Radovan Karadžić (73) je považován za jednoho z hlavních strůjců války v Bosně a Hercegovině, která balkánskou zemi v 90. letech minulého století sužovala. V dubnu 1992 byl zvolen prezidentem bosenské Republiky srbské a v čele tohoto útvaru stál více než čtyři roky, než kvůli stíhání pro válečné zločiny rezignoval a na 12 let zmizel. Zadrželi ho až v červenci 2008 v Bělehradě a následně putoval k Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY).
Nejvyšší soud USA podpořil právo na zadržování migrantů čekajících na deportaci |
ICTY v roce 2016 nepravomocně odsoudil Karadžiče za genocidu ve Srebrenici, pronásledování Muslimů (nyní Bosňáků) a Chorvatů v Bosně, terorizování obyvatel Sarajeva a za braní příslušníků mírových sil OSN jako rukojmí ke 40 letům vězení. Uznal ho vinným v deseti z jedenácti bodů obžaloby; odmítl bod týkající se spáchání genocidy v dalších sedmi bosenských městech.
Prvoinstanční proces tehdy trval 499 dní a vyslechnuto při něm bylo 586 svědků. Obě strany se proti rozsudku odvolaly, prokurátor především žádal doživotí. Třiasedmdesátiletý Karadžić, který vinu popírá, v odvolání poukazoval na „věcná a procesní pochybení“, jež podle něj vedla k jeho nesprávnému odsouzení. Navrhl proto zrušení rozsudku nebo aspoň snížení trestu.
Přeživší při verdiktu plakali dojetím
Soudce Vagn Joensen zpřísnění trestu odůvodnil tím, že předchozí vyměření trestu tribunálem ICTY bylo chybné, neboť nevzalo v potaz „obrovský rozsah a systematickou krutost“ zločinů, za něž je Karadžić odpovědný a podílel se na nich.
Po vynesení rozsudku zazněl v soudní síni potlesk lidí na galerii pro veřejnost. Přeživší a rodiny obětí, kteří přicestovali do Haagu s cílem vyslechnout si verdikt, rozhodnutí soudu přivítali a část jich dojetím plakala. Někteří však vyjádřili politování nad tím, že ani v odvolacím řízení nebyl Karadžić uznán vinným z genocidy i v dalších městech.
Bývalý bosenskosrbský předák na sobě během čtení rozsudku nedal znát takřka žádné emoce a rozhodnutí přijal chladně. Nicméně podle jeho obhájce Petera Robinsona Karadžić „velmi lituje toho, co se za války stalo, a dnes se cítí velmi špatně kvůli všemu tomu utrpení“. „Má morální odpovědnost, ale je přesvědčený, že není osobně trestně odpovědný za žádný z těch zločinů, za něž byl dnes odsouzen,“ dodal podle agentur Robinson po vynesení verdiktu.
Dnešním rozsudkem končí proces, který byl zahájen prakticky již v roce 1995, kdy byla vznesena první obvinění proti strůjcům války v Bosně, největšího ozbrojeného konfliktu v Evropě od druhé světové války. Stalo se tak více než deset let od Karadžičova zatčení a odeslání trestnímu tribunálu do Haagu v roce 2008.
Dění v soudní síni nebylo přenášeno v přímém přenosu jako v dřívějších případech, ale až s půlhodinovým zpožděním. Soud o tom rozhodl z bezpečnostních důvodů poté, co v roce 2017 bezprostředně po vynesení rozsudku spáchal sebevraždu bývalý bosenskochorvatský generál Slobodan Praljak.
Karadžić byl v souvislosti s rolí, kterou během války v letech 1992 až 1995 sehrál, obviněn z celé řady trestných činů. Nechyběly mezi nimi genocida, zločiny proti lidskosti, vraždy a porušení pravidel vedení války. Obžaloba měla celkem 11 bodů a výčet konkrétních činů byl dlouhý. Po skoro čtvrtstoletí však lidem jména většiny měst a obcí, kde se udály, nic neřeknou. Masakr 8000 muslimských mužů ve Srebrenici a obléhání Sarajeva s více než 10.000 oběťmi zůstávají ale v paměti dodnes.
Vůdce bosenských Srbů je přesvědčený o své nevině
Žalobci pro Karadžiče žádali doživotní vězení, on sám byl a je - podobně jako řada jiných politiků a vojáků souzených před ICTY - přesvědčen o své nevině. „Nic z toho, co se stalo, nebylo výsledkem chování státu,“ řekl v roce 2015 před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY). Jediné, co přiznal, bylo, že jako politický vůdce v době války „nese morální odpovědnost za zločiny spáchané občany a silami Republiky srbské“.
Před třemi roky, 23. března 2016, ho ICTY uznal vinným v deseti z jedenácti bodů. Osvobodil jej pouze v případě genocidy související se zločiny spáchanými v sedmi městech (Ključ, Sanski Most, Prijedor, Vlasenica, Foča, Zvornik a Bratunac), a to kvůli nedostatku důkazů. Za zbylé činy mu vyměřili 40 let vězení. Karadžić se odvolal a tvrdil, že se stal obětí „politického procesu zinscenovaného s cílem démonizovat srbský národ v Bosně a jeho samého“. Dnes Mechanismus OSN pro mezinárodní trestní tribunály, který se po skončení činnosti ICTY zabýval odvoláním, Karadžičovi vyměřil doživotní trest.
Fašisté a násilníci chtějí znovu krást. Srbský prezident se opřel do opozičních předáků |
Kromě Karadžiče dostalo za zločiny během válek v bývalé Jugoslávii doživotí šest dalších lidí. Někdejší velitel bosenskosrbských jednotek Stanislav Galić (za podíl na ostřelování Sarajeva), bosenskosrbští důstojníci Zdravko Tolimir, Vujadin Popović a Ljubiša Beara (za podíl na masakru ve Srebrenici) a člen bosenskosrbských bojůvek Milan Lukić (za masakry civilistů u východobosenského Višegradu). V roce 2017 ICTY odsoudil k doživotí bývalého velitele bosenskosrbské armády Ratka Mladiče, ten ale čeká ještě na výsledek odvolání.
Karadžić studoval na prestižní škole v USA
Radovan Karadžić se narodil 19. června 1945 v černohorské vsi Petnjica, vzdáleně je prý spřízněn se slavným literátem Vukem Stefanovičem Karadžičem a vyrostl v prostředí plném mýtů o velikosti srbského národa. Jeho otec Vuko patřil mezi četniky (srbští vojáci, bojující zprvu pro Němcům, později někdy po jejich boku a také proti komunistickému odboji), po vítězství Titových partyzánů byl odsouzen na sedm a později 15 let vězení. Domů se vrátil v roce 1950, když Radovanovi bylo pět let.
Většina pramenů se shoduje v tom, že Karadžić byl dobrý student, za vyšším vzděláním zamířil ale trochu netypicky do Sarajeva. Otec sice původně chtěl, aby z něj byl středoškolský učitel, tuhle dráhu ale Radovan odmítl. „Co z toho budu mít, profesor sice kdysi něco znamenal, ale dneska jich je všude plno,“ řekl prý a zamířil na střední zdravotnickou školu a odtud na medicínu. Lékařské vzdělání získal také na newyorské Columbijské univerzitě.
Díky manželce se dostal do sarajevské lepší společnosti
Ani na medicíně ale Radovan Karadžić, drže se poučky „správný Černohorec má být buď básník, nebo zbojník“, nezapomněl na umění. „Byl zapálený do lékařského studia i literatury,“ vzpomínal jeden z jeho tehdejších přátel. Během studií se Karadžić seznámil i se svou budoucí ženou Ljiljanou pocházející z prominentní rodiny sarajevských Srbů. Ambiciózní žena ho během let podle zlých jazyků postupně ovládla, zprvu se ale i díky ní dostal do sarajevské lepší společnosti.
Lékařskou praxi vykonával Karadžić hlavně v Sarajevu a dochovaly se zkazky o tom, jak občas svým dobrozdáním pomohl někomu odložit nástup trestu. Sám Karadžić v polovině 80. let strávil ve vězení přes rok, důvodem prý byly machinace, díky kterým si postavil chatu nad Sarajevem. Podle Karadžićových příbuzných ale byla celá kauza pomstou jugoslávské tajné služby za to, že s ní Radovan odmítl spolupracovat během studijního pobytu v Americe.
Trest smrti za členství v IS. Irácký soud rozhodl o osudu mladého Belgičana |
Po věznění opustil Karadžić myšlenku na přestěhování do Bělehradu, se kterou vážně koketoval. V metropoli dokonce nějaký čas pracoval jako psycholog fotbalové Crvene Zvezdy a tehdy se také spřátelil se spisovateli, čelnými představiteli srbského nacionalismu. Do politiky se sám aktivně zapojil koncem 80. let. Koketoval se zelenými, nakonec ale - pod vlivem spisovatele a známého propagátora myšlenky Velkého Srbska Dobrici Ćosiče - zakotvil v Srbské demokratické straně.
Už v říjnu 1991 v bosenském parlamentu vyhrožoval, že pokud si Bosna vyhlásí samostatnost, bude to cesta do pekel, na které bude muslimský národ zničen. Karadžić zprvu sloužil jako nástroj jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, nakonec se ale stal i pro něj přítěží. Mír v Bosně byl nakonec na americké letecké základně v Daytonu uzavřen bez přímé účasti tamních Srbů, ale i Chorvatů, obě strany zastupovali jejich protektoři z Bělehradu a Záhřebu.
