Josef Chuchma se v Kavárně MF DNES podivoval nad totálním pardonem, jehož se dostalo režiséru Otakaru Vávrovi. Je to zvláštní - jako by fakt, že se dotyčný dožil úctyhodného věku sta let, měl anulovat jeho bezcharakternost a vymazat podrazy, jichž se za svůj dlouhý život dopustil. A ve jménu čeho vlastně? No přece ve jménu sebe sama. Stačí jen citovat z deníků Alfréda Radoka, tak jak je otiskl Zdeněk Hedbávný v režisérově monografii. Radok tu popisuje, jak ho po Divotvorném klobouku a Daleké cestě likvidovali jako filmového režiséra.
28. 6. 1952: Po pravdě řečeno, hodně kritických poznámek bylo míněno upřímně, ale v podstatě šlo o závist, konkurenční boj a škodolibou radost, jak se vezu (...) A tak se začali přidávat: Hanuš, tajemník Kolektivního vedení, dr. Dvořák, ve fortissimu režisér Vávra. Ten mluvil přímo, že ti umělci, kteří se nechtěli podřídit lidově demokratickému zřízení, uprchli. Že prý se všichni umělci podřídili, jen pan Radok se potácí v bahně západních názorů (...) Vše, co dělám, je prý kopie cizích filmů (Vávra) i těch, které jsem neviděl a nemohl vidět.
15. 9. 1952: Tajemník Kolektivního vedení Hanuš mi naznačil ještě před schůzí, že se jedná o mou výpověď. (...) Ptám se slečny, která zapisuje, na datum výpovědi. Fábera hned datum opakuje a dodává: Má k tomu soudruh Radok co říci? Odpovídám, že nemám. (...) Ujímá se slova Vávra a mluví s jakousi blahosklonností. Říká, že bude mluvit jako vždy upřímně a otevřeně. Výpověď nedostávám pro organizační změny, které nastanou, ale pro dvojí ideový a umělecký neúspěch Daleké cesty a Divotvorného klobouku. Dále říká, že skutečný umělec se neztratí. V umění nejde o služební poměr. On sám, a nyní se Vávra jaksi spokojeně usmívá, on sám vždy pracoval, už deset nebo dvacet let, bez služebního poměru a vedlo se mu vždycky dobře.
Otakar Vávra šikovně zlikvidoval konkurenci a z českého filmu vyštval jednoho z největších talentů. Že na tom vydělalo divadlo, bylo asi v té chvíli Radokovi ukradené. Vzali mu práci, pro kterou žil. A nebylo to naposledy.
