Hlavní část Mezinárodního festivalu Divadlo, který skončil v neděli, navštívilo včetně všech doprovodných akcí přes 22 000 návštěvníků. Jeho epilog probíhá v tomto týdnu, kdy se představí plzeňskému publiku pražská divadla.
Letošní sedmnáctý ročník se vrátil k poslednímu dvacetiletí inscenacemi režisérů, kteří svoji profesní dráhu začali právě po roce 1989. Prezentovali se zde tak nejen ti, kdo nastoupili po „zakladatelské“ generaci Lébla, Pitínského, Morávka a dalších, ale i jejich kolegové z visegrádských scén.
I tady se ovšem našly programové výjimky. Polodokumentární Hledání ztraceného zaměstnance do Plzně připutovalo až z Libanonu a jeho autor a performer Rabih Mroué si získal renomé tím, že své scénáře realizuje tradičními divadelními prostředky. A i když Jára Cimrman je nesmrtelný a České nebe patří k nejlepším titulům souboru, jeho křestní list je hodně předlistopadový. Očekávání a zklamání Ostatně Martin Františák, Jan Mikulášek, Viktorie Čermáková, Dušan D. Pařízek, Martin Glaser také netvoří nějakou jednotnou generační platformu, ale na domácí divadelní scéně se už dokázali výrazně prosadit. Možná někteří nejsou ještě tak mediálně proslulí, ale jak se i zde ukázalo, pověst nemusí vždycky naplnit očekávání.
V tomto směru byla zklamáním Aischylova Oresteia, kterou na festivalu uvedl Stary Teatr Krakov v drasticky redukované textové podobě doplněné o pasáže z Heinera Mullera, v režii oslavovaného Jana Klaty. Přes některé působivé okamžiky, sugestivní svícení a dobré herecké výkony tento uznávaný provokatér svou interpretací příliš neuspěl. Začátek, kdy se z mlhy a dýmu vynořují věční aktéři hry o moc, pomstu, vinu a trest, s Chórem posypaným popelem a vzornými školáky Elektrou a Orestem, kteří mají naplnit vůli bohů, slibuje razantní pointu. Režisér však bohužel skončil jen u toho, že bohové naší doby jsou hvězdy šoubyznysu. Apollón je sice skvělou kopií Robbieho Williamse a Athéna umělohmotnou moderátorkou, ale jejich osvobozující verdikt vlastně banalizuje vše, co mu předcházelo. Existenciální monolog přilepený nakonec pak působil zcela nelogicky – proč by se Orestes jako čistý produkt popkultury měl obratem proměnit v člověka tápajícího ve vlastní identitě?
Bohužel ani druhý polský soubor, Divadlo Bagatela Krakov, se svým Othellem nepřesvědčil. Inscenace působí chladně, pouze vnějškově efektně. Černobílé kostýmy, zrcadlo, skleněná stěna a variabilní plata posunují děj do jakéhosi estetizovaného bezčasí. Režisér Maciej Sobociński pokládá důraz na rozdílnost kultur, na jinou stupnici hodnot. Desdemona na rozdíl od svého maurského manžela nevidí nic špatného na koketování s Cassiem ani na jeho opilecké aféře. Othello je tedy outsiderem v takové společnosti nejen pro svůj původ, ale především pro svou mravní integritu. Vše tak směřuje od začátku k tragickému konci, který by nastal snad i bez Jagovy intriky. O čem pak ale téměř tři hodiny hrát?
Maďarské divadlo z rumunské Kluže se v Narozen pro nikdy Andráse Viskyho vrátilo k tématu holokaustu. Autor napsal velmi silný text, v němž vypráví o cestě Muže beze jména koncentračními tábory i o nemožnosti návratu k normálnímu životu.
Jak vymazat jména lágrů?
V inscenaci režiséra Gábora Tompy Muže provází Chór (tři ženy a šest mužů), z něhož jednotliví aktéři občas vystupují, aby ztvárnili určité postavy. Drama nemá jednotící děj, jeho základem je vlastně modlitba, zoufalý dialog s Bohem, který dopustil tak strašnou tragédii národa. Jak se vypořádat s touto děsivou zkušeností, jak začít znovu žít? Jak vymazat jména lágrů, kterými se ti, kdo jimi prošli, navzájem trumfují v téměř kabaretním reji. (Ozvou se zde i jména lágrů stalinských.) Dokonale technicky připravený soubor vytváří esteticky krásné i výmluvné obrazy provázející Mužovo vyprávění. Snad jen jejich jistá naddimenzovanost brání tomu, aby divák byl emocionálně stržen ještě více.
S dramaturgickým objevem přijelo do Plzně Divadlo Józsefa Katony z Budapešti. Ruský avantgardista Alexandr Ivanovič Vveděnskij, který zemřel na cestě do pracovního tábora, ve svých Vánocích u Ivanovových napsal absurditu, která začíná vraždou a končí všeobecnou deziluzí. Režisér Péter Gothár zvýraznil groteskní rovinu textu, který zasadil do jakéhosi „kabinetu kuriozit“. V inscenaci, která spojuje precizní hereckou stylizaci, hudbu i pohybové kreace, dominuje výtvarná složka. Režisér (je zároveň tvůrcem scény) přímo opulentně vrší absurdní scénografické prvky, které však mají vnitřní logiku a podtrhují téma. Jde o skutečnou fantazijní smršť posilující černý humor hry, při němž občas mrazí. Herci i v této vrcholné stylizaci vytvářejí přesné, nezaměnitelné postavy (včetně psa, vánočního stromku atd.) a neztrácejí svou osobitost. A i když se diváci hodně baví, není to radostný pohled na svět, který katonovci nabízejí.
Pro mnohé účastníky se vrcholem festivalu stalo Vše pro národ Divadla A. Bagára v Nitře. Ondřej Šulaj pro jeviště zpracoval novelu slovenské autorky Boženy Slančíkové – Timravy. Budoucí spisovatelka zde vypráví téměř čechovovský příběh tří sester, které touží uniknout (každá jinak) svému údělu. Režisér Michal Vajdička tento spodní proud neruší, ale dokáže obratem přestřihnout do vtipu, nadsázky a lehké ironie. Hrálo se na lávce mezi diváky, na hlíně, která symbolizuje rodnou zem.
Motiv vlasteneckého národovectví je dnes komický, ale režisér ho nikde lacině neparoduje. Stejně tak i určité aktualizující momenty nepůsobí jen jako narážky, ale jsou vědomou součástí celku. Svérázné komentáře hlavní hrdinky Vierky svou přímočarostí kontrastují se společenskými konvencemi, stejně jako drsná racionalita sedláka – emigranta Hagary. Celý tento svět ale nakonec zmizí do nenávratna i se svými strastmi a radostmi pod válečnou katastrofou. Mimořádná inscenace s vynikajícími hereckými výkony včetně rolí v podstatě epizodních. Lekce, jak inscenovat národní klasiku bez sentimentality i textového obrazoborectví.
Mezinárodní festival Divadlo
9.–17. září, Plzeň www.festivaltheatre.cz
