Těžko to po vědci chtít
Jedním z klíčových balvanů v cestě popularizace vědy jejími skutečnými "dělníky" je to, že skutečný vědec - ten, který se opravdu věnuje průlomovým objevům, dělá to dobře a je na dobré cestě ještě ledacos objevit, si nemůže dovolit příliš zjednodušovat. Většinou to ani nebude umět (většina dobrých vědců má metodologii vstřebanou jako hokejista prosté bruslení, a v rámci toho i vymezení podmínek, za kterých jejich objev platí, a předpokladů, na nichž je založen, hluboce v sobě), ale i kdyby uměli, neudělají to, protože by se z okruhu svých vědeckých kolegů vyřadili za "nepřípustné zjednodušení", případně za zveličení. Moderní věda, hlavně ta, založená na empirii, je vysoce kolaborativní a vyřadit se z okruhu respektovaných, nebulvarizujících vědců, si skutečný vědec těžko může dovolit. Jenže "nepřípustná generalizace" je při stavu dnešní vědy ve většině oborů naprosto nutná, aby širší laická veřejnost projevila i jen nejelementárnější zájem o zkoumání základního výzkumu a o jeho objevy. Naneštěstí tato laická veřejnost zahrnuje samozřejmě i politiky. V Severní Americe to přední vědci a vědecká pracoviště často řeší institutem "publicistů", kteří se starají o veřejnou prezentaci vědce, pracoviště a jejich objevů. Publicisté si nehrají na žádné vědce, svou vlastní vědeckou kariéru nebudují, a proto si mohou dovolit mluvit o objevech "skoro laicky", aniž by tím ohrozili svou budoucí kariéru. I tak pochopitelně jít o lidi s velmi solidním analytickým základem a vzděláním, aby byli schopni problematiku uchopit.Vedle toho se v mnoha disciplínách najdou bývalí vědci, anebo bývalé potenciální vědecké naděje, co se v nějaké fázi života rozhodnou raději poznání - často i pseudopoznání - prodávat než poznání rozvíjet. V Severní Americe a Evropě (v některých disciplínách i u nás) na tom obvykle vybudují slušné jmění, stanou se slavnými, veřejnost je široce považuje za "přední vědce" v dané disciplíně, zná jejich jména - na rozdíl od jmen nobelistů, politici se s nimi radí, jak dál s vědou, ekonomikou, společností, atd. V realitě se druhé skupiny nelze vyvarovat, při konstruktivních vztazích s vědci je jim i marginálně prospěšná. První skupina "tlumočníků vědy", co nejúžeji spjatá s vědci samotnými je nutná, ale ani s ní není popularizace vědy snadná. Čekat masovou popularizaci přímo od pravých "dělníků vědy" asi není příliš realistické.