Poslední slovo Petrušky Šustrové: Kdepak bezčasí
Premium
Jak jsem se tak na Boží hod převalovala v posteli a dumala o věcech příštích, napadlo mě, že období mezi Vánoci a Novým rokem je tak trochu prostorem bezčasí, jedny svátky skončí a další oslavy ještě nezačaly… Než jsem stačila dospět k rozumnému závěru, usnula jsem. Když jsem se ráno probudila, bylo už světlo a byla jsem konečně uzdravená.
A taky víc při smyslech, než v tom polospánku před usnutím. Došlo mi, že bezčasí mezi Vánocemi a Novým rokem je pěkná pitomost: před čtyřiceti lety přece právě na Boží hod přistáli sovětští vojáci v Kábulu a začala na deset let válka v Afghánistánu. Myslela jsem tenkrát, že jsou Sověti nejspíš blázni, když zkušenosti jasně říkají, že ty invaze do Afghánistánu nemají naději na úspěch. Bláznů se našlo víc…
Při té příležitosti jsem si vybavila jiné invaze a začátky válek, k nimž došlo v neděli nebo na Jom Kipur, prostě ve chvíli, kdy agresor předpokládal, že to přepadený nebude čekat.
Ale bylo by pěkné, kdyby byly nějaké zaručené dny nebo roční doby, kdy by člověk věděl, že se nemůže nic špatného stát, ne? Taky by se mohly na vymezené dny nebo období zakázat vichřice, povodně a vůbec všechny živelní katastrofy. „Myslíš poručíme větru, dešti?“ zívla z křesla Chaluha. Hm, tak tedy ne. A s lidstvem to zaručeně taky nepůjde, to svou nepolepšitelnost prokazuje každou chvíli.
V logice textu by bylo, abych teď rozvinula nějaké katastrofické vize, ale ráno (naštěstí jsem se neprobudila už v půl sedmé) bylo tak krásné a slunečné, že se mi nechce kazit den, který začal tak hezky. Naopak: budu chovat naději, že i příští rok začne krásně a slunečně a co nejdéle tak vydrží. Vlastně o tom tiše sním, ale moc tomu nevěřím, Boží království není z tohoto světa.
Tak nějaké přízemnější a realističtější představy. Třeba bychom mohli víc chodit po ulici s úsměvem, tvářit se přívětivěji. Docela dobře se pamatuji, jak na mne taková nenápadná přívětivost ve veřejném prostoru zapůsobila, když jsem před dvaceti lety poprvé navštívila Washington. Musím sice poctivě přiznat, že se i pražský (možná i český) veřejný prostor od té doby hodně změnil k lepšímu, ale ještě by to určitě o kousek šlo.
Co všechno by se dalo zlepšit v prostoru politickém, o tom by se daly napsat (a taky píšou) tlusté knihy. Je to ale téma pro politiky a politology, nehodlám jim fušovat do řemesla. Se zájmem sleduji různé spory kolem sociálních sítí a fake news, ale návod, jak zabránit jen chabě zakrývanému šíření nenávisti a zároveň zachovat svobodu projevu taky nevidím. Pro sebe jsem to vyřešila tím, že je nesleduju, ale to se pochopitelně na obecný model povýšit nedá. Noviny samozřejmě mají nenávistné příspěvky z diskusí pod články mazat – neměly by tam přece trpět nic, co by na svých stránkách neuveřejnily. Ale jak k tomu přimět provozovatele sociálních sítí jinak než hrozbou trestu, to taky nevím. Nevědí to ani chytřejší než já.
© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
