LN Ještě v 90. letech bylo poměrně neobvyklé, když alternativní kytarová kapela neměla zpěváka, dnes je ale skoro pravidlem, že nové a zajímavé kapely jsou čistě instrumentální (Pelican, Mogwai, Red Sparowes, Mono a další). Jak si to vysvětlujete?
Máte pravdu, ještě před deseti lety to působilo hodně zvláštně. Když Pelican v roce 2001 začínali, lidé se snažili přirovnat nás k nějaké kapele z 90. let, ale na žádnou nemohli přijít. Nemělo by se ale zapomínat, že instrumentální hudba už tu byla – a měla významné místo i v rocku. Vezměte si přelom 60. a začátek 70. let: spousta kapel jen tak jamovala a zkoušela nové postupy a hudební textury. Podívejte se také na progresivní rock. Vždyť i tam byl vokál až na druhém místě, zvlášť při koncertech.
LN Myslíte tedy, že instituce frontmana či „hlavního zpěváka“ je mrtvá?
To zase ne. Jen si myslím, že takový zpěvák musí přinést opravdu silné melodie. A my jsme možná jen nepracovali dostatečně tvrdě na tom, abychom někoho takového našli.
LN Není ale složitější vyjádřit se v rockové hudbě bez pomoci zpěvu? Nebo to naopak poskytuje větší svobodu?
V Pelican je pro mě klíčová moje spolupráce s druhým kytaristou Trevorem. Třeba jednou objevíme touhu pracovat s vokálními linkami, ale ne teď. Naše hudba nás sama dovede k některým skutečně tvrdým pasážím a pak se sama vydá překvapivě ambientním směrem. Nechceme to narušovat.
LN Lidé vás řadí do škatulky „post-rocku“, někteří přišli s označením „post-metal“. Proč ta předpona? Je muzika tak vyschlá, že už se teď opakují předešlé etapy – jen s označením „post“?
Ne ne ne, muzika určitě nevyschla. Potenciál rocku je pořád obrovský. Tolik se toho děje… Víte, já třeba miluju klasický rock 70. let, psych-rock, ale i starý heavy metal. Je také neuvěřitelné, kolik úžasných kapel dělalo fantastickou muziku mezi roky 1969 a 1984. To je až šílené. A jak se vzdalujeme od bodu, kdy rock vznikl, tak se pochopitelně objevují věci, které už jsme slyšeli. Jenže lidi budou vždycky žíznit po tom udělat něco mimořádného – jen to teď jde pomaleji.
LN Brzo vám vyjde deska City Of Echoes (Město ozvěn). Co vlastně její název znamená?
Město ozvěn je smutný důsledek globalizace, je to místo, které se podobá dalším tisícům stejných míst na celém světě. Města jsou ozvěnou sebe samých, ztrácejí individuální charakteristiky. Ale ozvěna je také signálem těch, kteří proti tomuto postupu bojují, je to dorozumívací kód původních kultur. Musíte se naučit ozvěnu poslouchat… A to je pozitivní přístup. Město je také náš svět.
