Pamatujete, když vám maminka říkala: Nelez na strom! Nespadni z toho kola! Neutíkej! Nezapomeň si klíče! Řada zákazů, které jsme všichni alespoň jednou porušili. Čím víc nás nabádali, co všechno se nesmí, tím víc vzrůstala naše zvědavost, jaké to vlastně je na ten strom vylézt. A když jsme na něj vylezli a spadli, slyšeli jsme: Přece jsem ti říkala, abys na ten strom nelezl. A podobné to bylo ve škole, tentokrát od paní učitelky. Neběhejte po chodbách! Nehlučte! Nečmárejte po lavicích... Amy běhali, hlučeli a čmárali... Daleko bolestnější než pád ze stromu ale bývají situace, kdy jsme terčem útoků a kritiky: Jsi líná! Jsi k ničemu! Podívej se, jak v tom nemožně vypadáš! Zase jsi to zkazil! I tahle slova mají sílu a mohou, pokud nejsou „přepsána“ jinými slovy, hodně ubližovat našemu sebevědomí a ničit sebedůvěru.
Určitě víte, jak na duši pohladí slova jako: Jsi šikovný! Pokus se ještě jednou, určitě se ti to povede! Jsi krásná a chytrá holka! Tomu se říká motivace. Slova mají sílu. Vyslovené slovo je jako šíp, nikdy nemine cíl a také nelze vzít zpět.
Je to prosté. Slovo není pro náš mozek ničím jiným než pobídka vytvořit si před očima nějaký obraz děje. Pokud si takový obraz vytváříme opakovaně, začne se vynořovat sám, abychom ušetřili mentální síly - vytváří se stereotyp našeho myšlení.
Ty námi či druhými vytvořené obrazy pak nejde zaplašit, mají svou fascinující sílu a přitažlivost, zkrátka nejdou snadno vypudit z mysli. Jakmile si vytvoříme nějaký takový obraz, dříve či později se nám v reálu jaksi „zhmotní“. Říká se tomu sebenaplňující proroctví.
Možná stojí za to prozkoumat, jaké obrazy si svými vnitřními rozhovory tvoříme před očima. Jsou to ty, které si přejeme, nebo takové, které nás obtěžují a děsí?
Říká se, že každý z nás je tvůrcem svého štěstí. Místo toho si většina z nás v sobě vyvolává pocity viny, týrá se pochybnostmi a leccos si vyčítá. Pokud to děláme systematicky, v mozku se nám uchytí představy o tom, co všechno jsme zanedbali, pokazili a zapomněli. Není to škoda?
Jsou i jiné metody. Postavte se před zrcadlo, narovnejte se, usmějte se na sebe a řekněte si: To mi to dnes sluší, budu mít fajn den! Když vás něco trápí nebo se něčeho bojíte, řekněte si: Já to dokážu! Zamyslím se, jak z toho ven. Určitě mi někdo poradí nebo pomůže. Půjde to!
A pokud budeme takové rozhovory sami se sebou vést, také se nám tyto nové představy usídlí v hlavě a pocit sebedůvěry a sebevědomí postupně vzroste.
Orientujme se na to, co CHCEME, ne na to, čeho se bojíme nebo co nás trápí. Buďme tvůrci svého štěstí. A uvidíme-li nějakého tvorečka v slzách, zkusme mu místo obvyklého neplakej! říci -usměj se.
O autorovi| KATEŘINA CAJTHAMLOVÁ, Autorka je lékařka
