Argument Heleny Válkové je neprůstřelný: „Ženy mají pro volbu způsobu uvádění svého příjmení své vlastní subjektivní důvody, jejichž závažnost by neměl posuzovat stát.“ Neboli jinak: lidská práva, tedy i právo zvolit si jméno, jsou nadřazena „pravidlům mluvnice“, což je vágní a fakticky nesmyslný pojem, který se nicméně v zákoně o matrice vyskytuje.
Každý, kdo doposud o nepřechýlené jméno stál (podle ČT je to např. na Praze 6 až 22 procent žen, které vstupují do manželství), ho získal za cenu, že zapřel svou českou národnost. Před lety se psalo o tom, že jedna z žen dokonce podepsala prohlášení, že je Eskymačka. Tomuto nedůstojnému lhaní by měl pozměňovací návrh novely zabránit.
Piráti chtějí konec přechylování. Podají návrh, aby se ženy mohly rozhodnout o příponě svého příjmení |
Z výše řečeného plyne, že v diskusi o zapisování jmen do matrik by neměli mít dominantní postavení jazykovědci, protože problém je nadřazen jejich odbornosti. To, že ženy přechylovací formant odmítají, může být skutečně dáno módou, ale existují pro to i mnohé racionální důvody, a to zejména pro osoby, které budou žít v zahraničí nebo se pohybovat v mezinárodním pracovním prostředí. Pokud něčí příjmení končí na -ová, stigmatizuje ho to jako člověka z východu či slovanského původu, což třeba v dnešní Británii vůbec nemusí být příjemné.
V řadě situací je také nepraktické mít v dokladech uvedené jiné jméno než manžel. Konečně pokud Češka s přechýleným jménem porodí jako svobodná matka v zahraničí syna, pak mu tamní matrika s největší pravděpodobností zapíše ženský tvar příjmení. V každém případě relevanci důvodů, proč někdo přechýlené jméno mít nechce, by neměli posuzovat ani úředníci na matrice, ani lingvisté.
Když už se hádáme o zapisování nepřechýlených jmen, měli bychom otevřít také diskusi o jménech křestních. Český stát z důvodů, kterým rozumí jen on sám, například znemožňuje, aby měl někdo více než dvě křestní jména. Proč? Dále pokud někdo chce dát dítěti neobvyklé jméno, musí počítat s obstrukcemi matrikářů, kteří se řídí jednou velmi zastaralou příručkou Miloslavy Knappové. Pokud jde do sporu, musí si na vlastní náklady obstarat posudek soudního znalce přes jména – přitom pravděpodobně opět narazí na zmíněnou paní Knappovou či podobně konzervativní Ústav pro jazyk český AV ČR. Liberální je pouze třetí znalkyně, Jana Valdrová.
Rodiče by měli mít právo dávat svým dětem jakákoliv jména, existují i nově vymyšlená, včetně zdrobnělin, což současný zákon výslovně zakazuje. Stát tu opravdu není od toho, aby lidem říkal, jak se mají jmenovat.
