Přiznejme si, že neumíme spolehlivě odpovědět ani tu nejzákladnější otázku co vlastně sociální bydlení je a kdo má být jeho garantem. Stát říká, že by to měly být města a obce, ty tvrdí, že bez nástrojů a podpory státu tento problém nelze řešit a že je potřeba do systému zapojit i kraje.
Ono to v podstatě dnes tak nějak nesystémově běží a každý dělá co umí. Recept z dob Rakouska-Uherska o přidělení Domovských listů a vybudování obecních pastoušek už asi není pravým řešením. A tak se každý snaží najít nějaké geniální a univerzální řešení. Ale podle mého názoru takové neexistuje. Nemůže být mimo jiné proto, že každé město a obec má jiné podmínky.
Počátek problému vznikl v době, kdy to prostoru vstoupila neviditelná ruka trhu. Když pominu kriminální kauzy, tak obce a města využila tehdejších možností a byty ze svého vlastnictví prodala. Ztráta nájemního bydlení a omezení bydlení družstevního vytvořila neřešitelný problém a vznik podhoubí pro působení „ bytových šmejdů“.
Tam kde nebyl zachován alespoň nějaký podíl nájemního bydlení, tak nezbývá, než do řešení bydlení zapojit soukromý sektor a neziskové organizace. Ale i neziskové organizace se chovají silně ziskově a tak vzniká bytové perpetuum mobile. Stát nalévá do systému bydlení peníze, ty se ztrácejí a vzniká požadavek na další peníze, ale počet lidí bez bydlení se nemění, nebo se dokonce zvyšuje.
Proto jako počátek řešení vidím ve stanovení jasných podmínek ze strany státu, který vymezí mantinely a bude garantovat dlouhodobou podporu přesahující jedno volební období. Obsah může být i nedokonalý, ale všichni účastníci musí vědět, že bude platit. Je to něco jako důchody. Bez dohody parlamentních stran to prostě nelze vyřešit. Stát stanoví podmínky a ostatní se prostě budou muset přizpůsobit.
Často se také zapomíná, že sociální bydlení nemůže být životaschopné bez každodenní terénní sociální práce. Není to o navyšování počtu úřadníků na přepážkách vyplácejících dávky, ale o těch pracovnicích měst a obcí, které do rodin docházejí, pomáhají jim a naopak garantují, že podpora státu a samosprávy nepřijde nazmar. Proto mě překvapil návrh MPSV, kdy jeden z 15 bodů jednání SMO a vlády bylo navýšit počty úředníků na úřadech práce. Ale možná jenom nemám všechny informace o potřebnosti tohoto návrhu.
Ale abych jen netrousil moudra, dovolím si vysvětlit způsob řešení sociálního bydlení v Jindřichově Hradci.
Vedení města v hektických privatizačních dobách si zachovalo zdravý rozum a část bytového fondu si ponechalo. Město v současné době vlastní 739 bytů, které jsou rozděleny do několika kategorií.
Byty sociální, kterých město vlastní 166. Nájemné v těchto bytech je 53,49 Kč/m2/ a u bytů pořízených z dotačních titulů na podporu výstavby sociálních bytů je pak snížené nájemné 48,14 Kč za metr čtvereční, respektive 38,51 Kč pro rok 2019.
Tyto byty jsou užívány také jako startovací pro mladé rodiny. O přidělení všech kategorií bytů rozhoduje rada, ale v těchto případech je zásadní stanovisko Odboru sociálních věcí zpracované na základě šetření. Podle výsledků sociálního šetření je v některých případech naší podmínkou zvláštní příjemce. Tímto se nám v podstatě podařilo odbourat dluhy na nájemném v sociálních bytech.
Město také provozuje 5 domovů pro seniory (DPS), ve kterých je 161 bytů. Zde je stanoveno nájemné 43,- Kč/m2/ a pro přidělení bytu je rovněž zásadní stanovisko odboru sociálních věcí.
Další kategorií jsou bytové domy, kde má město členský podíl a nájemníci tyto byty získali podobně jako členové bytových družstvech. Ve 141 bytech je nájemné 50,01 Kč/m2/
Velmi důležitá kategorie jsou byty tzv. ostatní , kterých je 271. Tyto byty mají stanoveno tržní nájemné, vysoutěžené obálkovou metodou . Vysoutěžené ceny nám umožňují hospodařit s bytovým fondem mírně ziskově. V tomto počtu je také započítáno 26 služebních bytů s nájemným 70 Kč/m2/, které využíváme například pro stabilizaci lékařů v nemocnici, ve školství, nebo u zaměstnanců úřadu.
A tak se nabízí otázka, zda nám tento systém plně pokrývá potřeby obyvatel a zda je ekonomicky únosný. Jednoznačně lze říci, že nepokrývá, ale pomáhá nám udržovat velmi slušný standart. Na velikost našeho města a rozlohy ORP, kde v rámci komunitního plánování vykonáváme sociální práci bychom potřebovali tak o 200 bytů více.
Přesto, že se snažíme každý rok nějaké nájemní byty postavit, tak počty potřebných se zvyšují rychleji než výstavba. Proto i moje představa o podpoře výstavby nájemních bytů by mohla být v rozmezí 4:1 až 4:2. Na 4 dotované byty 1 , nebo 2 z rozpočtu města či obce. Ale to je opravdu podle místních podmínek. Co se týká ekonomiky, tak v tomto případě nesmí být rozhodující zisk, ale také nesmí být hospodaření s bytovým fondem ztrátové.
Je potřebné si uvědomit, že problém sociálního bydlení není problémem technickým, ale politickým a celospolečenským. Proto je nezbytné v tomto případě potlačit všechny osobní a politické ambice. K řešení musí přispět všichni – stát, kraje i obce. Komerční bydlení a neziskový sektor nejsou v tomto případě nositeli řešení. Jsou vhodným doplňkovým nástrojem.
