To těšení ovšem vychází v praxi trochu zdlouhavé. A tak se nemůžeme divit, že návrhy na navýšení důchodového věku nevítá žádný aplaus, byť objektivně – hlavně z toho důvodu, aby nějaké penze jednou vůbec mohly být – představují to nejjednodušší a možná dokonce jediné proveditelné řešení.
Napětím mezi objektivní nutností a subjektivní nepopularitou penzijní reformy si už roky láme hlavu příslušná vládní komise. Není proto příliš s podivem, že doposud nedošla k ničemu, co by se vládě – jakékoliv vládě – zalíbilo: očekávaní jsou natolik protichůdná, že je vlastně ani nelze všechna splnit.
Možná by tak pomohlo trochu změnit směr úvah. Pohlédnuto z širší perspektivy celoživotních povinností, děti už dnes nemohou jít do školy rovnou z rodičovského náručí, ostří životního zlomu je otupeno povinnou návštěvou školky. Odchod do důchodu je ale pořád taková náhlá smrt: jeden den ještě poslední osmihodinová šichta, nazítří už nic. Nebylo by lepší, aby odchod do penze byl – nebo alespoň volitelně mohl být – také pozvolnější?
V případě odchodu do penze v 67 letech, o němž se teď diskutuje, bych si to představoval například tak, že po 65. narozeninách by se plný úvazek snížil na 80 % a současně by bylo takovému „kandidátovi důchodu“ z prostředků penzijního pojištění vypláceno 20 % očekávané penze, v dalším roce by byl úvazek 60 % a vypláceno by bylo 40 % penze, a tak dále, až by v posledním roce před dovršením 69 let klesl úvazek na 20 % a výše vyplácených zdrojů by dosáhla 80 % vypočtené penze. Pokud jsem se nespletl, tak by to vycházelo na odpracovanou dobu i na vyplacené prostředky stejně jako pracovat naplno do 67 let.
Chápu samozřejmě, že představa chodit do práce až do věku 69 roků není lákavá, ale střízlivě rozmyšleno mi připadá, že oproti těm 67 letům to až takový rozdíl není – a osobně bych dost jistě dal přednost tomu, abych se z práce takto postupně uvolňoval už dva roky před těmi 67. narozeninami, a naopak ty dva roky po nich s nízkým úvazkem bych bral spíš jako nácvik „života po životě“ a zahánění deprese. Navíc by se tím mohl alespoň částečně řešit systémový problém zkrácených úvazků pro maminky po mateřské, a pokud by se úvazky mezi „starými“ a „mladými“ dělily koordinovaně, mohlo by to i velmi přispět k předávání zkušeností mezi generacemi, což by prospělo asi každému podniku.
Neříkám, že se to tak musí udělat. Ale docela by mne zajímalo, jestli o něčem podobném ta komise někdy vůbec uvažovala.
