To vyvolává debatu, zda „zvýhodnění“ jedněch a „znevýhodnění“ druhých jsou, či nejsou svými pouhými zrcadlovými obrazy. Právnická odpověď je zřejmě taková, že nikoliv, jak vyplývá např. z rozhovoru s prof. Alešem Gerlochem v úterním vydání LN (a z daleko ostřejších vyjádření daleko méně fundovaných právníků jinde).
Jako právní laik se samozřejmě neodvažuji polemizovat s tvrzeními pana profesora, to zaprvé. A zadruhé a za hlavní, můj problém je jinde. Více než výsledná odpověď mi vadí právní argumenty užité v této diskusi: ukazuje se totiž opět, pokolikáté již, na jak dlouhé hony se formální právo vzdálilo přirozenosti, životu a rozumu.
Poslední slovo Karla Olivy: Silvestrovské problémy |
Tak například by bylo protiprávní, kdyby provozovatel restaurace do svého podniku pouštěl jen očkované – byla by to „diskriminace“. Což je – jak chápu pana profesora – v právu obdoba situace, kdy i přes očkovací povinnost školka musí přijmout dítě, které je k očkování kontraindikováno. Nelze snad lépe exemplifikovat ztrátu rozumu a míry v právním systému než tím, že jsou tyto dva případy pokládány za srovnatelné.
Zatímco ten druhý je asi lidsky správný (a pokud takové dítě bude v kolektivu jediné, i zdravotně bez jakýchkoliv rizik), v tom prvním je z lidského hlediska věc velmi na pováženou, třeba už jen proto, že návštěva restaurace není (na rozdíl od posledního předškolního roku ve školce) povinná, a i proto, že by majitel snad měl mít právo rozhodovat o tom, koho si – podtrhuji: ze zdravotních důvodů (!) – pustí či nepustí do svého podniku.
Myslím si prostě, že nelze absolutně, bez zřetele k okolnostem, aplikovat zásadu, že člověk, který nesplňuje jisté předpoklady, ať už z vlastního rozhodnutí nebo z nějakých objektivních důvodů, nesmí být za tento stav věcí „diskriminován“. Nebo budeme vydávat řidičské průkazy třeba nevidomým? Naprostá většina z nich za svůj stav nemůže, tak je za něj přece ani nemůžeme trestat, že… Ano, uznávám, že je to drastický příklad.
Poslední slovo Karla Olivy: Abychom si rozuměli |
Ale je na něm, jako na příkladu extrémním, dobře vidět, že „nediskriminace“ jedněch musí končit tam, kde by omezovala práva druhých – v případě (ne)očkování či řidičáků právo na zdraví a potenciálně i na život. A „diskriminovaní“ by to měli umět přijmout – buď jako následek svého rozhodnutí, či jako neradostný, ale bohužel nezvratný životní fakt. Mimochodem, slovo „diskriminace“ nese negativní nádech neprávem: původní latinské „discriminare“ bylo odvozeno od „dis“+ „cernere“ a znamenalo proto prosté „oddělit“.
