regina a dlouholetého komunisty Michala Novotného). Pojmům se dávají opačné významy, bývalí kádrováci hovoří o kádrování a Černý zase dnes prokazuje svou vděčnost za to, že byl před listopadem některými komunisty trpěn, což teď vydává za svou neohroženost. A všichni dohromady si zchladí žáhu na dávné oběti.“
A nabízí se ještě jeden citát, od člověka přímo z „jejich“ vlastních řad, Jana Rejžka. Toto napsal v článku Černého česká idyla v rubrice Poslední slovo (8.9.2005 Lidové noviny) :
„Abych vyšel vstříc názvu rubriky, pod niž se můj Diář přestěhoval, ztrácím zde poslední slovo s Jiřím Černým o jeho kamarádech, agentech StB, viz LN 5. 9. Jasná řeč archivně dochovaných okolností, za nichž byli k ochotné spolupráci získáni, a faktické obsahy jejich dobrovolných udavačských zpráv jsou pro něj jen „mechanickým vyjmenováváním kapitánů, přezdívek, hospod a dat schůzek“. Svatá prostoto! Černý se chová jako trucovité dítě, které si před nemilou pravdou zakryje oči, zacpe uši a realita dle jeho přání zrůžoví. Pak se ovšem takovému naivkovi lehce stane jako loni 26. 7. v LN, že slzí v nekrologu nad „nejoblíbenějším sousedem“, který měl „plný byt exilové literatury“. Aby neměl. Dokumentarista Radek Schovánek v Listech 2/2001 píše, že téhož muže „agenta s krycím jménem Bendy se podařilo nasadit do kanálu, který používal exilový nakladatel Daniel Strož k pašování knížek do Československa. Následně byla odhalena a rozprášena celá distribuční síť a někteří lidé byli potrestáni.“ Třeba Černý věří i tomu, že Elvis Presley nezemřel, nýbrž dodnes žije přestrojen v Ulánbátaru. A pokud jde o paměť, být Černým, moc bych se jí neoháněl. Těžký výpadek ho postihl ještě na sklonku normalizace, když „zapomněl“, že knihu Hvězdy tehdejších hitparád napsal se svou bývalou ženou, chartistkou Mirkou Filipovou, a vzpomínky mu musel osvěžit až prohraný občanskoprávní spor. „
Tuto historii bych na tomto místě neotevíral, kdybych nebyl předmětem mediální štvanice, v níž Černý hraje opět hlavní roli. Na jeho adresu, myslím, lze právem uplatnit staré dobré „kdo z nás je bez viny, ať hodí kamenem“.
