BEZR: Medaili má i žurnalistický oportunista |
Po vyhazovu šéfredaktora Stanislava Titzla a redaktorů Františka Horáčka a Čestmíra Klose na jejich místo přišel nekvalifikovaný komunista Miroslav Kratochvíl se svými spolupracovníky. Od lednového čísla 1984 se Melodie změnila k nepoznání. S novou redakcí odmítli spolupracovat skoro všichni dosavadní externí autoři, mezi nimiž byla celá špička tehdejší české hudební publicistiky, např. Jiří Černý, Lubomír a Petr Dorůžkové, Jan Rejžek či Ondřej Konrád.
Na jejich místech se objevili noví autoři, ochotní spolupracovat s „novým režimem“ v časopisu. Jedním z nich byl i Petr Žantovský. Kromě standardních článků o hudbě se ovšem na stránkách kratochvílovské Melodie neblaze „proslavil“ textem, který vznikl po jeho náhodném setkání s Janem Rejžkem. Nazval jej Otevřený dopis jednomu českému publicistovi (Rejžka jako adresáta nakonec nejmenoval).
Jiří Černý s odstupem času nazval tento text manifestem žurnalistického oportunismu a posrpnového kolaborantství. Sám napsal ještě v roce 1985 Petru Žantovskému odpověď, kterou ovšem Melodie neotiskla. Černý ji četl na svých poslechových pořadech a poprvé vyšla až v samizdatových Lidových novinách o několik let později.
Protože se tématu věnuje dnešní vydání tištěných Lidových novin, jež přináší rozhovor s vyhozeným redaktorem původní Melodie Čestmírem Klosem a s jedním z čelných „nespolupracujících spolupracovníků“ Jiřím Černým, jako dokumenty k dokreslení tématu zde uvádíme v plném znění jak zmíněný článek Petra Žantovského, tak odpověď Jiřího Černého.
Otevřený dopis jednomu českému publicistovi
Vážený pane!
Když jsme se dnes ráno potkali v onom zastrčeném antikvariátě a Vy jste pro mne nenašel jiné slovo než lapidární dotaz, kolik že mi za ta moje „vyvádění“ šéfredaktor platí, bylo mi jako do hlavy klackem praštěnému. Studenější koupel jste, pravda, namíchat už nedovedl.
Pokusím se alespoň nyní uvěřit v meze Vaší předpojatosti a cosi Vám sdělit. Ale ještě předtím malé upozornění: mlčky jste mi vyhlásil tichou nenávist. Nevím, stojím-li Vám za to vůbec. Faktem ale zůstává, že tento pocit Vám ztuha mohu opětovat, neboť si Vás jako odborníka vážím, vím, že jste na oné parketě, o niž tu jde, učinil lví kus práce, záslužné a poctivé práce. Dojmologické výjevy tudíž ode mne neočekávejte, píšu toto s velice chladnou a střízlivou hlavou, už dlouho jsem neměl tak bezoblačně jasno v tom, co chci říct, jako právě teď.
Zachoval jste se jako ješitný uražený hulvát, promiňte mi ten výraz, je přesný. Anebo ještě lépe: jako malé děcko, které ztrácí hračku a ono teď zanevírá na celý svět, ale vlastně především na onu „hračku“, kterou by přece při troše jen dobré vůle (možná i pevné vůle) mohlo mít obratem nazpět.
Milý pane! pokud jste si nevšiml, píšeme rok osmdesátý pátý a každá minuta tohoto zběsile se valícího času má nyní váhu desítek let. Proč to říkám? Před více než rokem došlo ke změnám v ústředním a ostatně jediném odborném periodiku, zabývajícím se „nevážnou“ hudbou. Proč a jak k těm změnám došlo, nechme stranou. Je to historie a s tou nehnete. Mají-li se však věci jak se mají, je třeba něco dělat.
Vždycky jsem měl pocit, že Vám šlo především o to podstatné, totiž o hudbu. Aby se psalo o tom dobrém z ní dobře. Musím se přiznat, že tenhle pocit pomalu a jistě přestávám mít. Nechci tu dělat nikomu a ničemu advokáta, nejmíň sám sobě. V žádném případě se nepovažuju za převratný element, jenž kýchnutím zboří svět a s mrknutím postaví nový. Vím nejlíp, v čem jsou vady a nedostatky, ale pokouším se jich nebát.
Rozhodně nejsem fanda nicneříkající hitparádové nadprodukce pro adolescenty, tolik byste snad o mém vkusu vědět mohl, nezpronevěřuji se tedy představám o úrovni nové hudby ani zbla jen tím, že o ní podle svého (ovšemže subjektivního) vědomí a svědomí píšu. A píšu-li špatně či neznale, je snad na vás, abyste mne upozornil z pozice své zkušenosti, ne?
Víte, znám jedno překrásné lidové rčení: „Malost lidí je v tom, že když se naštvou na boha, zabijou kostelníka.“ Je to tak. Jsem zhruba o dvě pětiletí mladší než Vy, ale to mne rozhodně neopravňuje k tomu, abych se Vás ptal, co na to říkalo Vaše svědomí, když jste před lety v tomtéž časopise začínal a Vaše řádky byly z mnoha stran obklopeny hluchým balastem thymolinových hvězdiček, jež nepřežily stejně jako jejich pendanty v kterékoli době svůj třebas bleskový start.
Neptám se na to proto, že za Vás mluvily právě a pouze Vaše řádky, Vaše názory a Vaše postoje, povětšinou shodné s mými. Ale stejně tak i já (a samozřejmě všichni mí současní kolegové) máme právo na soud učiněného, nikoliv zdáli pociťovaného.
Víte stejně dobře jako já, ač si to sám sobě zapíráte, že tichou stávkou nelze ničeho docílit. Snad jen vlastní deprese a bezúnikovosti. Ovšem chápu do jisté míry Vaše roztrpčení, jenomže nechápu déli jeho trvání. Víc než rok si stavíte ulitu, na švech už Vám pomalu zarůstá, jenže dovnitř už pomalu přestává proudit vzduch.
Graham Nash, jemuž snad neupřete právo na názor, třeba i pravdivý, v jedné písničce napsal: „Vy, kdo jste na cestě, musíte mít kód, podle kterého žijete, a stát se sami sebou, protože minulost je jenom jedno Sbohem.“ Věřte mi, že ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde, nepřesvědčíte-li ji sám o opaku. Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu, kterou Vy jste v sobě zapřel a pozamykal.
Ono totiž sedět někde vpovzdálí a od kouřící kávy hustě lát je podstatně snadnější než opřít se o dveře vlastním ramenem. Na to má však člověk od přírody mozek, aby jím vydedukoval, že ramen musí být více je-li to třeba. Vy se svou zapšklostí teď sedíte za těmi dveřmi a třebas nechtěně, ale fakticky se o ně ležérně opíráte, zatímco tupý klíčník Vám za chrastění klíčů za pasem připaluje vajgla.
Nevím, zda někdy přemýšlíte o tak intelektuprostých věcech, jako jsou čtenáři. A pokud ano, nenapadlo Vás někdy, že oni nejsou tak zabednění, že si chtějí přečíst o té své muzice a nezajímá je (a po právu), co se děje za vrátky redakcí a institucí?! Zaměňujete-li publicistickou povinnost za osobní ctižádost, pak dovolte dotaz: proč nejste popelářem?
Pravým odnaučitelem zápecnictví byl Karel Čapek. Zkuste si přečíst ve výboru Místo pro Jonathana stranu 119, odstavec druhý. Dovíte se tam jiným slovy, že zradit svou schopnost pozorování, vidění a hodnocení jest zločin. A mně se zdá, že skrývat tuto svou schopnost před ostatními, nedat jim možnost podílet se na Vašich viděních a úsudcích, vyřadit je prostě a bez okolků z té hry o pravdu a v závětří se byť i hořce chechtat, jak jsem na ně, nevědomce, vyzrál, je neméně trestuhodné.
To všechno Vám nepíšu kvůli sobě, toho jsem dalek. Snažím se uvědomovat si své chyby konkrétněji než chyby kolem, jde mi opravdu jen a pouze o toho čtenáře, kterého tak či onak okrádáte buď tím, že mu nepomáháte v otvírání očí, nebo – co hůře – mu ty oči sám zavíráte. Přiznám se, je to pohodlné uvěřit křivdě nebo ukřivděnosti, je-li přednesena s patřičnou autenticitou. Ale daleko neschůdnější je onu křivdu, stala-li se, napravit, a nestala-li se, uvědomit si to včas.
Nejsem fatalista, ale věřím na jisté zákonitosti, které vždycky obrací stav věcí v polohu nejméně čekanou. Je na každém z nás, nakolik je s to se s onou peripetií vyrovnat. A hlavně jak se s ní vyrovnat. Přihlížení nic neřeší, a to víte líp než já. Máte své zkušenosti, které mí vrstevníci dohánějí četbou a vůbec poznáváním. Činím tedy tak i já, suďte mne za to.
Váš někdejší čtenář Petr Žantovský
Čechy, 18. 1. 1985
(zdroj: Melodie, č.3/1985)
Otevřený dopis Petru Žantovskému
(Viz Melodie 3/1985, str.12)
Koncem roku 1983 byla celá tehdejší redakce Melodie vyměněna sestavou početně neúplnou, neschopnou naplnit časopis ani kvantitativně (opožděné odevzdávání materiálů tiskárně, volná místa na stránkách, převětšené fotografie), ani žánrově (nepřítomnost recenzí desek a koncertů, tedy rezignace na základ odborného časopisu), ani co do nejprostších požadavků novinářského řemesla jako jsou způsobilost zkorigovat články věcně a stylisticky, posoudit odbornost spolupracovníků, orientovat se v nejzákladnějších jménech světového hudebního dění alespoň tak jako čtenářské zástupy. Nezkoumat „jak k těmto změnám došlo“ znamená připustit, že víc než lidský mozek je jakési nepoznatelné démonium, jehož náhlému burácení se musíme beze slova podvolovat. To jako svéprávný občan považuji za nesmysl.
Nebudu vás ubíjet citáty z klasiků, které by usvědčily váš vztah k historii, s níž „nehnete“, ze zpátečnictví; ať vám to vysvětlí vaši vyučující. Nepochybuji, že čas spravedlivě posoudí vývoj a přelom Melodie, jak už to učinil s kdysi tak odmítaným jazzem, Semaforem, rock’n’rollem či nedávnou skandalizovanou novou vlnou. To však nikoho nezbavuje zodpovědnosti za přítomnost.
Domníváte-li se, že bez ohledu na to, jak dnes Melodie vypadá, je vaše „publicistická povinnost“ s ní spolupracovat, je to vaše věc. Jestliže však navíc ty, kdo volí jinak než vy, podezíráte ze zápecnictví a nedostatku odvahy, je to věc veřejná.
Zaštiťujete se čtenáři, kteří „si chtějí přečíst o té své muzice a nezajímá je (po právu), co se děje za vrátky redakcí a institucí.“ Spoluformovat takové čtenáře nechci a nebudu. I univerzitní slib mě zavazuje inspirovat čtenáře naopak k tomu, aby se zajímali vedle hudby o všechno možné, byli aktivními občany, „hnuli“ se vším a s každým, z koho pochází šlendrián.
Najděte si v redakční korespondenci odpověď nynějšího šéfredaktora Melodie M. Kratochvíla na dopis teplického lékaře J. Pichlíka. (Melodie nezveřejnila jedno ani druhé, ale ze všech čtenářských reakcí až po patnácti měsících tu první, váš dopis. Chápu proč.) Z té odpovědi to vypadá, jakoby stará redakce odešla kvůli únavě a nová našla „čtyři opuštěné stoly, na které dopadal prach.“
Ani slovo o tom, jak byl ze staré redakce už zjara 1983 odvoláván a pak zase přivoláván F. Horáček, jak bylo při následujícím přemlouvání Č. Klose – aby zůstal – zdůrazněno, že svým odchodem stejně nikoho nezachrání, že M. Kratochvíl nechce ani S. Titzla ani Horáčka. Ani slovo o dobrodružství s šéfredaktorskou židlí, na niž usedl P. Sedláček, ale záhy opustil ji i celou redakci. Ověřte si to u Horáčka a Klose.
Ale co jsou pro vás lidé, kteří deset, patnáct let budovali Melodii? „...ať jste udělal v minulosti cokoliv, budoucnost se bez Vás klidně obejde...Vždycky se totiž najde tucet jiných, kteří mají chuť a odvahu...“, jak píšete. Máte v tom všem skutečně „bezoblačně jasno“. Vám jde zřejmě „o to podstatné, totiž o hudbu.“ Tedy dobrá.
Když za celý ročník 1984 věnuje Melodie prostor práci jediného textaře a tím je symbol mnohostranné průměrnosti, Václav Babula, zato hned dvakrát (!?); když se v roce, kdy se na nejlidovějším festivalu Porta poprvé konečně objeví nejvýraznější talent folkové kytary, jaký si žádá světových měřítek, Dáša Voňková, o ní neobjeví v Melodii ani článeček; když Melodie pomine podobně originální talent Ivy Bittové v okamžiku, kdy nebožtíci Halas s Holanem by snad vzdechli překvapením, jak se jejich představa o možnostech lidové poezie, kterou vtělili do výběru Láska a smrt, stává skutečností; když Melodie jako jediný časopis na světě odstraní pojem oprava a neomlouvá se čtenářům ani za své nejnehoráznější chyby ve faktech a jménech; když psaní o většině zahraničních skupin se rovná překládání bulvárních materiálů a frázovité komentáře kohosi, kdo zjevně nezná z celé populární hudby o mnoho víc než to, co právě přeložil; úhrnem, když je Melodie tak zoufale bezcílná a neseriózní, že se nikomu z okruhu dřívějších spolupracovníků (s výjimkou A. Vanderky) nechce do ní psát, ať už ho k tomu vybídla (jako J. Tůmu, M. Skalku, P. Zapletala) nebo ne (jako ostatní včetně mne a Rejžka, jemuž jste dopis adresoval, i když jméno vypustil) – nenapadá vás třeba, že o hudbu jde spíš těmto lidem než vám?
Necítím se osobně ukřivděný, mám zajímavé práce nad hlavu. Křivda se stala staré redakci Melodie a čtenářům. I přesto bych rád spolupracoval s jakýmkoli o d b o r n ý m vedením Melodie. Abych se nemusel stydět sotva otevřu časopis a namísto někdejších kreseb Jiránkových a Renčínových vidím něco, co by pod názvem Šolich nepřežilo první setkání s výtvarnou svazovou komisí.
Vám, Petře Žantovský, přeji, abyste psal jak umíte nejlíp.
Váš stálý čtenář Jiří Černý.
(zdroj: archiv Jiřího Černého)
Více o kauze čtěte v sobotní Orientaci LN.
