Hra Věc Makropulos patří k těm, na kterých se zdánlivě čas hodně podepsal. Sám Čapek ji inscenoval právě na Vinohradech už před více než osmdesáti lety. Text sám odráží nejen svou dobu, ale i autorovu filozofii, která rozhodně neplédovala pro život věčný. Jeho ideálem byl naopak život obyčejný, ta často citovaná „práce drobná“, přijetí vymezeného lidského údělu.
Nerozluštitelná tajenka Příběh o Elině Makropulos, kterou její otec, mág na dvoře Rudolfa II., odsoudil svým lektvarem k tomu, aby se na světě pohybovala více než tři sta let, by dnes tedy mohli považovat za aktuální jen odpůrci genetického inženýrství. Je proto logické, že bez zásadní interpretace se její novodobí inscenátoři neobejdou. Drábek šel ovšem dál. Nejenom škrtal a vykládal, ale také přepisoval a přidával, projevilo se zde jeho autorství do té míry, že téměř překročil meze pouhé úpravy. Především vyšel z toho, že Elina je, jak sám říká, „časoprostorová anomálie“. Tento předpoklad potom určil žánr inscenace i poněkud překvapivé obsazení hlavní role, pro niž zvolil Danielu Kolářovou.
Věc Makropulos na Vinohradech je jakýmsi fantazijním hororem, který ovšem prosvětlují komické okamžiky. To první vyjadřuje scéna Martina Chocholouška s naddimenzovanými znaky divadelního prostředí nebo až asepticky sterilním příbytkem Eliny. A také s tajemným svícením vytvářejícím temná zákoutí, a především fatálními zvuky a hudbou Darka Krále. Kromě toho ovšem dodává Drábek další prvky, které působí nadbytečně. Režisér zřejmě nemohl odolat různým citacím, proto se zde třeba objevuje děsivý robot procházející scénou. Humor je obsažen už v Čapkově hře. Je samozřejmě dán střetem ženy, která má za sebou staletou historii, s moderní společností. Nezapomínejme, že tehdy začínal civilizační boom, na nějž se často Čapek sám díval ironicky, protože ohrožoval svět jeho představ. Drábek ale přidává předscény, které jsou většinou zcela samoúčelné. Služka venčící pásovce, dobová písnička atd. Snad měly fungovat jako oddechové chvíle pro diváky, ale tak strašný horor se tu nepředvádí, a především jejich výběr vůbec není zdůvodnitelný. Jistě, vše se dá obhájit výtryskem režisérovy fantazie, ale inscenace se tak často mění v nerozluštitelnou tajenku. To se ovšem netýká jen předscén. Otázek je tu řada: Proč se například Janek spouští z provaziště v apačské čelence a s šípem v ruce? Má to snad být charakteristika jeho nedospělosti? Proč se Albert Gregor a doktor Kolenatý ve scéně, kdy prohlížejí písemnosti Eliny Makropulos mění různými deformacemi obličeje? Je potřeba podtrhnout odpornost jejich jednání?
Drábek také zásadně mění pointu hry. Elinino místo zaujme Kristina, která s taškami plnými značkového oblečení nastupuje svou cestu časoprostorem. Elina odchází zapomenuta, nepoznává ji ani její oddaný fanoušek. Nevidí člověka, zná jen umělý obraz vytvořený vlastní iluzí. Nic proti tomu, škrty v postavě a to, jak Kristinu zahleděně do pozlátka slávy a úspěchu hraje Lucie Štěpánková, tomuto výkladu nijak nebrání. Pak ovšem není jasné, proč se před tím podle Čapka nabízí elixír nesmrtelnosti všem dalším aktérům příběhu, když je názorně předvedeno, že Elina s Kristinou je dohodnutá předem. Ostatně sama Elina Makropulos je zde postavou poněkud nejasnou. Drábek odstraňuje pečlivě image vampa, takže muže ve svém okolí má zřejmě Elina přitahovat fluidem své výlučností. Něco podobného se ovšem hraje těžko. Proto režisér vynakládá na roli mnoho vnějších prostředků, aby diváka přesvědčil, že tato životem unavená žena má pro své protějšky stále i erotické kouzlo. Daně Kolářové lépe vychází skeptická, břitce ironická poloha role i prázdnota člověka, který už nemá co očekávat. Dá se jí věřit, že také umění je pro ni jen chladná technika, oslnivá, ale vyhaslá. Excentričnost jí však nedodají ani extravagantní kostýmy Zuzany Krejzkové ani modrý pásovec, s nímž zachází jako s módním doplňkem. Dana Kolářová je bezesporu vynikající herečka, ale poloha dámy velkého divadla světa jí prostě chybí. Na svou interpretaci Věci Makropulos má inscenační tým vinohradského divadla jistě právo, ne každý však s ní musí souznít. A dokonce proto ani nemusí být staromilcem lpícím na každém Čapkově slově.
HODNOCENÍ LN **
Karel Čapek: Věc Makropulos
Úprava a režie: David Drábek Scéna: Martin Chocholoušek Kostýmy: Zuzana Krejzková Hudba: Darek Král Divadlo na Vinohradech, premiéra 31. října 2008
