Svým způsobem má pravdu i komunistický předák Vojtěch Filip, když říká, že nová opatření odporují dříve vyhlášenému semaforu, i pirátská hvězda Olga Richterová, která kritizuje vládní komunikaci. Jenže tyto námitky jsou v podstatě irelevantní tváří v tvář faktu, že máme přes tisíc potvrzených případů denně a země jako Belgie nás dávají na černou listinu.
Ano, vláda jednala rychleji, než předpokládal připravený rozvrh semaforu – a bohudíky za to. Rychlost epidemie je enormní. Jsme ve většině ohledů v mnohem horší situaci než na jaře a budeme váhat, zda nasazování roušek není přehnané?
Postřehy paní Richterové sice také nejsou nijak zásadní, ale trefují do středu terče: vláda od samého začátku málo a špatně vysvětluje, proč se rozhodla zrovna tak a ne onak. Co šlo v hektickém únoru omluvit, je zcela neodpustitelné dnes.
Zcela jednoznačným faktem pak je, že si za současnou situaci můžeme jen a jen sami. Jako bychom zapomněli, co vše jsme na jaře prožili. Jako bychom neviděli, v kolika zemích platí stále přísná protiepidemická opatření. Jako by právo nepřetržitě pařit bylo základním lidským právem a nárok na letní dovolenou v Chorvatsku byl zakotven v ústavě. Není náhoda, že v našem širším okolí je Česko druhé v rychlosti šíření nemoci – hned za Chorvatskem.
Svým způsobem to člověku nejde do hlavy. Na jaře volali bdělí spoluobčané policii na maminku, která si sama u řeky s vlastními dětmi spustila roušku na půl žerdi. Městská policie v Dolních Počernicích zabránila českému reprezentantovi v dálkovém běhu Petru Válkovi ve vstupu na území obce, protože „si má s rouškou běhat po Praze“.
Celé hospodářství stálo a ministr zdravotnictví trval na tom, že když se rodina přesune z kuchyně do auta, musí si všichni povinně nasadit roušky. A teď? Párty pro stovky a tisíce lidí, pití z jednoho kbelíku a požadavek na roušky je nepřijatelné omezování svobody.
Člověk by si řekl: máme, co jsme chtěli. Kruté však je, že ti nejlehkovážnější obvykle projdou nemocí bez úhony. Oběťmi jsou staří a nemocní.
