LN Německo si v těchto dnech připomíná 20 let od sjednocení. Vy jste patřil mezi nejvýznamnější disidenty v NDR. Jaké myšlenky vás napadají, když si na tuto dramatickou epochu vzpomenete?
V protikladu k mnoha nezúčastněným v západním Německu a k mnoha ve východním a západním Německu, kteří bojovali na špatné straně, se cítím jako vítěz. Jako ten, který se na straně svobody a demokracie zasadil o správnou věc. A čeho jsme před 20 lety chtěli dosáhnout? Šlo o základní svobody jako svobodné volby, volné vyjadřování názorů, možnost neomezeného cestování, plus právní stát a demokracie. To se uskutečnilo a potud je celková bilance skutečně jasně pozitivní.
* LN Na podzim roku 1989 i rok poté šlo vše velmi rychle. Nejprve jste byl disident pohybující se spíše stranou veřejného zájmu, ale potom jste se najednou ocitl uprostřed dění. Co to pro vás znamenalo být najednou pod drobnohledem a tlakem médií?
Podílel jsem se na činnosti skupiny, která se nazývala Ekumenický mírový okruh regionu Forst. Šlo o lokální politickou ekologickou a mírovou skupinu, která také od ledna 1988 vydávala malé samizdatové noviny. V rámci NDR, nehledě na berlínské skupiny, jsme se řadili mezi významné opoziční sdružení. Takže ještě před rokem 1989 tu už fungovala jistá veřejnost. S diskusemi v rámci jakési veřejnosti jsem tedy měl již trochu co do činění. Když v září 1989 přišly výzvy mimo jiné od Nového fóra a Demokracie nyní (občanská hnutí - pozn. red.), byli jsme my ve Forstu první, kteří proklamace od Demokracie nyní šířili ve městě.
* LN Jak jste to konkrétně dělali?
Výzva byla rozdávána na synodě evangelické církve Eisenachu. Opsali jsme ji na kovolist, v noci ze soboty na neděli jsme ji vytiskli a skoro tisíc letáků jsme po bohoslužbě rozdávali návštěvníkům kostela. Bylo to politické rozhodnutí dvou, tří lidí. Jednalo se o úmyslné překročení hranic, což jsme až do té doby činili pod církevním krytím. Neboť nepovolené letáky, což tyto politické výzvy nového občanského hnutí splňovaly, byly považovány v NDR za trestný čin.
* LN Měl jste ve vašem disidentském období také kontakty s českými kolegy?
Z roku 1968 si vzpomínám jen na zprávy a na tanky, které jely kolem našeho domu směrem do Prahy. Chartu 77 a Václava Havla jsem povědomě vnímal. Skoro všichni jsme četli jeho Pokus žít v pravdě (pod tímto názvem vyšel německy výbor z Havlových textů). Přímé kontakty s polskými disidenty měli Berlíňané. Samozřejmě (polská) Solidarita a stanné právo z roku 1981 pro nás ale hrálo ještě větší roli. Jednoduše to pro nás mělo větší význam.
* LN Po pádu zdi 9. listopadu 1989 jste se podílel na práci centrálního kulatého stolu, u kterého zasedali zástupci dosud vládního režimu i opozice. Jak byste popsal své osobní zážitky?
Kulatý stůl byl ambivaletní, měl klady i zápory. Myšlenka shromáždit v rámci vyjednávání nejen s SED (východoněmecká komunistická strana) polovinu nových a polovinu starých sil nebyla vůbec špatná. Problémem bylo, že díky tomu vynikly odlišnosti občanských hnutí a často nebyl zřejmý jednotný názor. Přesto bylo možné SED přehlasovat. V zásadě ale bylo nutné s SED vyjednat jen jednu věc: a sice to, jak se rychle a řízeně vzdá moci a země bude směřovat ke svobodným volbám. Mnohá témata probíraná u kulatého stolu také nebyla důležitá. To stálo čas a vedlo k tomu, že v době, kdy se u kulatého stolu diskutovalo příliš dlouho, mohly staré síly odstranit důležité důkazy a opět se trochu stabilizovat. Další otázkou je, zda bylo správné s novými ministry z občanského hnutí vstoupit do Modrowovy vlády (Hans Modrow byl posledním komunistickým premiérem NDR). Díky tomu vznikla jistá závislost, která byla spíše problematická. V podstatě ale pádem zdi bylo pro mě zhroucení SED a její ztráta moci plně nezvratná.
* LN Jak to bylo se zpracováním spisů tajné východoněmecké policie Stasi?
Kulatý stůl souhlasil, takže i opoziční skupiny, že elektronické záznamy a spisy zahraniční špionáže budou zničeny. To je zpětně více než k zlosti. Ale prosadili jsme, že archivy tajné služby budou otevřeny. Jsou v nich spisy šesti milionů občanů NDR a občanů západního Německa, kteří byli střeženi. Součástí toho jsou samozřejmě složky neoficiálních spolupracovníků (tak se v NDR nazývali donašeči informací), ale ne zahraničních špionů, kteří pro Stasi pracovali po celém světě.
* LN Můžete vysvětlit, jaké jste měl zkušenosti u kulatého stolu s Gregorem Gysim, který i dnes patří k předním tvářím německé postkomunistické Levice?
Gregor Gysi byl již tehdy profesionál. Nebyl to nikdo neznámý, který by se nahoru dostal díky náhodě. Byl vybraný jako kádr. Vypadal lépe než staří soudruzi a byl také výmluvnější. Byl inteligentní a přesně věděl, o co je třeba se pokusit k zachování moci a jmění strany. Šlo mu o to, aby správné lidi, své lidi, dosadil do příslušných pozic a přitom plně využil nová pravidla právního státu. Gregor Gysi byl šéfem advokátní komory zde v Berlíně. Samozřejmě že právníkům v diktatuře - ve státě bezpráví - přísluší pouze pseudolegitimita a nejsou to důvěryhodné osoby. Je ale třeba siuvědomit, že SED byla jedinou stranou, která disponovala lidmi trénovanými v zacházení s mocí. Všichni byli lépe vyškolení než my, věděli, že nikoli program, ale osoby rozhodují.
* LN To pro vás tedy jistě představovalo nevýhodu?
Zastánci občanských práv nebyli tak dobře mentálně naladěni na obyvatelstvo NDR. Způsoby, jak veřejně vystupovat a mluvit, byla jedna věc. Na druhé straně jsme se nechtěli vemlouvat každému.
* LN Jak tedy bylo možné přebít profesionalitu a výmluvnost držitelů moci?
To jsme nemohli. Po pádu zdi, když jsme všichni byli noví, jsme ale měli jednu výhodu. Západní média o nás samozřejmě informovala. Východní Němci se každý večer koukali na západní zprávy a pořady a bylo to samozřejmě tak, že sympatie západních médií byly ze začátku u slabých a nezkušených. Z médií vyjde člověk lépe, když má sympatie toho, kdo informuje. A to i přes špatný oblek nebo nemotorné vyjadřování. Staří lidé z SED měli zmizet. O rok později to bylo jinak, protože sympatie byly znovu na straně Gysiho.
* LN Kdy jste pociťoval největší euforii? Bylo to 3. října 1990, kdy se Německo sjednotilo?
Je třeba vidět, kdo se kdy radoval. Bylo tu dva tisíce lidí, které Stasi považovala za významné opozičníky, více to nebylo. Okolí opozice čítalo podle odhadů asi osm tisíc lidí. Z 16,5 milionu šlo tedy o deset tisíc lidí, to není mnoho. Mnoha z nich, já jsem do toho také patřil, spadl již večer 9. října 1989 velký kámen ze srdce. Tehdy si státní moc nedovolila při pondělní demonstraci v Lipsku střílet. Pro mě to byl také den, kdy zmizel strach. Bylo mi jasné, že když teď násilně nezaútočili - na náměstí v Lipsku bylo 70 tisíc lidí - tak o týden později přijde právě tolik lidí. A přesně to se stalo. V období mezi 9. říjnem a 9. listopadem byly všude ve městech v NDR demonstrace a shromáždění v kostelech. To bylo pro všechny účastníky nejvíce adrenalinové období, nejnapínavější čas. Po pádu zdi 9. listopadu se radovali ti, kteří vždy chtěli být svobodní, chtěli lépe žít, toužili jít na Západ a cestovat. Tito lidé byli často ale nepolitičtí. To není žádná degradace, člověk má právo být nepolitický. Šlo o většinu obyvatelstva v NDR, stejně jako je tomu dnes v Německu nebo v Česku. Po pádu zdi se tedy dostavila euforie u většiny obyvatelstva. Něco takového ale není možné udržet měsíce nebo roky, 3. října 1990 proto slavili zejména šéfové států a Západ. A dnes se opět všichni radujeme v Den německé jednoty 3. října, tak to prostě je.
* LN O žádnou spontánní euforii se tedy v roce 1990 nejednalo?
Skutečně 3. říjen již nepředstavoval pro obyvatelstvo NDR vrchol. Byl vrcholem pro establishment. Šlo o plánované datum znovusjednocení, nikoli o nějakou historickou událost, která přichází neočekávaně.
* LN I jako disidentovi se vám podařilo velmi dobře integrovat do současné německé společnosti, vaše politická kariéra založená na příslušnosti k CDU je úspěšná. U mnoha disidentů i v jiných zemích to však bylo jinak. Někteří z nich měli problémy v běžném politickém provozu fungovat. Co si o tom myslíte?
Domnívám se, že to souvisí s tím, že existují různé typy lidí. Některým více vyhovuje oficiální politický chod, další lépe pasují do anarchistických opozičních struktur a mezitím je celá škála rozdílných charakterů. Já asi patřím k těm, kteří mají schopnost se v různých prostředích pohybovat relativně přiměřeně. A to mně nabízí jistou škálu uplatnění. Moje činnost pověřence pro lidská práva, kterou jsem vykonával od roku 2006 do roku 2010, souvisela také s mou minulostí. Nabídku mi učinila (kancléřka) Angela Merkelová, která zcela úmyslně chtěla východního Němce se zkušenostmi z diktatury. Člověk přesto musí hovořit, a často i dobře pojíst s lidmi, kteří lidská práva porušují. Člověku ale nemůže být špatně, i když by to bylo čestnější.
***
HLAS Z VÝCHODU
Günter Nooke Narodil se v roce 1959 v lužickém Forstu blízko polských hranic. Vystudoval fyziku. V rámci NDR patřil k předním disidentům. Po roce 1989 se vrhl na politickou dráhu, kterou posléze spojil s křesťanskými demokraty (CDU). V letech 1998 až 2005 byl poslancem Spolkového sněmu, část tohoto období působil i jako místopředseda frakce CDU/CSU. V CDU se řadí k prominentním reprezentantům východního křídla. Mezi lety 2006 a 2010 byl pověřencem pro lidská práva. Nyní je zmocněncem pro Afriku.
SERIÁL LN 20 let po sjednocení Pondělí 27. 9. Jednání velmocí a osud „kancléře sjednotitele“ Středa 29. 9. Günter Nooke: z východoněmeckého aktivisty v politika CDU Čtvrtek 30. 9. Česko a bývalá NDR: kde se nakonec žije lépe Pátek 1. 10. Dnešní německý problém: neonacisté Sobota 2. 10. Jak sjednocení odnesl Západ a renesance východoevropských značek
O autorovi| PETR JANOUŠEK redaktor LN
