„A memeovatelné to je?“ Jasně, memeujeme prakticky neustále. Nejvíc memeovatelný moment loňského roku, mimochodem, je, že někdo v nějaké televizní soutěži přeskočil plot (podle MTV; podle mého prvního syna to samozřejmě byli Avengers: Endgame. Jo, a když už jsem v té závorce – jestli nevíte, co je memeovatelnost, tak vám závidím a chtěl bych žít váš život místo vás. Nemáte v něm místo?).
Nebudu tady nadávat, že mladí už nejsou schopni pojmout nic delšího než status na Facebooku. Jednak proto, že i statusy na Facebooku jsou pro ně moc dlouhé (podávám prvnímu synovi knihu: „Tohle je dobrý, to by sis třeba mohl přečíst.“ – „Já nevím... nejsou v tom písmenka?“), za druhé proto, že memeovatelnost je příznakem mého života, jak si ho pamatuju, protože nějakou shodou chemických náhod můj mozek uchovává v paměti z významných momentů mého života jen zamrzlé obrázky.
Nepamatuju si „videa“, vůně jako někteří, nepamatuju si, co měl kdo na sobě, pamatuju si buď výraz tváře nebo zastavený pohyb... a k tomu větu bez hlasu, bez výrazu, vlastně jen v podobě textu. Memy jak vyšité.
Poslední slovo Tomáše Baldýnského: Blbá, nikoli modrá planeta |
Tvářička prvního syna poprvé v mém náručí, když to ještě vypadalo, že třeba někdy bude číst (ale kdy ani nebylo jasné, že bude malovat a hrát na pozoun) a k tomu věta – zřejmě sestřičky – ZVLÁDNETE TO? (dodnes nevím, mimochodem), výraz na tváři mého druhého syna, když jsem ho ve dvou letech přesvědčil, že by mu pomerančová marmeláda se zázvorem mohla chutnat (kdybych tu vnitřní fotku dokázal z paměti nahrát na knowyourmeme, přidal bych na ni nápis „Momo Challenge“), ale v paměti mám i memy dospělé, vyděšenou postavu v černých šponovkách nad černou sjezdovkou (TO DÁŠ, ŘEKLI...), psaní rukou na zamlženém okénku mého starého volva, křivý úsměv a uhnuté oči v průběhu přípitku během jedněch předstíraných Vánoc (NA ZDRAVÍ!).
Na tomto druhu paměti je skvělé a hrozné zároveň, jak málo emocí se vám s těmi obrazy vrací. Jste o svých tehdejších pocitech informováni, ale necítíte z nich ani vzdálenou vůni. Nedokážou lásku vyvolat, ani vrátit, a s memy je to stejné. Memy nemohou stát nikdy samy o sobě, vždycky musí být kolem nich život, který komentují. A musí mít nějaký podklad, inu, však víte, cosi memeovatelného, tiktokovatelného, něco, co přináší do našeho života příběhy a emoce, které přijme tolik z nás, že když z nich někdo vyrobí jedno okénko a přidá srandovní nápis, pozná je a usměje se nás tolik, že to reklamním agregátorům parádně zacinká v kapse.
