A také že bychom se měli ještě lépe, kdybychom na některých unijních nápadech participovali aktivněji, než tak činíme, či přesněji řečeno nečiníme. Tak například už před 10 lety Unie spustila kampaň s názvem „Srozumitelné psaní pro Evropu“ (to je můj překlad, anglický originál zní „Clear writing for Europe“).
Tato iniciativa vyšla z přesvědčení, že texty, které úředníci jednotlivých států píší a které občané těchto států musejí číst, by měly být nejen správné z právního, potažmo jinak odborného hlediska, ale také srozumitelné. Na základě vlastní zkušenosti – a takovou zkušenost jistě nemám pouze já – si troufám říci, že spustit takovou kampaň byl nápad nejen dobrý, ale hlavně potřebný a užitečný: už jen každobřeznový boj s pokyny pro vyplnění daňového přiznání o tom svědčí, myslím, zcela dostatečně.
Poslední slovo Karla Olivy: 1939 a dnešek |
Minulý týden se těch 10 let připomínalo na setkání představitelů zemí, které jsou aktivními účastníky, s pozvanými hosty ze států, jejichž zapojení zatím příliš intenzivní není. Do které kategorie spadá Česká republika, se jistě každý, kdo v životě alespoň přičichl k jazykovým výpotkům českých úředníků, dovtípí sám. Osou celého jednání byl, jak jinak, přehled, čeho se v oblasti srozumitelného psaní podařilo dosáhnout: jasně, u nás ničeho, ale jsou i státy, kde je situace odlišná.
Třeba v takové Itálii platí velmi podrobné legislativní zásady vyžadující, aby státem vydávané úřední dokumenty (např. sbírky zákonů, daňová nařízení apod.) byly psány jazykem, který má jednoduchou větnou skladbu a#nepoužívá specializované termíny. V Nizozemsku působí stočlenný tým právníků a jazykovědců, který má za úkol do roku 2030 přepsat 1000 nejčastěji užívaných zákonů do obecně srozumitelného jazyka.
Estonsko každoročně vybírá vzorově formulovaný státní dokument a jeho autorům uděluje „Cenu za srozumitelné sdělení“. V Belgii a v Polsku vyvinuli jazykový software schopný kontrolovat, zda text není příliš skladebně komplikovaný (např. neobsahuje složitá souvětí s nadměrným počtem vedlejších vět či konstrukce typu „posílení opatření k provedení zamezení opruzení“) nebo zda neobsahuje obecně neužívané, málo srozumitelné výrazy.
Prostě jde to, když se chce. Takže zbývá, aby se chtělo. Tedy konkrétně aby český parlament, vláda, ministerstva či územní samospráva chtěly nám občanům usnadnit život tím, že s námi budou komunikovat srozumitelným jazykem. Dokonce si myslím, že v mnoha oblastech (třeba v exekučním právu) by se takové úsilí přímo finančně vyplatilo, o společenských dopadech nemluvě.
