Jistá si nejsem. Když vezmu třeba svoje mužské současníky, jako celek je určitě nevnímám. Zatímco jednoho mám zařazeného v kategorii „dědek“, o jiném mluvím jako o starém chlapovi. Starý chlap je něco úplně jiného než dědek, prostě proto, že je to pořád chlap, který jen zestárl.
Pouštím se do piglování flanelové košile a zkouším ženskou alternativu: Některá je jasná babka, některá bába (podle váhy), pak tu máme starší dámy a taky skupinu, na kterou se nehodí ani jedno z označení. Ani s věcmi to není na množinu. Něco je staré, něco dokonce staré haraburdí a něco staré a vzácné…
Poslední slovo Radky Kvačkové: Zmatek v hlavě |
Ta košile je ještě dost vlhká, ale nešť, zaměstnává mě uvažování, co přineslo stáří mně. Přirozeně jistou sešlost, ale taky třeba smířlivost. Jak já bývala rezolutní: tohle je dobře, tohle špatně – ukazovala jsem prstem, možná i proto, že mi někdo napověděl.
Dneska vím, že máloco je úplně dobře nebo úplně špatně. Popravdě, není to velká výhoda, například zrovna pro práci v novinách. Noviny si lidi kupují, aby prstem ukazovaly. Ale zase mi zůstala spousta rezolutních přátel, protože jsem smířlivá i vůči té rezolutnosti. Otázka je, jestli to není projev senility. Vždyť já někdy omlouvala i Trumpa! (I když hlavně proto, že ho všichni kolem odsuzovali.)
Pozorovat proces stárnutí sám na sobě není nezajímavé. Můj starší přítel Josef si svého času dělal dokonce poznámky a na Silvestra pak hlásil vedle nové vnučky (druhé) i novou jaterní skvrnu (třetí). Taky bych mohla zaznamenávat. Po výstupu na Petřín, který pravidelně absolvuji se svou o třináct let mladší švagrovou, bych si nejspíš zapsala něco jako „příště radši rovinku“.
Poslední slovo Radky Kvačkové: Na co myslím s hadrem v ruce |
Švagrová má natrénováno, já mám ale zase načteno. Když tak počítám, musela jsem už přečíst víc než tisícovku knih. A nebyly to detektivky, co se čtou jen tak, aby se zabil čas. Čím dál víc mě zajímá, jak funguje svět. Přitom vždycky, když už si myslím, že to začínám trochu vědět, vzpomenu si, že totéž jsem si myslela před dvaceti lety. Nebo předloni.
Možná si budu v osmdesáti říkat, jak jsem byla ještě v devětasedmdesáti naivní. A budu mít nejspíš pravdu – napadá mě nad bavlněným trikem, které se vždycky žehlí dost špatně kvůli nápisu, který je z uměliny, a tak se na rozpálený kov chytá. Tentokrát kupodivu ne, ale nezaráží mě to. Když filozofuju, podružnosti neřeším. Důležité je nezapomenout vypnout žehličku. Jenže co to? Copak nebyla vůbec zapnutá?
Tolik o seniorech. Poučení? Vlhké prádlo vyrovnáte i studenou žehličkou.
