Máme rádi seznamy, protože nechceme zemřít, řekl nedávno Umberto Eco. Jenže uplynulou dekádu v hudbě nejspíš vůbec není možné shrnout do „best of“ žebříčku. Na tom, že prožíváme plodnou, ale „nečitelnou“ hudební éru, se shodují světoví kritici a esejisté, kteří se nyní pokusili o portrét nultých let. Patří mezi ně i vlivný publicista a autor řady knih Simon Reynolds, Brit žijící v New Yorku. Které rysy vypíchl ve svém seriálu úvah o hudební současnosti pro deník Guardian? A jak to vidí autoři na webových médiích Pitchfork a Stylus?
Když jsme v roce 2000 vstupovali do „noughties“, tedy nultých let, neexistovaly ještě komunitní sítě YouTube ani MySpace (obě byly založeny v roce 2002), nemluvě o Facebooku (systém původně sloužil Harvardské univerzitě, pro veřejnost funguje od roku 2006). Internet proměnil hudbu v mnoha směrech: od posluchačských návyků po inspiraci pro umělce. Mezi vlivná webová média o hudbě patřil už zaniklý Stylus. Nyní se jednorázově obnovil, aby přinesl obšírnější zhodnocení dekády; australský kritik Jonathan Bradley sem napsal právě esej o proměně scény skrze internet.
Kolem roku 2000 existovalo mnohem pevnější povědomí o rozdělení hudby, píše Bradley. Jednou skupinou byl mainstream: melodie, které slyšíme z rádia a vidíme v televizi, znějí v reklamách, trsá se na ně na plese a můžete o nich konverzovat, protože každý ví, o co jde. Vedle mainstreamu tu byla nezávislá scéna (pro Američany „alternative“, později „indie“), o které věděli generační souputníci, psalo se o ní v náročnějším tisku a chodilo se na ni na – nikoli masové – koncerty.
Pak se však přes systémy jako Napster nebo Audiogalaxy usnadnilo sdílení hudby na síti – a přes tenhle fenomén vtrhl k posluchačům třetí proud. Jonathan Bradley píše, že všechny ty napstery snad napomohly šíření, ve skutečnosti však onen tygří krok způsobily tisíce blogů, osobních stránek, webčasopisů a diskusních fór, kde nadšenci (jednou naivně, jindy erudovaně) odkazovali na hudbu, se kterou se cítí šťastní. Australský autor tu zmiňuje cosi, co v Česku dobře známe: s touhle „novou vlnou nultých let“ přišla hudba, která na místním trhu nebyla – klasickým dovozcům a médiím by se nikdy nevyplatilo operovat s tak nejistým artiklem. Nezávislá scéna se tak náhle geograficky rozpila: posluchačům začal proudit do „kompu“ brazilský baile funk, jamajský dancehall, ale i grime z jižního Londýna. Náhle to začal mít snazší švédský pop, portorikánský reggae tón prorazil do mainstreamu a dřevní italské disko se dočkalo pečlivých seriózních reedic. To všechno si náhle nosili posluchači v iPodech: a pokud někdo z nich založil kapelu, možná se v ní křížilo několik vlivů s rozdílným rodokmenem.
Globálnímu mixu zůstává západní filtr Duch se dostal ven z láhve a začal fungovat na scéně jako živý vliv. Hiphopovému producentu Timbalandovi se zalíbily indické rytmy a rapeři přejali dikci z dancehallu. Do západních hitparád dorazili afričtí muzikanti jako Akon a K’Naan – a začali natáčet západní žánry. Naopak vyvřela vlna skupin jako Vampire Weekend a Dirty Projectors, kteří přejali africké rytmy a kytarový styl, aniž by odkazovali na Afriku. Hvězdný raper Jay-Z si vypůjčil nahrávku indického Punjabi MC a předělal ji v písňový protest proti Bushově invazi do Iráku.
To všechno se dělo v reálném světě. Na území Internetlandu, jak píše Harvey, se mezitím tvořily nové zvuky, k nimž se chodí přes odkazy na mediafire a zápisky na blozích v systému wordpress: blogerský house, pop teenagerů na MySpace profilech, mashupy čili souběžné mixy několika hitů, domácí rapování spokojených, nerebelujících kluků a holek.
Ale že by snad s webem ztratil hudební svět hranice? Některé věci se nikdy nezmění: několika kliknutími sice můžeme otestovat mix z Malajsie nebo zpěváka ze Senegalu, ale referenční body a vstupní brány pro nás zůstávají v západní společnosti. Cestu nám pořád ještě tak často vyznačují američtí vydavatelé nebo britští kurátoři, vazby domácích pořadatelů na konkrétní evropské agentury... Když hudební server Pitchfork teď vyhlásil 200 nejlepších alb dekády, můžeme se při pohledu na první desítku docela podivit. Totiž: hned sedm alb je z let 2000 a 2001, osmé z roku 2002 a deváté s datem 2004. Jen jedno vzniklo v druhé půli dekády (natočil je Panda Bear, protagonista skupiny Animal Collective). Jak se dá vyložit taková skrumáž, osm alb z deseti v prvních třech letech? Simon Reynolds nabízí v britském Guardianu k prozkoumání dvě hypotézy. Buď se hudba během desetiletí pořád zhoršuje, anebo začalo být čím dál obtížnější najít konsenzus a shodnout se, která hudba je významná. První teorie se nezdá pravděpodobná, Reynoldsova zkušenost jasně hlasuje pro druhou. „Přesně rezonuje s tím, jaký pocit jsme z dekády opravdu mohli mít. Vznikají diaspory, scény se drobí na podscény a žánry na subžánry, skupiny fanoušků mají své bunkry. Na otázku ,Slyšel jsi už kapelu X?‘ je čím dál častější odpovědí pokrčení rameny a nechápavý pohled.“
Při tomhle stavu věcí nachází Reynolds pochopení jak pro ty, kdo tvrdí, že hudba je na tom čím dál líp, i pro skeptiky, kteří vidí soumrak jedné éry. Představuje si fiktivní žebříček, do nějž by se vybraly dva tisíce nejlepších alb z každé dekády. Naše nultá léta by to v takovém srovnání všem ostatním s přehledem nandala: nikdy dřív tu nebyla taková kvantita docela dobrých, až výborných nahrávek. Ale kdyby byla tatáž soutěž užší a platila jen pro dvě stovky alb, pak, říká Reynolds, by drtivě vyhrála šedesátá léta, kdy byl onen vrchol podstatnější, revolučnější a naplněnější těžko definovatelným „X-faktorem“ oproti tomu, co se děje dnes.
Optimisté říkají: „Zase vzniklo větší množství dobré hudby než vloni,“ a mají pravdu – tvrdí Reynolds. Dává však za pravdu i skeptikům, kteří nevrle poukazují na nedostatky a slabá místa aktuální hudební sklizně. Kdo chce namazat máslem hodně velký krajíc, musí se smířit s tenkou vrstvou másla. Právě tak je to s hudbou dnes. Vzniká jí tolik, že kvantitou si sama háže klacky pod nohy.
Na konci dekády nevíme, kam dřív skočit, co se týče výrazných nezávislých kapel. Tím spíš Reynolds v seriálu pro Guardian připomíná, že kolem roku 2000, byla situace jiná. Vlna britpopových kapel typu Oasis se přežila a „indie“ byla nálepka, za níž mnozí viděli amatérskost a nedostatečnost. Experti sledovali to nejvýraznější na technologické scéně. Hudební časopis The Word nazval Británii „skládkou kytarových kapel“.
Záhy však přišel vývoj, který potěšil nejen příznivce kapel, ale i britské ekonomy. Ze zóny indies začala pronikat k velké popularitě jedna skupina za druhou: The Libertines, Franz Ferdinand, Arctic Monkeys. Tahle vrstva scény tak nabírala na zkušenostech a erudici, že trvání na nálepce „indies“ pozbylo smyslu. Spolu s americkými souputníky (The Strokes, The White Stripes, Yeah Yeah Yeahs) musely kapely překonat prvotní nedůvěru, ale z počátečního „co to zase bude za pitomost?“ se rychle stávalo „ono je to fakt dobrý!“.
S postupující dekádou se objevily skupiny jako Klaxons: naplno se přiznaly k inspiraci technem a vlnou rave, čímž probořily hráz mezi dvěma scénami. Právě „usmíření“ taneční scény a nezávislých kapel, velký soutok hudebních proudů, je pro Reynoldse zásadní událostí nultých let. Pro nové „indies“ stál mnohdy v centru zájmu rytmus – ať už bylo inspirací německé minimalistické techno, nebo západoafrický kytarový pop: „Animal Collective, Micachu and the Shapes, Gang Gang Dance, TV On the Radio, High Places, Foals, Vampire Weekend, Telepathe, Dirty Projectors – žádná z těch kapel nevznikla k tanci , a přece nám při vší té hudbě cuká v noze.“ Česká otázka (času) S britskou patriotičností kritik dodává, že exotické perkuse dua High Places nebo zvukový mišmaš Micachu and the Shapes jsou kupodivu rytmicky živější a překvapivější než americký hiphop posledních let. Ten se stal naopak ukázkovým žánrem, pro nějž dekáda znamenala sestup z tvůrčího vrcholu do nevzrušivých pokusů urvat ještě něco z mainstreamových příjmů.
V čem se shoduje česká zkušenost s členitým vývojem, který můžeme pozorovatelům západní scény v mnohém závidět? Aktivnějším posluchačům se zásadně proměnily možnosti. Distribuce i koncerty v evidentní ozvěně reagují na svět. Ovšem sama hudba tu má jen dva póly. Jedním je přežívající velký mainstream, udržovaný silou, druhým pak mnoho drobného, tedy málo vlivného „nezávislého“ dění: velký, ale tence namazaný krajíc, řečeno s výše citovaným Jonathanem Bradleym.
Za jak dlouho přijde změna, a iniciuje ji událost z hudebních kruhů, nebo snad proměna situace ve zdejších médiích? Pro ně je zatím nad jejich síly zprostředkovat setkání čerstvé muziky a širšího publika. Platí ale, co zpívala skupina Dunaj: „La la lai je otázka času, la la lai – a mocného hlasu.“
***
Záhy přišel vývoj, který potěšil nejen příznivce kapel, ale i britské ekonomy. Ze zóny indies začala pronikat k velké popularitě jedna skupina za druhou: The Libertines, Franz Ferdinand nebo Arctic Monkeys.
